J 20,1-18 První den po sobotě, když ještě byla tma, šla Marie Magdalská k hrobu a spatřila, že kámen je od hrobu odvalen. 2 Běžela k Šimonu Petrovi a k tomu učedníkovi, kterého Ježíš miloval, a řekla jim: "Vzali Pána z hrobu, a nevíme, kam ho položili." 3 Petr a ten druhý učedník vstali a šli k hrobu. 4 Oba dva běželi, ale ten druhý učedník předběhl Petra a byl u hrobu první. 5 Sehnul se a viděl tam ležet lněná plátna, ale dovnitř nevešel. 6 Po něm přišel Šimon Petr a vešel do hrobu. Uviděl tam ležet lněná plátna, 7 ale šátek, jímž ovázali Ježíšovu hlavu, neležel mezi plátny, nýbrž byl svinut na jiném místě. 8 Potom vešel dovnitř i ten druhý učedník, který přišel k hrobu dřív; spatřil vše a uvěřil. 9 Dosud totiž nevěděli, že podle Písma musí vstát z mrtvých. 10 Oba učedníci se pak vrátili domů. 11 Ale Marie stála venku před hrobem a plakala. Přitom se naklonila do hrobu 12 a spatřila dva anděly v bílém rouchu, sedící na místě, kde před tím leželo Ježíšovo tělo, jednoho u hlavy a druhého u nohou. 13 Otázali se Marie: "Proč pláčeš?" Odpověděla jim: "Odnesli mého Pána a nevím, kam ho položili." 14 Po těch slovech se obrátila a spatřila za sebou Ježíše; ale nepoznala, že je to on. 15 Ježíš jí řekl: "Proč pláčeš? Koho hledáš?" V domnění, že je to zahradník, mu odpověděla: "Jestliže tys jej, pane, odnesl, řekni mi, kam jsi ho položil, a já pro něj půjdu." 16 Ježíš jí řekl: "Marie!" Obrátila se a zvolala hebrejsky: "Rabbuni", to znamená 'Mistře'. 17 Ježíš jí řekl: "Nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci. Ale jdi k mým bratřím a pověz jim, že vystupuji k Otci svému i Otci vašemu a k Bohu svému i Bohu vašemu." 18 Marie Magdalská šla k učedníkům a oznámila jim: "Viděla jsem Pána a toto mi řekl."

Vzkříšení – to je rána z milosti - nejen smrti a hříchu, nenávisti a oportunismu, které přivedly Ježíše na kříž a do hrobu, ale i našim představám, mému racionálnímu uvažování založenému na tom, jak to přece na světě chodilo a chodí.

Vzkříšení ale přináší právě „překvapivou naději“, abych si vypůjčil název knížky anglického novozákoníka a anglikánského biskupa N(icolase) T(homase) Wrighta, kterou jsem s užitkem před letošními Velikonocemi četl. A moje nedověra ve vzkříšení, k níž se přiznávám, byla otřesena. Zkusím otřást i vámi tímto (otřesným - chci říct otřásajícím) kázáním…

Ten příběh nedělního jitra podle evangelisty Jana je vlastně docela logický a racionální a trochu udýchaný. Marie Magdalská vyrazí k hrobu a tam je překvapena kamenem, který není na svém místě. A zřejmě také pohlédne zvědavě dovnitř a tam uvidí, že tělo mrtvého Ježíše není na svém místě. A tak běží zase zpět s jediným možným logickým vysvětlením: „Někdo tělo odnesl“.

A tak hned zas běží dva učedníci, snad aby vše vyšetřili, předhánějí se cestou k hrobu, ten milovaný a zřejmě mladší doběhne první, ale do hrobu nechá vstoupit nejprve (staršího) Petra. Poslední se ale stane prvním, když jako první uvěří. Vstoupí do hrobu a uvidí to, co v hrobě je (nechybí rouška neboli šátek a plátna), chybí ale všechno ostatní, totiž především mrtvé tělo - a uvěří. Ten milovaný učedník, o kterém se předpokládá, že je to autor tohoto svědectví Jan, ten uvěří jako první. Láska tu dochází (první) cíle, láska dává uvěřit. Láska to je ta nejvzácnější cesta i toho nedělního jitra.

A pak učedníci odejdou a Marie zůstane u hrobu sama, pláče, přitom přes slzy uvidí v hrobu dva anděly. Ti zase nic o Vzkříšeném, jen se doptají na Mariiny slzy a ona se dál sveřepě drží své verze – „Odnesli mého Pána a nevím, kam ho položili.“

Až teprve potom se Marie obrátí a uvidí Ježíše, ale vzhledem k tomu, že se to odehrává v zahradě, má ho za zahradníka. A on to Ježíš, ale to víme my. Tedy vypadá vůčihledně jinak, ale nevypadá nijak zvláštně, docela obyčejně (zahradníci prominou), jen jinak. A zase jí dá možnost sdělit její důvodné podezření, cože se to stalo s mrtvým tělem, a až když ji osloví jménem, pozná ho.

To není zdaleka neobvyklé v těch setkáních se Vzkříšeným – není na to setkání záruka, že na ně dojde v kostele, v zahradě či u hrobu, ale setkáte se a podle slova, gesta vám najednou dojde – to je on a je živý. A Ježíš tady na sebe nenechá sáhnout. Snad že tím obejmutím by ho Marie přitáhla zpět - ty jsi to přežil, vítej zpět. Ale to ne, Vzkříšený jde dál: „Jdu k Otci a to Otci svému i Otci vašemu. Není to jen pro mě, ale ukazuji na tuto cestu, jen je to jinak. Ale běž to povědět dalším.“

Se vzkříšením a vírou v ně je spojeno mnoho různých představ. Kolik zápasů a koncertů se musí konat v těch fotbalových a pěveckých nebesích. A i v církvi se v tom různě motáme. My faráři liberálnějšího střihu se utíkáme do obrazů a symboliky, jak Ježíšova zvěst jde dál světem, jak je Ježíš nadále živý ve svých učednících a jejich víře. Po různé konzervativnější představy, kterak hned po smrti se všichni ti správně věřící sejdou a nezbývá se než těšit, aby to už bylo a s tímto světem byl konečně amen.

Ale vzkříšením jsme zváni k překvapivé naději, která je trochu jiná. První křesťané žili a umírali pro to, že Ježíš nevstal jen do jejich víry a že to není jen nádherná myšlenka v jejich myslích a srdcích. Ale dali si dohromady to, že jeho hrob byl prázdný, a že se nenašel nikdo, kdo Ježíšovu mrtvolu odnesl (ač by se to protivníkům i Marii do jisté doby docela líbilo); a to, že se sami se vzkříšeným Ježíšem setkali (1K 15). Vím, zní to jako bláznovství, máme zkušenost opačnou, těla z hrobů nemizí a mrtví zůstávají mrtvými.

Profesor a biskup Wright poukazuje na tyto logické a docela racionální argumenty, proč si to učedníci a ženy první církve nevymysleli. Proč něco takového vlastně nečekali. Že jejich doba nebyla tak pověrečná, jak si to o ní myslíme a ta naše není zas jen skeptická. Zároveň ponechává prostor tajemství a víře, Vzkříšení nejde dokázat.

Čím si je ale jist je to, že vzkříšení těla z mrtvých je podstatné také pro naše přebývání v tomto světě. Protože o něj jde, církev vyznává těla z mrtvých vzkříšení a také to, že vzkříšený Ježíš v těle poté vystoupil k Bohu Otci na nebesa, kde ale nezůstane napořád a ani tam hned nebere ty své. Ale jednou se vrátí, aby soudil. To je pro tento svět nespravedlnosti a násilí ta poslední rána – to zlé bude jako zlé označeno, a to dobré se neztratí. To je nejen útěšná ale taky motivující důvěra. Tento svět není opuštěn, tento svět a naše tělo mají naději na věčnost. A s tím se setkáváme v kostele (nebo aspoň můžeme, když se to dobře sejde), a není to únik a skanzen, ale předmostí nového světa….

Modleme se: Možná taky pochybujeme, je to nové, silné, nemáme s tím zkušenost. Zní to jako apríl. A mohli si to přece vymyslet, vsugerovat. Ale oni podle toho žili i umírali. Jisté je, že je to pozvání k životu v lásce v tomto světě… Buď za to sláva! Amen