Neboť v Kristu Bůh usmířil svět se sebou. Nepočítá lidem jejich provinění a nám uložil zvěstovat toto smíření. Jsme tedy posly Kristovými, Bůh vám domlouvá vašimi ústy. Na místě Kristově vás prosíme: dejte se smířit s Bohem! Toho, který nepoznal hřích, kvůli nám ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti.

Bůh v Kristu usmířil svět se sebou. Co si pod tím máme představit? To je jedno silné slovo za druhým Bůh, Kristus, smíření, svět. Každé z nich potřebuje výklad. Každé z nich se pohybuje za hranicí našich všedních dní a starostí. Jakoby se kolem nás něco mocně valilo a my jen tak koukali, co se to děje, co to má znamenat, a týká se to všechno vůbec nějak mne?
Ano. Týká se nás to. Je to zpráva pro každého z nás. Tak jako se nás týká, když se s námi někdo smíří. To je přece velká událost. To se lépe žije. A naopak, jak těžce, dýchavičně se žije, když žijeme nesmíření se svými blízkými, s těmi, které nakonec přece máje rádi.
Jako když otec přijímá syna v podobenství o marnotratném synu. Smířil se s ním. Přijal ho zpět, dal mu vše co má. Učinil ho spolumajitelem všech věcí.

To základní smíření v čase a prostoru této planety se stalo se tenkrát v Jeruzalémě. Kristovou smrtí na kříži.
Proto Pavel pokračuje - Bůh nepočítá lidem jejich provinění. Nemává nad nimi rukou. Neříká, mně to je jedno, dělejte si co chcete. Lidská provinění jsou mu odporná. Hnusí se mu, když jsme nespravedliví, pyšní, lhostejní. Je mu odporné, když nám dává své instrukce k životu a vřelé rady a my jednáme, jako bychom je neslyšeli.
To, že nám nepočítá naše provinění znamená, že z toho všeho člověka vytahuje. Doslova z hnoje. A říká, ty jsi mi drahý, nechci aby ses v tom svinstvu utopil. Nedovolím, aby tě zadusilo zlo. Nechci. Mám tě rád.
Zase je v tom láska. Otec, špičkový lékař, chodí po Praze a hledá své děti. Možná zfetované, možná opilé, zapomenuté. Hledá je v parcích, místech kam se obvykle nechodí. Tahá je do svého auta, veze domů, umývá, dává spát. Jedná obdobně jako jedná Bůh.
Tato nezasloužená, neočekávaná láska jako jediná má sílu a moc zachraňovat. A nás zachraňuje.

A Bůh nám uložil toto smíření zvěstovat. Neponechávat si je pro sebe. Dost je ho pro všechny. Zvěstovat, oznamovat, přibližovat. Že takhle Bůh jedná. Že je takový. Že nás tahá z bryndy, očisťuje a staví do života, abychom jako on pomáhali a něco dělali. Stávali se solí a světlem, jako ten lékař co hledá své děti.

Nevím, zdali toto církev dostatečně dělá. Asi bychom měli činit pokání. Asi není náhoda, že církev je v naší české a moravské ateistické společnosti z venku chápána jako trochu protivná a kyselá. Stále bublá jako kysané zelí, co by se mělo, co by se nemělo, zvedá prst a ukazuje jaké to bylo a už není.
Soustřeďujeme se na varování před konsumem, supermarkety, upadajícími mravy v televizi. Proč ne. Ale před tím vším, dříve jako první máme zvěstovat smíření. Bůh se smířil s člověkem. Když to neřekneme my, neudělá to nikdo jiný. V tom je církev jediná, nezastupitelná. Jsme smířeni s Bohem. Díky jeho synu. Toto máme zvěstovat.

Proto apoštol vyzývá - dejte se smířit s Bohem. Dát se smířit. Nemusíte pro spasení vyplňovat dotazníky, posílat zálohy, shánět ručitele, brouzdat po internetu, posílat si katalogy. Spasení je zde. Je hotovo. Dejte se smířit. Přijměte. Neostýchejte se, že se to nesluší si zdarma brát. Bůh tak rozhodl.
Však ono to nebylo zadarmo. Jen my nemusíme nic Bohu platit, ale on za nás zaplatil víc než dost. Toho, který nepoznal hřích, svého syna, kvůli nám ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti .

To co se stalo tenkrát v Jeruzalémě se týká každého z nás. Ať jsme mladí a chodíme do škol, ať pracujeme na poli, v kravíně, ve škole, ať jsme lékaři nebo prodavači. Nás Bůh nachází a nás přijímá k sobě.
Přijímá nyní i dnes. To dává odvahu a činí prostor ke smíření s člověka s člověkem. Pak ten život má své naplnění. Za něco stojí.
Bůh nás přijímá i když jednou budeme umírat. Nespadneme někam pryč do temného nic. Přijdeme k Bohu. Zpět domů.
Díky tobě, Kriste ukřižovaný, je tohle pravda. Amen