Mk 8,27-33

Dotkne se ten příběh nějak základních otázek života? Stane se zázrak a my v našem shromáždění mocí Ducha svatého uslyšíme něco, co přijde z druhé strany od Boha? A nějak nám to pomůže v čase, kdy se chvějeme u televizorů a říkáme si - je to vůbec možné? Snad ano. Duch svatý je mocný.

Ježíš položí Petrovi otázku, za koho mne pokládají lidé? A Petr odpoví: někteří za Jana Křtitele, jiní za Eliáše, někteří za jednoho z proroků. 

Asi bychom to mohli shrnout. No, pokládají tě za někoho výjimečného, za někoho, kdo má k Bohu blíž než my ostatní. Ježíš vyslechne Petra a pak se zeptá, za koho mne pokládáte vy. A Petr odpoví přesně: Ty si Mesiáš. Přesnější odpověď být nemůže. Úplně to trefil. 

Sluší se připomenout, že toho Mesiáše čekali Izraelci generaci po generaci. Po staletí to bylo otců a matek a babiček a prababiček a pradědů a generací před nimi. A pořád nic. Pořád čekali, nic, žili, umřeli a nic. A teď na cestě z nějakého města, ve všední den obyčejný rybář řekne obyčejnému tesaři. A jo, mám to, ty si Mesiáš, člověk i Bůh, nebo Bůh i člověk tak trochu dva v jednom. Je to možné? Ale ano, je. Jasně. Jsi to ty. 

Tedy Ježíš z Nazareta, tesař, chudý muž a také Boží syn. A my o něm vyznáváme rádi, že on zruší moc hříchu, odpustí naše viny, otevře život. 

Je to takhle hutně vyjádřeno, podobně apoštol Pavel řekne – skrze něj Bůh usmíří svět se sebou. Tedy to neudělá nikdo jiný, ani ten Jan Křtitel, ani ten Eliáš. No a napadají nás další jména, že jo? Nikdo jiný. 

A pak začal ten odkrytý, odhalený Mesiáš tu novou etapu tak, že začal učit, že on, syn člověka, jeden z titulů pro Mesiáše, musí mnoho trpět. Musí mnoho trpět. 

Už to slovíčko musí – s ním tak nějak zápasíme. Co to znamená? To někdo jako určil, nebo je to napsané někde ve hvězdách? Musí ve smyslu řecké tragédie? Prostě to bohové nalinkovali a ty ať sebou meleš a děláš, co chceš,prostě takhle to bude?

No, ale on existuje i v češtině jiný význam slova muset – ve smyslu: není jiná možnost. Je to poslední šance. Bůh už zkusil všechno a nic se nezměnilo. Bůh už neumí zachránit člověka jinak než to risknout obětí svého syna. 

Zkoušel to dlouho, dlouhodobě, různými způsoby, trpělivě a nic. Člověk si z toho stále nic nedělal a Boha neposlouchal. Nebyl věrný jeho slovu. A tak už zbývá jediná cesta, jak člověka zachránit. Bůh v těle, Ježíš z Nazareta musí– ve smyslu není jiná možnost, jak svět zachránit– mnoho trpět, musí zemřít za naše viny. 

A pak to druhé, co je těžko představitelné. Totiž, že ten Bůh musí mnoho trpět. V ten okamžik, když to Petr slyšel, tak narazila kosa na kámen. To přece není možné. To se vymyká zdravému rozumu. To je úplně napříč, a naopak než všechny naše lidské představy o Bohu. No, řekněte mně, jak by mohl Bůh trpět? To je nějak divně, to je špatně. To je úplně jinak, než si Mesiáše všichni představují. Copak utrpení patří k dobrému životu? A tak si Petr vzal Ježíše stranou a začal ho kárat. A Ježíš reaguje nesmírně tvrdě: Jdi mi z cesty, satane. Vůbec se s Petrem nepáře. Jdi my z cesty, satane, odejdi. Tvé myšlení není z Boha, ale z člověka. 

A tak to máme úplně odhalené. Jak těžké je vyznávat Krista, který musí mnoho trpět, protože jiná cesta k záchraně není. Jak je těžké představit si Boha, který trpí, je skrz naskrz svázán s člověkem, s bídou lidského těla, s nemocí, umíráním. 

Ježíš z toho neuhne, a proto zruší moc hříchu, odpustí těžké viny, otevře zatarasený otvor k životu, smíří člověka s Bohem. 

Myslím, že se nám to smí stát pomocí i naději. 

V těchto dnech. Právě ve dnech, kdy sledujeme dění na Ukrajině, pláčeme s plačícími a ptáme se, co bude dál. Musíme, ať chceme nebo ne, stejně jako Petr odložit svoje představy o tom, jak má Bůh vládnout, případně co by měl na Ukrajině udělat. 

Musíme – ve smyslu není jiné cesty – přijmout pravdu, že Bůh vládne odpuštěním, smířením a láskou. A s jejich pomocí hledat pravdu, spravedlnost, pokoj. 

To, co se děje na Ukrajině, nás, domnívám se, všechny, šokuje. Asi jsme zde někteří, kdo Ukrajinu trochu známe, známe místa, kam nyní dopadají rakety a lidé umírají. 

Jsou to tři měsíce, co jsme tam s malou delegací synodní rady byli, v našich sborech kousek nad Oděsou. A na některá města teď dopadají rakety a válčí se. Úplně živě před sebou vidím Žitomír, Rivno, krásný Lviv. Ano, Lviv se to řekne ukrajinsky, Lvov nám zůstalo z ruštiny. Podobně Veselynivka, a ne Veselinovka.

Uf. A kdo zažil ten nelidský přechod z Ukrajiny do Polska, do schengenského prostoru, tak mu běhá mráz po zádech. To bylo v době míru. Jak to tam musí vypadat teď?

Tak nás napadá, kolik už toho za ty lidské dějiny Bůh viděl, kolik už viděl rozstřílených domů, rozstřílených lidských těl, posedlých vládců a vojevůdců, plačících vdov a sirotků. No, za ta tisíciletí už toho teda viděl fakt hodně. 

A nás opět a opět napadá: A proč s tím něco nedělá? 

No, domnívám se, slyšeli jsme právě, že dělá. On, který už toho zla viděl tolik, že snad ani nemůže usnout. On se rozhodl a do nepoučitelného světa nasazuje jako poslední zbraň k záchraně sám sebe, svou lásku. 

Však se moudří světa i tenkrát smáli takové naivitě, přitloukli jej na kříž, aby jasně viděl, kdo že má moc a jak to na tom světě chodí. 

Až pak za tři dny vyšlo najevo, že ale cesta k pravdě a životu a ke svobodě skutečně vede tudy, jak on šel. A my se radujeme z toho, že ji už díky Kristu nezatarasí ani naše viny ani naše válčení ani naše nevěra ani tanky ani Stalin ani Putin, nikdo. 

Neplatí tedy Petrova představa o tom, jakou moc je třeba užít, aby byl už svět konečně v pořádku. Platí Boží představa o tom, jakou moc je třeba užít, aby svět byl konečně v pořádku. Totiž lásku a její nejvlastnější projevy – smíření a odpuštění. 

A tak dávejme najevo, tak jak umíme, že to prostě není možné vyjet s tanky do svobodné země a plenit a vraždit nevinné. 

Protestujme proti tomu. 

Podporujme ty, kdo byli napadeni a zlu se brání. 

Pomáhejme jim, jak jen umíme. 

Buďme s nimi solidární. 

Ostatně, k čemu jinému máme všechny ty prostředky k udržení našeho životního standardu, než aby pomohly lidem v nouzi? 

Modleme se za ně, modleme se, ať to skončí. A když už nás úzkost bude svírat víc a víc, řekněme si, no a co asi teď dělá ten vzkříšený Kristus? A dojde nám, že je s těmi, kdo umírají. S Ukrajinci, s Rusy, s jejich matkami, rodinami, dětmi, s těmi, kdo pláčou, kdo nevědí, co bude dál. 

Je s těmi, kdo umírají v nemocnicích, hospicích, doma. 

Soucit, pohlazení, nezištná pomoc, to je síla, která zachraňuje svět. 

Síla, kterou s Kristovou pomocí vládne a zvládne každý z nás. 

Ostatně i Petrovi chvíli trvalo, než na to přišel, že? 

Bože, dávej nám svého ducha, posiluj víru, že moc, kterou prosazuješ skrze Krista je víc, než umíme pomyslet. Amen.

Přímluvná modlitba

Prosíme, Kriste, vyslyš nás, když pro tvou lásku prosíme a přimlouváme se: za utišení bojů na Ukrajině; za posilu a potěšení všech, kdo tímto konfliktem trpí; za ty, kdo ztratili své milé. Prosíme za ty, kdo jsou nemocní, za ty, kdo se bojí o své nemocné, i za ty, kdo o ně pečují. Prosíme za Evropu, naší zemi, země v našem sousedství. Ať máme moudrost a sílu přát si vzájemně vše dobré. Prosíme za toto město, za naše sousedy, za naši církev i náš sbor. Prosíme, žehnej ostatním církvím, křesťanům a občanům v našem městě a okolí. Prosíme i za své milé, své rodiny, naprav, co je v nich pokřivené a nemá sílu se narovnat. Prosíme i za sebe. Dávej nám svůj pokoj.