J 10,1-15 "Amen, amen, pravím vám: Kdo nevchází do ovčince dveřmi, ale přelézá ohradu, je zloděj a lupič. 2 Kdo však vchází dveřmi, je pastýř ovcí. 3 Vrátný mu otvírá a ovce slyší jeho hlas. Volá své ovce jménem a vyvádí je. 4 Když je má všecky venku, kráčí před nimi a ovce jdou za ním, protože znají jeho hlas. 5 Za cizím však nepůjdou, ale utečou od něho, protože hlas cizích neznají."  6 Toto přirovnání jim Ježíš řekl; oni však nepochopili, co tím chtěl říci. 7 Řekl jim tedy Ježíš znovu: "Amen, amen, pravím vám, já jsem dveře pro ovce. 8 Všichni, kdo přišli přede mnou, jsou zloději a lupiči. Ale ovce je neposlouchaly. 9 Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn, bude vcházet i vycházet a nalezne pastvu. 10 Zloděj přichází, jen aby kradl, zabíjel a ničil. Já jsem přišel, aby měly život a měly ho v hojnosti. 11 Já jsem dobrý pastýř. Dobrý pastýř položí svůj život za ovce. 12 Ten, kdo není pastýř, kdo pracuje jen za mzdu a ovce nejsou jeho vlastní, opouští je a utíká, když vidí, že se blíží vlk. A vlk ovce trhá a rozhání. 13 Tomu, kdo je najat za mzdu, na nich nezáleží. 14 Já jsem dobrý pastýř; znám své ovce a ony znají mne, 15 tak jako mě zná Otec a já znám Otce. A svůj život dávám za ovce.

Jen si to představte – příjemná hudba, kamera se vznáší nad horáckou krajinou někde mezi Křižánkami a Březinami… pastva pro oči… a do toho říká melodický hlas: „Já jsem dobrý pastýř, nejsem zloděj (jako všichni přede mnou), jsem dveře (a tedy budu vás chránit, ochráním vás před nebezpečím zvenku, ale taky před vámi otevřu nové příležitosti), přišel jsem, abyste měli život a hojnost, znáte mě, jsem váš…“ Tak by mohla vypadat kdejaká předvolební či jiná reklamní kampaň.

Ta Ježíšova slova znějí sebevědomě. Evangelista Jan tady podává hlubší výklad toho, kým Ježíš je. Zřejmě to není doslovný záznam toho, co Ježíš říkal. Byl zřetelně skromnější, ale podle profesora Petra Pokorného je to výraz a (povelikonoční) vyjádření víry učedníků, toho, koho v Ježíši rozpoznali a teď mu to své poznání a vyznání vkládají (takto koncentrovaně) do úst…

Ta metafora a obraz pastýře a jeho stáda nám není úplně nejbližší. Nepásl jsem ani ty husy, ale přece jen jistou představu máme. Pastýř je taky jedno z nejstarších křesťanských zobrazení Ježíše, často se objevující už v římských katakombách, je to obraz používaný už ve Starém zákoně, obraz v tradičních společnostech veskrze známý.

Stejně nás může rušit to přirovnání nás samých k ovcím. Dnes se to používá spíš jako nadávka – pro toho, kdo až příliš spoléhá na něco či na někoho. Stádní tvor to není věru nic pro dnešní dobu vyznávající individualismus. Ovšem něco to vystihuje a naše abstinenční příznaky po setkání a dokonce i po nějakých hromadnějších akcích nás v tom usvědčují. Ovcím se ovšem také přičítá nevysoká inteligence, i to že jsou schopné si vypást pastvinu, nemají čich na vodu, a tak potřebují jistou pomoc. A taky ochranu, když se blíží nebezpečí.

Jistě by se dala líčit bukolická idyla – huňatá ovečka, na horách se prohánějící, ale asi jste pro to nepřišli. Možná by se dalo něco vytěžit z toho tradičního názvu (ač původně asi trochu nadávky) o nás evangelicích či našich předcích, coby beranech. I v tom snoubí to pozitivní, vydrž a držení se svého, ale i jistá paličatost, neřku-li zabedněnost...

Prý ale specialitou ovcí je vázanost na jejich pastýře. A to konkrétně jeho hlas. Jdou za tím svým a když na ně zavolá, poznají ho mezi mnohými. Prý se to podnes ukazuje v Izraeli – jak ovce ráno slyší na zavolání pastýře, jak vyskočí a jdou bezpečně za tím svým.

On totiž ten oddíl je především o pastýři. Ten dobrý se podle Ježíše pozná podle toho, že přichází dveřmi, a na ovcích mu záleží (a to opravdu a do důsledků – což  většinou nevydrží těm, kdo se jen tak tváří a dříve či později se ukáže, že jim o ty svěřené tak úplně nejde). Což snad, to o těch dveřích taky znamená (o tom dobrém), že není dotěrný a vlezlý, že ponechává svobodu, že se nevrátí oknem, když ho nepřijmete dveřmi. Nepřeleze ohradu, respektuje hranice.

Ale jako hlavní mi přijde, že jde vepředu, „kráčí před nimi“, nenahání ty své zezadu, ovce jej vidí před sebou. Prý jsou možné dva přístupy – nejen k vedení ovcí. Právě poštěkávání zezadu (které zvládne každý čuvač), doprovázené příkazy a zákazy, a strachem, odkud přiletí jaký trest. Takový (falešný) obraz se se někdy líčil i o Pánu Bohu; a stávalo se, že i z kazatelen znělo takové strašení a popostrkování. Ale jednak ona motivace strachem příliš nefunguje, a taky jí tu Ježíš nenabízí.

Co nabízí je obraz dobrého pastýře, který jde před stádem; jde před svými ovečkami, na kterých mu záleží, které má rád, o které se stará. Vede, předchází a ukazuje cestu. Doprovází, ukazuje směr tím, že on sám jde tou cestou, sám se tou cestou stává. A na tu cestu zve tím, jak žije, celou svou bytostí i ústy říká – tudy to půjde, pojďte za mnou, pojďte, to bude dobré, nebojte, jdu před vámi, žádný strach…

A na té cestě zná ty své jménem, což většinou vladaři tohoto světa taky neumějí. A ti jeho znají zase jej. Je to obraz společenství, kde jeden každý či jedna každá má svou cenu, své jméno – a přitom mohou tvořit něco společného.

Mohla by to být reklama, která slibuje hory doly, tu nejzelenější trávu a nejlepší péči za tu nejnižší cenu, aby se pak ukázalo, že je to jinak. Tady je pastýř, který se jako takový už osvědčil. Šel s námi naší cestou a to až do konce. To, o čem tady mluví, že položí za ty své i svůj život, se skutečně stalo. Je dobrým pastýřem a oporou i tehdy, kdy nám bude dáno jít údolím stínů smrti. A snad také je dveřmi za jejími hranicemi.

Pane Bože, děkujeme, že se o nás staráš. Myslíš na nás. Máš nás rád a neopouštíš nás. Pomáhá nám to, když se trápíme a potřebujeme pochopení. Víme, že ty myslíš i na ty, kdo jsou úplně sami, nikdo jim nerozumí. Jsi s těmi, které nikdo nemá rád. Moc se modlíme i za ně. Aby uslyšeli tvůj hlas, aby se ti naučili důvěřovat a aby poznali sílu a pomoc, kterou můžou u tebe najít. Amen.