Zj 3,8
?Hle, otevřel jsem před tebou dveře, a nikdo je nemůže zavřít.?
Sestry a bratři, máme před sebou otevřené dveře. To nám vzkazuje Kristus. Ať nás to provází jako vize nad příštími dny, nad novým rokem, jako pohled, představa, která se nese nade dny. ?Otevřel jsem před tebou dveře a nikdo je nemůže zavřít.? ?Postavil jsem před tebou dveře otevřené, a žádný jich nemůže zavříti.?
Ať se toto nese nad dny, o kterých zatím nic nevíme, jen je očekáváme, možná s obavami, v nejistotě, co přinesou. Jakási vrozená (získaná?) skepse a skromnost nám nedovolí doufat v mnoho dobrého, spíš si řekneme, že všechno pojede ve starých kolejích, co nového čekat, hádky o prezidenta a o politiku na všech úrovních, člověk je z toho unavený, otrávený, raději to nečíst a nesledovat.
Nad těmito dny, které opravdu budou naplněny jako vždycky normálním, všedním, ale v tom také krásným životem, klene se jako duha na nebi, jako znamení smlouvy ujištění Kristovo: ?Otevřel jsem před tebou dveře a nikdo je nemůže zavřít.?
Ta slova stojí až skoro na konci bible. Jako výsledek, potvrzení, ujištění, jak to všechno s Ježíšem z Nazareta, s Kristem dopadlo.
Narodil se na zemi, žil, chodil, mluvil, uzdravoval, vracel život. Sám zemřel, ale byl vzkříšen. Bůh sešel, sestoupil až na dno, až tam, kde je jen opuštěnost a samota, aby tam, na dně, ve smrti, v osamělosti udělal otvor, díru, dveře za samotu a za smrt dál. Tam, kde my bychom řekli, že je všemu konec, v Ježíšově smrti, tam se otevřely dveře, rozevřela se brána, otevřel se nový prostor. Bůh pro nás vydobyl prostor. Navzdory smrti, navzdory pomíjivosti a konečnosti lidského života Bůh otevřel dveře do života. A je to nový život, kde platí jiná, Boží pravidla, kde platí svoboda a láska, odpuštění. Je tam smíření, ne laciné, ale drahé proto, že bylo draze zaplaceno Ježíšovou smrtí.
?Otevřel jsem před tebou dveře a nikdo je nemůže zavřít.? Když to slyšíme, nemusíme už věřit těm, kdo říkají, že nějaká situace je bezvýchodná, že někde není východisko, že neexistuje řešení. Ježíš jako první a poslední - a to stačí - prorazil v bezvýchodné situaci východ. Ve smrti otevřel dveře do života. Otevřel dveře a nikdo je nemůže zabouchnout, zabednit.
?Otevřel jsem před tebou dveře a nikdo je nemůže zavřít.? Možná se nám někdy pohled k oněm dveřím může zatarasit, že je neuvidíme, že nám na čas zmizí za horou všelijakých trápení. To asi musíme připustit. Přes všechnu důvěru a víru a výhled k Božím otevřeným dveřím může se nám leccos stavět do cesty, může nás trápit nemoc, nepřízeň, neštěstí, nepřátelství, neporozumění. To všechno může pohled ke Kristovým otevřeným dveřím na čas zatarasit. Ale ?nikdo je nemůže zavřít.?
A můžete se ptát, a kde jsou ty dveře, kde je máme vidět, kterým směrem se k nimi dát? Kde je ten nádherný prostor svobody a pokoje? Kudy jít?
Ježíš v Janově evangeliu o sobě říká ? ?já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn.? To je cesta. Skrze dveře ke dveřím. Skrze Krista, který je dveřmi, dojdeme do Božího domu, do jeho zahrady, na jeho hostinu, která je za těmi dveřmi. Můžeme vcházet a vycházet podle Ježíše Krista, který je dveřmi otevřenými.
Ať nás příštími dny provází pohled k otevřeným dveřím. Je nám toho tolik potřebí. Žijeme povětšinou za dveřmi, které jsou zavřené. Kolem domů máme ploty. Kolem kostela máme plot. Krásný sice, ale je to plot. Máme bránu, kterou můžeme zavřít. Vymezujeme se proti druhým. Tohle je naše. Toto je můj prostor, ten si chci chránit, sem mi nechoďte. Toto jsem já a moje soukromí, do toho ostatním nic není. Nedotýkej se mne, nezkoumej mé pocity, nechtěj proniknout do mé mysli, do mého srdce.
A tak nakonec zůstáváme sami.
Mnohdy uzavíráme svoje domy a nitra z pochopitelných důvodů. Bojíme se, že někdo zneužije naši důvěru, že budeme za hlupáky, kteří se nechají nachytat a využít. Jistě se to mnoha z nás stalo. Právem se toho bojíme.
A přesto slyšíme o otevřených dveřích. O Bohu, který se otevírá pro člověka, který se vydává člověku všanc, vydává se až tak, že zemřel.
Kristus ale získal život tím, že ho vydal, ztratil pro druhé. My neztratíme svůj život, když ho kus dáme druhým: Když kousek sebe vydáme, odhalíme, pustíme druhého k sobě, do svého světa, do svého prostoru. Ztratíme možná kousek soukromí, které si pro sebe chráníme, ale mnohem více získáme. V setkání pravdivém, nehraném, skutečném, na dřeň poctivém získáme mnohem víc. Objevíme nový nepoznaný kus sebe, kus druhého člověka, kus života, kus Krista. Vejde k nám otevřenými dveřmi kus toho Božího svobodného, láskyplného prostoru.
Na začátku nového roku je možné mluvit také o konci. O zralém životě, ve kterém se postupně některá pomyslná dveře zavírají, kdy si říkáme, tak toto už nebude, toto už nezažiji, čas se krátí, i síly ubývají. A také můžeme mluvit o smrti. Protože patří k našemu životu, budeme se s ní setkávat i v tomto roce. Věřím, že i smrt můžeme přijmout jako chvíli, v níž definitivně vcházíme otevřenými dveřmi do Božího prostoru, do Božího domu. Tam se nás Bůh s konečnou platností ujímá a zve nás na svou hostinu jako nového, v jeho laskavých očích vzácného hosta. Nový host k nám přišel na slavnost.
?Otevřel jsem před tebou dveře a nikdo je nemůže zavřít.? Proto se smíme s důvěrou a odvahou dívat do příštích dnů. Bůh drží otevřené dveře k naději, svobodě a lásce. A i kdybychom se setkali s neštěstím a bolestí, i kdyby nám výhled k otevřeným dveřím na čas zmizel, ty dveře samy se neztratí. Kdo spoléhá na Boží otevřenou budoucnost, ten může klidně jít, pracovat, pořádat své dny, v důvěře a pokojně. Kdo takto spoléhá, ten může každý den přijmout jako velikou milost. Kdo se blíží ke konci svého života, nemusí se bát, protože ví, že Kristus udělal všechno, aby náš život nezůstal smrti, ale došel až k novému životu.
Otevřenými dveřmi k nám proniká světlo Kristovy lásky. Jdeme po této zemi, ve starostech tohoto života, a přece bezpečně a pokojně vedeni v síle Kristových otevřených dveří. Amen