?Přistupme směle k trůnu milosti!?
Nastal čas k pohybu. Teď je možnost ?vylévat před Božím obličejem naše srdce? (Ž 62,9).
Postní doba je čas soustředění, ztišení. Zároveň se ale může stát časem velkého pohybu v nás, v našem srdci a mysli.
Jsou před námi velikonoce, začíná doba Ježíšova utrpení. A my hledáme, jaký to pro nás má význam a co máme dělat.

?Přistupme směle k trůnu milosti!?
Jak bychom mohli přistoupit před Boží tvář? Jsme obyčejní lidé, máme svoje starosti. Tolik nás toho bolí a štve, s mnoha věcmi si nevíme rady. A kolik jsme toho pokazili, kolik času ztratili, kolik vztahů zkomplikovali. Jak bychom takhle vůbec mohli myslet na to, že bychom mohli předstoupit před Boží tvář? A ještě směle? Není to drzost?

Jsou dva dobré a pádné důvody, proč můžeme přistoupit. Před Boží tvář, ale i jeden před druhého, i ke stolu Páně.

Ten první:
Máme mocného velekněze, který pronikl nebesy. On už předstoupil před Boží tvář. Prorazil bariéru mezi nebem a zemí. Zrušil propast, která vznikla mezi člověkem a Bohem. Překlenul ten příkop. Přemostil ho. Ježíš, Syn Boží. Smířil nás s Bohem.

Někdy je nesmírně těžké se s někým smířit. Vyžaduje to odhodlání a velikou touhu, aby vztahy byly zase čisté. Musíme při tom na sebe leccos vyznat. A musíme od druhého leccos slyšet, často to není nic příjemného. Ale nejde najednou v životě jen tak udělat tlustou čáru, říct - co jsme si, to jsme si, zapomeňme, jedeme dál. Smíření taky znamená, že se druhému vydám všanc a pak doufám, že mě přijme a odpustí.
Kristus nás smířil s Bohem. On udělal tu nejtěžší práci za nás. Dal do pořádku vztah mezi námi a Bohem. Na svoje záda naložil všechnu naši ztracenost a pověsil ji na kříž. Dal za nás život.
Máme mocného velekněze.

Ve starém Izraeli velekněz jednou za rok vyznal za celý lid hříchy. To byl velký den smíření. Očekávaný a nejdůležitější den roku. Velekněz předložil hříchy před Hospodina, obětoval a prosil za odpuštění. Zastal se svého lidu před Bohem a lid byl očištěn.
My věříme, že už nepotřebujeme, aby se jakýkoli člověk stal prostředníkem mezi námi a Bohem. Nás se před Bohem zastal Ježíš Kristus.

Tak se také můžeme pevně držet toho, co jsme mnohokrát vyznali a vyznáváme. Držme se vyznání, které nás provází od našeho křtu. Nemusíme hledat nic jiného, lepšího, novějšího, zajímavějšího.
Držme se toho, že Ježíš Kristus je naším Pánem. Zachránil nám život.

A ještě druhý důvod, proč můžeme směle předstoupit před Boží tvář:

Nemáme přece velekněze, který není schopen mít soucit s našimi slabosti; vždyť na sobě zakusil všechna pokušení jako my, ale nedopustil se hříchu.
V jedné písni mládeže se zpívá ?Bůh už není v dálce, Kristus žije tady?.
Náš velekněz Ježíš Kristus totiž žil tady, na zemi, s celníky a hříšníky, s nemocnými a cizinci. Byl s nimi, věděl, kde a jak bydlí, koho mají rádi, kdo je opustil, čeho se bojí, jaká nemoc je svírá.
Ježíš zná naši křehkost, i ty naše věčné vnitřní zápasy. Ví, na co máme slabost a kde selháváme. Ale nedívá se na naše plahočení někde svrchu, sám nedotčen. Ježíš na nás hledí se sympatií, ne snad proto, že bychom se mu tak líbili. To slovo sympathein znamená doslova - trpí s námi. Je právě tam, kde někdo trpí. Tam je Kristus člověku nejblíž.
Ježíšovi nejsou cizí naše slabosti. Zažil všechny ty naše zápasy sám na sobě. Jak lákavě zněla tehdy na poušti pokušitelova slova. Proč by vlastně neměl Ježíš chtít, aby se kamení proměnilo v chleba? Vždyť by se mohlo utišit tolik hladu.
Proč by neměl mít pořádnou moc? Vždyť by ji mohl jistě užít ve prospěch celého lidstva?
Má to jen malý háček. Jenom maličkost, padni na kolena a pokloň se. Shýbni se před satanem, Pokušitelem, Podvodníkem s velkým P. Zapři Hospodina a pokloň se ďáblu.

Ježíš dokázal pokušení nepodlehnout. Stálo ho to mnoho sil i slz a bolesti. Nešlo to samo, Ježíš musel bojovat sám se sebou, s pokušením zvolit jednodušší, méně bolestnou cestu. Musel se rozhodnout.
Soucítí s námi právě proto, že ví, jak jsou i ty naše zápasy a rozhodování těžké. Neposmívá se nám, neříká, to já na tvém místě, já bych si jinak poradil. Trpí spolu s námi.
Přimlouvá se za nás před Bohem jako ten, kdo naše slabosti zná. A zároveň jako ten, kdo obstál.

Je postní doba, čas vylévat před Božím obličejem své srdce.
V jednom velmi starém výkladu k epištole Židům čteme: ?Zákon byl dán, aby všeliká ústa zacpána byla, protože jsme všichni vinni. Nejvyšší kněz je dán, aby se všeliká ústa otevříti mohla, neboť Ježíš hříšníky přijímá.?
Otevřeme tedy ústa. Směle, otevřeně a s důvěrou vylejme všechno, co je potřeba vylít. Ježíšovo ucho to unese. Vyznejme, co zatěžuje náš život. Vyznejme své strachy, svou nelibost, své antipatie místo sympatií, své těkavé myšlenky a neklid. Ježíš žil náš život, jak by nevěděl, o čem mluvíme.
?Přistupme směle k trůnu milosti, abychom našli milosrdenství a milost a pomoc včas.?
Nastal čas pohybu, je čas vyznávat, nahlas nebo potichu, jak kdo umí a touží. Máme před sebou a vedle sebe mocného velekněze, Ježíše Krista, který ví, o čem mluvíme. Amen