Hana Pfannová

P: 320,1

Introit: Ž 31,2.3b-4

P: 46 Bůh sám je naše útočiště

M: Pane Ježíši Kriste, děkujeme za minulé dny, děkujeme i za to, jestliže byly těžké. Dej nám sílu nestěžovat si a nelamentovat. Ani tvoje dny nebyly lehké, a přece jsi nám to nikdy nevyčetl. Začíná týden před velikonoci. Máme před očima tvé utrpení. Prosíme, dej nám pozorné a připravené srdce, abychom ve víře poznávali pro nás znamená tvá cesta do Jeruzaléma, do zahrady getsemanské, na kříž. Dávej nám sílu ze slova Písma svatého, posiluj naši víru a naději, dávej ochotné ruce naší lásce. Prosíme Tě o tvého svatého Ducha, ať je s námi tady i ve všech shromážděních, která se scházejí ve tvém jménu na celém světě. Amen.

1. čtení: Mt 21,1-9

P: 680 Nás zavolal jsi Pane

Kázání: Žd 12,1-2a

Proto i my, obklopeni takovým zástupem svědků, odhoďme všechnu přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí, a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo, s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do cíle.

Sestry a bratři, my jsme dnes, na Květnou neděli, dostali dopis. Někdo nám píše. A vůbec nevadí, že autor dopisu je už skoro dva tisíce let po smrti. Důležité je, že pisatel o nás leccos ví a bere to vážně. Ví, že jsme unavení a za denními starostmi se nám ztrácí výhled trochu dál než k zítřku. Mrzí nás, že se na nás ostatní někdy koukají skrz prsty ? co že ti křesťané vlastně chtějí? A jsme trochu nejistí, jak to s tou naší vírou je, jestli o naši lásku někdo stojí a jestli je naše naděje někde trochu vidět.

Ten dopis nás chce povzbudit. Nebojte se. Vytrvejte. Běžte dál. Neopouštějte cestu, po které jdete. Nehledejte jinou, tahle cesta je dobrá. Tak na ní vytrvejte v běhu.

To je to první. Běžíme. To neznamená, že se musíme pohybovat rychle, že musíme utíkat. Vždyť nám to mnohým už ani nejde. Pisatel dopisu nás jen jemně upozorňuje ? život ve víře není pohodlná procházka. Přijměme to, že život je těžký. Že se na naší cestě zadýcháme, že to bude vysilující námaha, jako když sportovec běží svůj závod. Že to stojí spoustu sil a potřebujeme dlouhý dech a přijdou úseky, kdy budeme mít dojem, že to musíme vzdát, protože už nemůžeme. Že si raději sedneme vedle cesty a počkáme? Ne. Vytrvejme v běhu, vytrvejme ve víře, v naději. Nevzdávejme se své víry a naděje.

Asi by to bylo málo, kdyby dopis končil tady. Pouhé napomenutí člověku nadlouho moc síly nedodá. Jak na to tedy?

Odhoďme všechnu přítěž i hřích. Každý sportovec před závodem odloží všechnu zátěž, která by ho v běhu zdržovala. Na výlet si s sebou nebereme zbytečnosti, které nám ve výstupu na kopec překážejí. Ale jak je pak možné, že jsme ochotni s sebou v životě táhnout tolik přítěží? Tolik vin a selhání, tolik zbytečných ztrát a nepřehledných vztahů. Tolik nepěkných slov, která trčí někde mezi námi a druhým člověkem. A ani se nechce přiznat, že přece jen víme, jak hořce chutná závist a neláska. A nakonec touha neuznávat nad sebou Boha, být sám nejvyšším rozhodčím. Svazuje to nohy, ovíjí se to kolem nich, běžet nejde, sotva se šouráme.

Odhoďme všechnu přítěž. Je to možné, i když to chce velikou odvahu. Je možné vyznat, že dělám chyby, je možné odpustit, podat ruku ke smíření, podívat se druhému do očí a nic nehrát. Na co si budeme hrát? Jedině díky trpělivé Boží milosti a lásce jsme co jsme. Ježíš nám vrací důstojnost. Stojíme mu za to, aby šel kvůli nám do Jeruzaléma na smrt. Vjíždí tam na oslátku, chudý král. Kvůli nám. Jakou větší důstojnost chceme hledat? Jakou větší lásku nám kdo ukázal?

A nejsme v tom sami. Nejsme osamělí běžci. Jsme obklopeni zástupem svědků. Autor dopisu píše: myslete na ty, kdo žili svůj vlastní originální příběh s Pánem Bohem dávno před vámi. I oni prožili věci, které jejich víru a naději podrývaly. Abraham měl být otcem národů a přitom ještě jako starý muž neměl syna. Jákob ukradl požehnání a stal se uprchlíkem. Mojžíš po všem trápení s nevděčným lidem ani nevstoupil do zaslíbené země. A přece to nevzdali. Udrželi svou víru i naději, zápasili o ni. Ne proto, že by byli lepší než my. Byli to jako my stejně chybující živí lidé.

A mnozí další, kteří s námi už nejsou. Chybí nám a možná se nám po nich stýská. Chtěli bychom se jich zeptat, jak to, že jste to tenkrát vydrželi? Vždyť jste na tom byli mnohem hůř než my dnes? Jsou za námi, zástup lidí, zdálky na nás hledí, povzbuzují nás, podpírají. Byli to také lidi z masa a kostí, dělali chyby i krásné věci, budovali, i někdy něco zbořili. Nemusíme z nich mít strach ani se s nimi poměřovat. Smíme vědět i o jejich slabostech. Třeba právě proto nás posiluje jejich odvaha stále znovu vybíhat a hledat Boží směr. Nejsme v našem běhu sami.

A další lidé z toho zástupu jsou na cestě s námi, klopýtají přes překážky podobně jako my, ale podepírají se a dodávají si navzájem odvahu. Ptejme se jich, mluvme s nimi, držme se jich, dokud je čas, dokud jsou s námi. Jsou tady kolem nás, sedí s námi v lavicích, nebo bydlí ve vedlejším domě, možná jsme si ještě netroufli je oslovit. Nejsou to naši konkurenti, jsou to spoluběžci. Lidé kolem nás, naše sbory, všichni, kdo o něco dobrého usilují. Nejsme na světě sami, nemusíme myslet na to, aby se nám dobře běželo, ale potřebujeme jedni druhé.

Hledíme za sebe a kolem sebe, vidíme už, že ve svém běhu nejsme sami. Přece to má smysl, když se už tolik lidí své víry a naděje nevzdalo.

Ale ještě to není všechno. Někdo nám musí ukazovat směr. Když se budeme dívat jen za sebe a kolem sebe, možná upadneme. Potřebujeme se dívat dopředu, držet se dobrého směru. Abychom na konec nezjistili, že jsme třeba i společně s ostatními běželi někam úplně jinam.

Běžte s pohledem upřeným dopředu, na Ježíše. Kam jinam bychom se vlastně měli dívat? Ježíš je ten orientační bod, světlo ve tmě. Na Ježíše se díváme, když se rozhodujeme, jak máme žít víru, lásku a naději v našich dnech, s těmi lidmi, které jsme k životu dostali. Tam je to nejtěžší. Tam se nejvíc musíme ptát, co slouží životu pravému, důstojnému, nepokřivenému. Takové životy přece Ježíš vracel lidem, kteří toužili po uzdravení těla i duše, po odpuštění, po smazání vin.

Ježíš vede naši víru od počátku až do cíle. Běžci na dlouhé tratě mívají někoho, kdo jde nebo jede před nimi, ukazuje jim cestu, varuje je před nebezpečím, je blízko, když hrozí zhroucení. Smíme se dát vést Ježíšem. Bez něho budeme poutníky běžícími až do vyčerpání, ale bez vedení a bez cíle. S ním cíl nemůžeme minout. O cíl prosíme ? přijď království tvé, buď vůle tvá? Vedeni Ježíšem poznáváme, kde a jaké je jeho království, jaká je Boží vůle. Jaká je jeho cesta. Že to je cesta milosrdenství a lásky.

Před námi je poslední týden před velikonoci. Budeme hledět na Ježíšovu cestu do Jeruzaléma, můžeme jít za ním a vidět, co všechno je možné prožít. Zradu, samotu, bolest, smrt za hradbami města. A přece v tom je jedinečná naděje. To všechno se stalo pro nás, abychom žili a pro svůj běh nacházeli důvěru a sílu. Amen.

P: 404 Pane Ježíši Kriste

Ohlášení

M: Pane, děkujeme ti, že nám dáváš pomoc na cestě, kterou někdy s vypětím všech sil běžíme. Dáváš nám odvahu k odhození zbytečností a hříchu, které nám svazují nohy. Potěšení se zástupu svědků, kteří svůj běh doběhli, posilu z těch svědků víry, kteří jsou na cestě s námi.

A dáváš nám především sám sebe, vždyť ty jsi ta cesta pravda i život, ty dáváš cíl smysl našemu putování. Prosíme a přimlouváme se za ty, kdo nemohou dál. Za ty, kdo sebou vláčí břemena hříchů a vin. Přimlouváme se za nás samé, dávej nám ochotu vidět tvé krásné svědky lidi podél cest i na cestě. Přimlouváme se za pokoj ve světě, za smíření a dohodu mezi lidmi, mezi těmi, kdo jsou si nejblíže. Prosíme za nemocné, zůstávej s umírajícími, potěš ty, kdo jsou smutní.

Prosíme tě slovy tvého Syna: Otče náš, který jsi v nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá, jako v nebi, tak i na zemi,chléb náš vezdejší dej nám dnes, a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům a neuvoď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého,neboť tvé jest království i moc i sláva na věky, amen.

Poslání: 1 Petr 2,21-25

Požehnání: Sám Pán pokoje ať vám uděluje pokoj vždycky a ve všem. Milost Pána našeho Ježíše Krista s vámi se všemi. 2 Te 3,16.17b

P: 236 Ježíši Pane nejvyšší