Bohoslužby, 24. 11. 2013, V. Hrouda

Čtení: Ř 12,1-2

Kázání: Jr 31,31-34

Milé sestry, milí bratři.

Dnešní kázání bude mít dva zdroje. Biblickým zdrojem bude známý text z knihy Jeremjáš, který nyní přečtu (Jr 31,31-34).

Druhým zdrojem pro kázání je ženevský reformátor Jan Kalvín. Snad se tyto dva zdroje protnou a propojí k našemu užitku!  

´Hle, přicházejí dny, je výrok Hospodinův, kdy uzavřu s domem izraelským i s domem judským novou smlouvu´… to je Jeremiáš. Ta smlouva by nás mohla zajímat. Je to Boží smlouva!

Nejdřív jenom malá ukázka. Takový minirozhovor. Podobný, jaké bývají v učebnicích angličtiny pro začátečníky. Mr. Brown a Mr. Smith (Smis). Mr. Brown přijde do advokátní kanceláře, kde sedí za stolem Mr. Smith, advokát.

Mr. Brown: Ťuká na dveře.

Mr. Smith, advokát: Come in! (Vstupte!)

Mr. Brown: Good Afternoon, doctor Smith, my name is John Brown. (Dobrý den, pane Smisi, jmenuji se John Brown /jména nepřekládáme/.)

Mr. Smith, advokát: Good afternoon, Mr. Brown, take a seat. What can I do for you? (Dobrý den, pane Browne, vemte místo, co pro vás mohu udělat?)

Mr. Brown (vezme místo - doslova, židli opěradlem dopředu, obkročmo si na ni sedne): Thanks. I would need to prepare a small treaty. (Díky. Potřeboval bych připravit jednu smlouvičku.) 

Mr. Smith, advokát (mírně ironicky, ovšem vstřícně a přátelsky, bodře, s jistým lišáctvím v očích profesionála): Who will be parties of the treaty? (Kdo budou účastníci té vaší smlouvy?)

Mr. Brown (bez mrknutí oka): Only my father! (Jenom můj otec!)

Mr. Smith, advokát (potlačuje smích, kucká se, vytahuje kapesník, aby si otřel slzící oči, přitom nedopatřením převrhne šálek s anglickým black tea, nevrle zdvihá polité papíry, omlouvá se): What? You are kidding, aren´t you? (Cože? To si děláte legraci, že jo?)

Konec ukázky. Absurdní… smlouva, jejímž účastníkem by byl jenom jeden. To je přeci hloupost! Nesmysl. Nejsem právník, ale troufám si říct, že ke smlouvě musejí být minimálně dva.

Ten rozhovor jsem nezařadil jen tak pro legraci. Není samoúčelný. Chtěl jsem upozornit na věc, která je docela zásadní! A to tak zásadní, že ji… vlastně přehlížíme! Podobně jako přehlížíme dýchání. Dýchat musíme, abychom žili, ale vlastně nijak neřešíme, že to jde… že dýchat můžeme!

Tou zásadní věcí je vztah. Mám na mysli vztah mezi člověkem a Bohem. Jsem tu já-člověk a jsi tu Ty-Bůh. A mezi námi něco je. Nějak se k sobě vztahujeme.

Teď jsem otevřel složitou věc, já vím... Lidé se vztahují k Bohu různě. Navíc, vztah s Bohem je nutně vztahem niterným, který se odehrává v rovině Ducha… nemá být (a nemůže být) preparován a veřejně zkoumán.

Já opravdu nechci zkoumat, jaký má kdo vztah s Bohem. Nechci ani radit, jak bychom to ve vztahu k Bohu měli mít. A už vůbec nemám v úmyslu kárat ty, kdo o tenhle vztah nestojí nebo do něj z nějakých důvodů vstoupit neumějí či nemohou.

Já jenom tvrdím, že vztah mezi člověkem a Bohem je důležitý, a to úplně zásadně! Jen si to vezměte:   

Láska. Na lásku nemůžu být sám. Dobře, ale někdo řekne: ´Stačí milovat člověka a stačí být lidmi milován, nepotřebuju Boha!´Ano, ale odkud se ta láska mezi lidmi bere, kde má svůj původ? Jak to, že něco cítíme! Z čeho vzniklo to, co na lidech milujeme – jejich půvab, odvaha, a mnoho dalšího… Dokážeme jen tak milovat ošklivého, ubohého, nepříjemného, nebo dokonce zlého člověka? A když Boha škrtneme… budeme pak vědět, že jsme trvale milovaní? A dá se bez lásky v srdci, bez lásky, která vás dnem i nocí objímá a chrání, dá se bez ní vůbec žít?

Odpuštění a milost. Zase jsou potřeba dva: musí být ten, kdo po odpuštění touží… a musí být ten druhý, kdo odpustí. Jeden, který o milost prosí, a druhý, který ji dává. Vina a milost jsou intimní (velmi intimní!), takže potřebují vztah. Dobře, ale někdo řekne: ´Já jsem se ničím neprovinil, jsem slušný člověk. Co jsem kdy udělal, za tím si stojím. Darebáci jsou jinde, jen si pusťte televizi.´ Ano, před nářkem světa si lze zacpat uši a hlas vlastního svědomí lze umlčet (Prací? Cestováním z místa na místo? Alkoholem?). Lze dokonce ohluchnout i k lidské zkušenosti, která se zde vrství odnepaměti... Všechno lze, ale… pak je to smrt! Stav, kdy byl život odmítnut! Není právě smrt totéž co život bez vztahu?

Otec a syn. Známe všichni podobenství o ztraceném synu. Když se ztratím, Otec na mě čeká. Když poznám, jaký ten život vlastně je… začnu na Otce myslet. Ať mi nikdo neříká, že nepotřebuje, aby na něj někdo čekal. Ať mi nikdo neříká, že nepotřebuje laskavost bez vyčítání a bez poučování. Laskavost, která přijímá ztroskotance. Ať mi nikdo neříká, že nepotřebuje otcovskou náruč a možnost znovu začít! Co jiného už by mělo být vztahem, když ne tohle!

Já jenom tvrdím, že vztah mezi člověkem a Bohem je důležitý, a to zásadně: ´Hle, přicházejí dny, je výrok Hospodinův, kdy uzavřu s domem izraelským i s domem judským novou smlouvu.´ Potvrzením, vyjádřením, ustanovením tohoto vztahu je smlouva. Svou smlouvu s člověkem Bůh několikrát obnovil, vždy ze své iniciativy! Protože chtěl. Tu smlouvu dostáváme znovu, i když jsme nevěrní a nestálí, vždyť tak to Bůh řekl: ´Několikrát jste mou smlouvu porušili, ale já jsem zůstal vaším manželem.´ (Jr 31,32)

Toto je ta smlouva: ´Svůj zákon vám dám do nitra, vepíši vám jej do srdce. Budu vám Bohem a vy budete mým lidem.´

Jednoduché ujednání, že? Na jeden řádek…

Druhá část a druhý zdroj – Jan Kalvín. Pokračování minirozhovoru. Mr. Brown a Mr. Smith:

Mr. Smith, advokát (již vážněji): Takže opravdu chcete smlouvu, pod kterou se podepíše jenom váš otec?

Mr. Brown: Jo.

Mr. Smith, advokát: Well. No tak ho dáme jako jediného účastníka smlouvy, hodíme tam nějaké termíny na plnění, penále… a pozveme ho k podpisu.

Mr. Brown: Bez starosti, pane Smithi, on tu s námi je… jenom nerad píše na papír!

Mr. Smith, advokát (s povzdechem se sklání nad arch papíru): Budete se divit, pane Browne, ale to chápu. Já taky nerad…

Dost konverzace, teď už definitivně. Řekl jsem na začátku, že tohle kázání má dva zdroje. Prvním byl Jeremiášův text o smlouvě napsané do srdce. Druhým zdrojem je Jan Kalvín. Mým přáním je, aby se tyto zdroje protnuly a aby tomu bylo rozumět.

Proč Jan Kalvín? Možná si vzpomínáte, že jsem si předsevzal upozorňovat (alespoň po nějakou dobu) na velké rytíře reformace a protestantizmu… postavy, které se pokouší následovat i naše církev. V jejich víře a zaujetí lze i po staletích cítit velikou sílu, ryzost a svěžest ducha. Kořeny, dědictví otců, základy… tak nějak to nazývám.

Není pochyb, že Jean Calvin (Žán Kalvén), původem Francouz, ale srdcem Ženevan, je zdrojem opravdu silným. Domnívám se, že se k němu musíme vracet a potřebujeme mu rozumět… i přesto, že žijeme v úplně jiném světě, než jakým byla Ženeva v šestnáctém století. Rozumíme mu? Víme, o co mu šlo a za co bojoval? V čem byl jiný než Luther? 

Je mi jasné, že Kalvínův přínos je příliš široký na to, abych ho mohl vyložit na konci jednoho kázání. Přesto se pokusím Kalvína nějak vystihnout. Co nám odkázal... Vyjádřit to jednou větou. Jedna věta jako základní kámen.

U Luthera je to vcelku jasné (ta jedna věta)… naskočí nám hned ´Sola gratia´ a ´Sola fide´, ospravedlnění pouhou milostí a pouhou vírou, pak i ´Sola scriptura´, neboli spolehnutí se na autoritu Písma.

Kalvín Luthera ctil a obdivoval, s jeho reformačním učením souhlasil. Něco mu však v Lutherově teologii chybělo. Tak to sám domyslel a doplnil (a věrohodně odžil). Co to bylo? Pokusím se to vyjádřit právě v termínech SMLOUVY (o smlouvu mi dneska jde).

Luther geniálně zdůraznil jednu stranu smlouvy, tu Boží. Bůh nás vysvobozuje z viny! Ze své milosti, skrze Krista… kříž, oběť, vzkříšení… a to všechno (jádro křesťanství).

To ano, ale pak to může ujet. Známe se! Nepřítel je odzbrojen, tak proč být dále ve střehu, proč se omezovat, proč si pořád všechno tak hlídat, proč se nakonec snažit! K hříchu jsme najednou shovívavější, benevolentnější. Začneme ďábla podceňovat. Jaksi zhloupneme. Staneme se lehko-myslnými a lehko-vážnými. Prostě přestaneme myslet a zvažovat. Takový happening propuštěných vězňů. Pro milost Boží zapomene na kázeň Boží, tak nějak…

Kalvín prostě připomněl (a to je jeho přínos!), že smlouva člověka s Bohem má dvě strany. Ano, Boží milost je zadarmo a my si ji nemůžeme odpracovat nebo koupit. To však neznamená, že nemáme povinnosti, právě naopak!

Takhle smlouvu chápal Kalvín (podle J.L.Hromádky): ´Bůh bude naším Otcem v Ježíši Kristu a my budeme jeho poslušnými syny a dcerami, svobodně se podrobujícími Jeho vůli.´ Takže dvě smluvní strany, Bůh a člověk. Odpuštění není účelem samo o sobě, nýbrž je předpokladem naší služby v Božím světě!

Slyšíte, jak Kalvín Luthera dotáhnul? Slyšíte, jak vyrovnal tu nesouměrnost – Bůh chce dát všechno a my nemusíme nic? Slyšíte, jak vrátil do hry lidskou odpovědnost a přitom zachoval Boží svrchovanost? Záchranu si opravdu nemůžeme vysloužit, ale z vděčnosti máme sloužit. Do toho ´sloužit´ se toho pak vejde hodně… Desatero, Boží přikázání, Ježíšova etika, láska k bližnímu.

Milost a Zákon tedy nejdou nutně proti sobě… to nejspíš měl na mysli Ježíš, když řekl: ´Nepřišel jsem Zákon zrušit, nýbrž naplnit.´ (Mt 5,17). To, co bylo u Luthera roztrženo, je u Kalvína spojeno v jednotu (opět Hromádka).

Předsevzal jsem si, že se pokusím vystihnout jádro Kalvínovy reformace, vyjádřit ho jednou větou. Co třeba takto: Smlouva s Bohem je cesta služby, něco jako závazek!

A nakonec formulace pro ty, kdo do smlouvy zatím vstupovat nechtějí: Svoboda není anarchie, ale odpovědnost k životu. Ta odpovědnost nemusí být smrtelně vážná, sluší jí jistá lehkost.

Úplně na závěr něco k přemýšlení na cestu z kostela: Proč Angličané nazývají Nový zákon jinak než my? New Testament je (přeloženo do češtiny) přeci Nová smlouva!

Amen