Čtení:                   Izajáš 53,1 – 9

Lukáš 23,26 - 43

Bratři a sestry,

neštěstí a utrpení přitahuje diváky. Popravy byly vždycky podívanou pro lid. A my dnes v civilizované Evropě nejsme o mnoho jiní. Na světě se denně rodí milióny dětí, lékaři zachrání tisíce životů, nesčetně dobrovolníků pracuje ve prospěch druhých. A co se dostane do zpráv? Každá trochu větší nehoda, vražda, teroristický útok, neštěstí, živelná pohroma. Zprávy nám denně nabízejí pohled snad na všechny hrůzy světa. A není to proto, že redaktoři byli nějací zvrhlí sadisté. Oni se řídí poptávkou.

Co nás lidi na utrpení přitahuje? Morbidní zvědavost? Potřeba ujistit se, že víme, co život obnáší? Že nejsme žádní naivkové? Nebo si tak kompenzujeme nedostatek napětí ve vlastním životě? Chceme být při tom, aby tragika té chvíle dodala váhy naší bezvýznamnosti? Nebo je nám ten pohled snad potvrzením, že naše opatrnost a hra na jistotu jsou oprávněné? Přesvědčujeme se tak, že je život nebezpečný, zlý a nehostinný, abychom měli důvod myslet si, že jednáme dobře, staráme-li se jen o sebe? Vida, jak končí ten, kdo jednal jinak! Za Ježíšem šel na popraviště veliký zástup lidu.

                Nejdou ovšem jen zevlouni a zvědavci. Jsou tu i ty, kterým srdce neokoralo, které sem přivádí soucit a účast. Ženy nad ním naříkaly a oplakávaly ho. Provázaly odsouzence na poslední cestě. Nic víc, prostě jen cítily bolest a byly v ní s ním.

Je to zvláštní, že je řeč jenom o ženách, že jsou to vždycky jen ženy, které soucítí a pláčou. Může se to samozřejmě jevit také jen jako projev ženské slabosti a pasivity. Proč nedělají víc? Proč se té zvůli nepostaví? Ale pašije ukazují, že na té druhé mužské straně nebývá srdce pevné, stálé, odvážné a silné; spíš tvrdé, natvrdlé, otupělé. Muži vydali plamenná prohlášení věrnosti, to ano, ale kde jsou teď? Rozutekli se. A jsou-li aktivní, jsou-li hybatelé děje, co dělají? Muži zapřeli, muži obžalovali, muži odsoudili, zinscenovali davy, muži vedou na popravu a pak se té slabosti smějí.

Ano, muži, bratři, nebýváme siláci, spíš mrzáci na duchu, invalidi srdce, které není schopno pohnutí a které proto na slabost odpovídá v lepším případě útěkem a v horším zradou, nebo výsměchem, které nenachází sílu provázet druhé v utrpení. Ne nadarmo proroci zvěstují srdce z masa, srdce živé jako boží dar. A apoštol nás vede slovy: Plačte s plačícími. Díky Bohu, za tu ženskou slabost. Díky ní nezůstávají trpící sami. I sám Kristus ji blahoslaví: Blahoslavení milosrdní, neboť oni milosrdenství dojdou. Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni.

A přece, bratři a sestry, ani soucit není vše. I soucit někdy není na místě, i v soucitu můžeme být vedle. Ježíš se k nim obrátil a řekl: „Dcery jeruzalémské, nade mnou neplačte! Plačte nad sebou a nad svými dětmi°“ I soucit může někdy odvádět od pravdy a lze do něj před ní jen utíkat. Skutečně politováníhodný nemusí být jen ten, kdo ve světě prohrává a trpí, skutečně politováníhodní jsou naopak ti, kdo život, ve kterém se to děje, vidí jako svoji záchranu, kdo nepoznali, že je to jejich prohra.

Setkání s utrpením spravedlivého si nežádá jen naši účast, setkání s ním klade především otazník nad naše životy. Život, který je schopen pokračovat tváří v tvář té bolesti bez podstatné vnitřní proměny, bez přehodnocení samotných základů naděje a důvěry, ten je k pláči.

„Dcery jeruzalémské, nade mnou neplačte! Plačte nad sebou a nad svými dětmi.“ Skutečně politováníhodné a tragické, není utrpení nevinného, ale prázdnota života, mělkost existence, která se vedle něho vyjevuje. Život, ve kterém věrnost a milosrdenství nestojí za utrpení, je zoufalý. A nejen teoreticky, ale naprosto reálně. Jeho budoucnost vyděsí.

 A proto máme dnes před očima, bratři a sestry, popravu božího Syna, proto máme dnes před očima Boha, který je vysmíván, který trpí a je v opovržení, který je tak slabý, že ani nemůže sám dál, který se sám o sebe nepostará a umírá zavržen a mezi lotry počítán. Proto se nám on sám takto staví před oči a sám ustanovuje hod, který má neustále jeho smrt zvěstovat, rozlomení těla a vylití krve připomínat.

V tom všem totiž nejde jen o soucit, ale o zjevení pravdy, které nás má přivést k pláči nad sebou, nad našimi úspěchy, nad zdánlivou moudrostí, která nám dovolí ze všeho vyváznout se zdravou kůží a dobrou pověstí; k pláči, který nám může otevřít nový pohled a naději pro naše prohry, bolesti a smutky.

Velkopáteční příběh totiž není prostě historií utrpení, ale především svědectvím o tom, co je boží, svědectvím o Bohu, o tom, který je směrodatný a dává všemu smysl, o samotné Moudrosti. Ukazuje nám: Podívejte se, toto je Bůh – ten, kterému se všichni smějí: představitelé božího lidu, okolostojící, vojáci i umírající; toto je Bůh – ten odsouzený, nezachráněný, s kterým si lidé mohou dělat, co chtějí; ten bezbranný, z kterého si teď všichni tropí blázny.

Vysmívat se umírajícímu je jistě strašné, ale to teď nechme stranou. Nade mnou neplačte!, říká Ježíš. Teď jde o vás. Protože ti velekněží, přes všechnu hrůzu svého počínání, vyslovují něco, co je nám lidem bytostně vlastní: „Jiné zachránil, ať zachrání sám sebe, je-li Mesiáš, ten vyvolený Boží.“

Oni Ježíšovi neupírají lásku. Sami připouštějí: „Jiné zachránil“, ale má-li pro ně být ta láska směrodatná, pak musí představovat vlastní záchranu. Jenom tak je pro nás lidi přijatelná a opravdu boží. Protože jsme zaměření na sebe, podmiňujeme ji vlastní záchranou, vlastním bezpečím. Pokud je zaručí, přijmeme ji, oddáme se jí, uznáme ji jako pravdu nejvyšší, jako moc boží. Ale takhle? S výsměchem? S bolestí? Bezbrannou? Všemu vydanou? Ohrožující? Dokonce se smrtí?

Čím pro nás je takhle? O výsměchu nemluvme - ten je věcí vypjaté situace - konfrontace, ve které teď nejsme. Ale co v nás láska vyvolává takhle – skepsi, zklamání, cítíme se podvedeni, pokud jsme jí fandili, nebo v nás probouzí úctu a posiluje odhodlání a důvěru? Je pro nás takhle něčím, čeho je třeba se vyvarovat, čemu je dobré se vyhnout, nebo by bez ní život ztratil smysl a hodnotu docela a tak není nic důležitějšího, než se jí přidržet, i kdyby to znamenalo naprostou vydanost? Je pro nás ostouzená láska, která si nemůže pomoct důvodem k politování a soucitu, nebo před ní cítíme lítost nad vlastní polovičatostí a nedověrou? Utvrzuje nás v přesvědčení, že jednáme moudře, když se držíme zpátky, nebo toho teď litujeme?

Není pro nás také přijatelné jenom to, co nám zaručí bezpečí, co vede k úspěchu?

Soucit stejně jako vražedný výsměch nebo podrážděné výtky mohou mít společný základ, mohou vycházet ze stejného pohledu, který všechno měří jenom vlastní záchranou. A ten je opravdu k pláči, ten je zoufalý. Nad ním nás Ježíš cestou na kříž učí zaplakat, abychom si jednou nemuseli zoufat.

Zda jsme se poselstvím jeho křížové cesty nechali oslovit, to se asi rozhoduje na tom, zda k Bohu voláme jenom „Zachraň sebe i nás“ nebo jestli v té vše podmiňující touze po záchraně a bezpečí rozpoznáme vlastní vinu a křižovaná láska se nám stane skutečně pravdou, cestou i životem.

Na to Ježíš odpovídá: „Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji.“ Bez ohledu na to, co bys zasloužil. Milost vstoupila do tvého života, neboť ses spolehl na lásku, která dovede vinu druhých nést, která před bolestí neuhýbá, která i z kříže prosí: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“ Boží bláznovství se stalo tvojí moudrostí a v boží slabosti jsi nalezl sílu. A v tom je naděje. Amen.