Uložit kázání jako mp3.

Čtení:       Jan 20,1 – 18

Text:       Jan 20,19 – 21,14

Bratři a sestry,

                Kristus žije. Smrtí neskončil marnej sen. Ačkoli hrubá síla, lidské intriky, zrada a ustrašenost mezi námi konají své dílo, kristovská láska není definitivně smetena ze scény. Naopak, znovu oslovuje, křísí, zbavuje strachu a smutku, vyvádí z beznaděje. Z toho se dneska radujeme, to dnes slavíme. A bibli neotevíráme ani tak proto, abychom se ujišťovali o tom, co se kdysi stalo, ale aby nám otevřela oči pro ten vzkříšený život dnes.

                Bible není kronika, ale spíš zrcadlo, ve kterém se můžeme vidět ještě z jiné perspektivy. Odhaluje nám celek a my tak můžeme lépe rozumět tomu, na čem se vlastně podílíme a jaký to má význam. Často teprve v širší souvislosti člověk objeví pravý smysl detailu. Je to jako mozaika. Jednotlivé kamínky jsou bezesporu krásné, ale teprve vcelku uvidíte mnohem víc – skutečný obraz a pak se teprve ukáže, jaký má každý střípek smysl. A to je důležité. Bez toho bychom z nich také mohli poskládat něco úplně jiného.

                A proto jsem dneska zvolil tak dlouhý text. Nejen jednotlivé příběhy, ale možná až jejich souvislost nám otvírá oči pro vzkříšeného Krista. I když je bezesporu krásný a silný každý zvlášť.

                Například hned ten první: Říká-li se, že přání je otcem myšlenky, pak, co se týče vzkříšení, by ho tady jeden opravdu těžko hledal. Zavřené dveře ukazují, že si žádný z učedníků nepřál nic míň, než aby se mezi nimi někdo zvenčí objevil. Venku podle nich číhalo jenom nebezpečí. S ničím jiným nepočítali. Pokud se mezi nimi Ježíš přece jen objevil, pak navzdory jejich přání a očekávání, navzdory těm dveřím, které přibouchl strach, zklamání a beznaděj pozdějších sloupů církve. To je pro ně - a pro nás věřící obecně - dost zahanbující vysvědčení. O to větší uznání si ovšem zaslouží fakt, že ho nikdo z pozdějších redaktorů nevyretušoval. Díky za tu upřímnost. Aspoň je jasné, že naděje není závislá na stavu církve a na našem doufání. Živý Kristus se i skrz tu rezignaci prodere a ani naše ustrašená touha po bezpečí ho nezastaví.

                Ono totiž ve vzkříšení nejde ani tak o to, že by někdo mrtvý ožil, ale o naději pro určitou životní cestu. Zda mu opravdu věříme, se rozhoduje až na tom, do čeho jsme schopní se pustit. „Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.“, říká Ježíš. Víra ve vzkříšení, to je důvěra, ve které je možné vyjít s láskou a věrností ven – nepěstovat ji jenom za zavřenými dveřmi mezi svými. Je to naděje, že má věrnost a láska šanci i ve světě, kde proti ní stojí strach a zloba. Bez této naděje, která život osvobodí k nebojácnému pobytu ve světě, jsou všechny řeči o vzkříšení jenom neuvěřitelná pohádka. Tomáš měl pravdu. „Pokoj vám“ je hezké přání, ale stvrzují ho teprve probodené ruce. Skutečně může znít jen z úst lásky, která před bolestí neuhne. Jinak je ten pokoj jenom skleníková iluze.

                Nebo další střípek. Taky důležitý. Práce jako lék na prázdnotu života nepomáhá. I kdyby se jeden strhal, i kdyby se plahočil celou noc, prázdnota zůstane. A čest tomu, kdo to jako učedníci dovede otevřeně přiznat. To je první krok k tomu, aby se jeho život naplnil, protože pak mu ani zaměstnanost nezabrání, aby na Kristovo slovo dal. A přitom může objevit, že, i když zní kolikrát jako úkol, nakonec v něm vždycky jde o nečekané obdarování. Všechno je vlastně už nachystané. Ta chvíle tichého porozumění u ohýnku, kdy je pro každého dost, je přes všechnu práci, vždycky darovaná.

                Jak jsem řekl, každý z těch příběhů je důležitý, ale když si je čtete najednou, vypluje vám napovrch ještě něco navíc. Určitě jste si toho také všimli: ono se to v tom vyprávění stále opakuje. Pořád je to o naději, ale stále se to vrací na začátek jako kolovrátek. Pořád znovu, totéž. Ježíš přijde, učedníci se zaradují, rozzáří, vypadá to, že jim už konečně svitlo, ale jen jim sejde z očí, jen jsou sami, už je vše zase při starém – už jsou dveře zase na petlici, už jsou zase přikrčení, už jsou zase na rybách, už se stmívá. I když slyšeli o vzkříšení, i když je vyznávají, začíná to potom vždycky nanovo od začátku. Jednou, podruhé, potřetí. A když si připočteme i to, co jsme slyšeli od stolu Páně, tak počtvrté, popáté. Zkrátka napořád. To je obrázek víry. Žádný generální obrat jednou provždycky. Mluvíme o vzkříšení, ale co se nás a našeho života z víry týče, tak je to spíš takové neustálé kříšení. Pořád znovu od začátku.

                Jaroslav Hutka si sice v písničce Náměšť na otázku „Co je nejpevnější?“ odpovídá „Ta člověčí víra“, ale ten, kdo se věřit pokouší a je k sobě aspoň trochu upřímný, ten se musí pousmát, ten dá spíš zapravdu evangeliu, nebo starému spirituálu, ve kterém se zpívá: „Jsem nahoře a zase níž, a někdy zcela na dně již, Pane můj.“

                Z vrcholů se propadáme vždycky znova na dno – do beznaděje, skepse, ustrašenosti. Po okamžicích, které v nás vzbudily důvěru, vracíme se ke svým upoceným jistotám. Výdrž a pevnost žádná. Jako napravená záda, která se kvůli svalové paměti vždycky znova stáhnou v křeči.

                Zní to beznadějně. Proto se neustále snažíme živit iluzi pevné víry – kreslit si obrázky hrdinů bez bázně a hany. I církevní historiografie, jen co z bible vykročí, je jich plná. Svaté nemají jen katolíci, i my si kreslíme neskutečné obrázky Mistra Jana, abychom se uznáním lidské slabosti nepřipravili o naději.

                Jenomže ono je to právě naopak. Teprve když si ji připustíme, mohou se nám oči otevřít pro vzkříšeného Krista. Uvidíme ho pak za každým činem víry.  

Kde by se jinak vzaly? Jen se na ty sloupy církve do evangelia podívejte. Jestli nám aspoň občas svitne, pak to nemáme za sebe. Jestli láska vždycky není jen sobecké soukromničení na vlastním písečku mezi svými, pak jedině díky vzkříšenému Kristu. Jestli nás naše touha po bezpečí nepřiměla, abychom před každým příchozím zabouchli dveře, pak jedině díky Kristu, který je živý a zbavuje nás naší ustrašenosti.   Bez něho bychom tu my křesťané vůbec nebyli. Byli bychom na rybách. Nebo bychom se krčili zabarikádovaní v kostele. Vystačili bychom si pěkně pod petlicí s radostí v srdci. Ostatní ať klidně vezme ďas.

Jestli to, o čem je tu řeč, aspoň někdy přesáhne zdi tohohle kostela, pak si buďme jisti, že Kristus žije. Bez něho na to nemáme. Naše naděje je v tom, že nás zas a znovu osloví, vyruší a k něčemu pohne. Proto sem chodíme. Amen