Sestry a bratři, verš, který volně inspiroval dnešní zvěstování, je z 1 Kor 12.3. Apoštol píše: Proto vám zdůrazňuji, že žádný, kdo mluví z Ducha Božího, neřekne: „Ježíš buď proklet“, a že nikdo nemůže říci: „Ježíš je Pán“, leč v Duchu svatém. 1 Kor 12.3

Milí sourozenci v Kristu, když jsem byla v předkonfirmačním

věku, uvažovala jsem o tom, jak asi Duch svatý vypadá, jaký je. Představovala jsem si ho jako jakousi průhlednou bytost, která se jednou za čas objeví a vytrhne nás z toho, co se nám v životě děje. Ukáže nám nebeskou realitu, která nám zatím zůstává skryta, ukáže nám to krásno, které si ani nedovedeme představit, protože žijeme uprostřed nevlídného světa. A když někoho duch vyvede do nebeských výšin, musí to být asi super-zážitek (třeba jako pro některé mluvení jazyky). Snad za takové přemýšlení mohla moje dětská a prepubertální nespokojenost s tím, co prožívám; ale je taky možné, že mu nahrávala doba po sametové revoluci, kdy k nám začaly masivně proudit východní nauky a slovo duch, duchovní jakoby znamenalo mimo tělo, netělesné.

Když jsem pak začala trochu častěji chodit na bohoslužby, na mládež a číst bibli, tenhle pohled se postupně začínal proměňovat. Velkou pomocí mi bylo, když jsem se dozvěděla, že slovo duch znamená v hebrejštině zároveň dech a vítr. Dech, který uschopňuje naše konání, který si nemůžeme dát ani vzít. A vítr, který ač sám není vidět, zanechává za sebou stopy. Někdy povíváním osvěžuje nebo rozhání mraky, jindy naopak mraky přižene a devastuje.

            Ještě o něco později jsem v bibli zachytila různá přibližovadla k porozumění: třeba úplně na začátku se duch vznáší nad vodami – prostě je tu nějak přítomen. Nebo když Hospodin daruje svého ducha těm, kteří vedou Boží lid, aby plnili jeho vůli a nepopustili uzdu své zvůli. A když pak např. král David zhřeší a dojde mu, co provedl, tak znovu o Božího ducha prosí. Nebo když Hospodin uvádí svého ducha do místa totální beznaděje – do údolí suchých kostí. Přitom to údolí je vlastně obrazem Božího lidu v zajetí, který už vnímá snad jen svou ztracenost a je bez naděje. Ve Starém zákoně je spousta míst, které o Božím Duchu, Duchu Hospodinově mluví. A dosvědčují, že je silou, která uschopňuje nahlížet a žít pravdivě, ve víře a naději.

            A přece v poslední době je mi větší pomocí v porozumění tomu, co Duch koná a kým vlastně je, Nový zákon. Totiž vyjádření, že Duch svatý je duchem Kristovým. Takhle napsáno to najdeme v bibli jen třikrát, ale z kontextu NZ to vyplývá - že Duch svatý je duchem Ježíše Krista. A jak jsme četli, stejně tak naopak, že Duch nás vede k vyznání „Ježíš je Pán“. A teď to všechno domýšlet…

Takže Duch svatý vychází z Otce i Syna. To znamená, že všechno, co Ježíš řekl a udělal během svého života - života až k smrti!, nám Duch připomíná. A nejde přitom jen o vzpomínku na staré zašlé časy. Naopak Duch nám připomíná Ježíšovo působení proto, abychom mohli správně vidět svoji současnost. Kdybych to chtěla říct dogmaticky, Duch svatý nám otevírá to, co pro nás Bůh v Ježíši Kristu připravil. Uschopňuje nás, abychom žili ve víře, lásce a naději, abychom ten náš život mohli prožít ještě jinak, než jen v úzké koleji svých plánů, přání, ale taky třeba problémů. Duch svatý prostředkuje dobrou zprávu, evangelium.

Stejně jako Ježíš kdesi v Palestině kázal, léčil a učil, vystavoval pravdě i napomínal, oznamoval Boží vůli, tak také Duch svatý přichází a v tomto smyslu nás zasahuje. To pak znamená, že nás neodvádí kamsi mimo tento svět, ale naopak přispívá do naší pozemskosti. Je sesílán i přichází, někdy překvapivě a někdy jako na zavolanou. A setkání s ním není vždycky povznášející. Může i srazit na kolena, když nás usvědčuje z našich vin.

Ducha svatého už si dnes nepředstavuju, ale učím se vnímat, že se nás dotýká a jak se nás dotýká. Věřím, že Jeho přítomnost může zakusit každý člověk, který o ni prosí. Jeho projevy mohou být rozmanité… Někteří lidé mu třeba připisují velké dějinné zvraty, jiní vnitřní komunikaci s Bohem, ještě jiní třeba život v kázni…. A i v tom je mi pomocí, že Duch svatý je duchem Kristovým. Pak tedy můžu rozlišovat, dívat se optikou evangelia (potažmo evangelií). Když někdy slýchám o mluvení jazyky nebo vyslyšené modlitbě, napadá mě: Ano, je možné, že jde o projev Ducha; ale zůstává otázkou, k čemu vede. Ježíš přeci dal učedníkům svého Ducha, aby nebyli sami, aby jim ukazoval pravdu, aby jim dal sílu k šíření evangelia. Tedy zjednodušeně řečeno k posílení víry v Boha a proměnění mezilidských vztahů. A i proto přemýšlím, které projevy mají jakou důležitost – zda pomáhají jednotlivci, slouží celku, jestli jde o projevy sdílené a co by k tomu asi řekl Ježíš Kristus.

Sestry a bratři, mám tu zkušenost – i z vyznání některých z vás, že Duch svatý nás navštěvuje většinou skrytě a neokázale. A stejně tak potom neokázale a přitom opravdově můžeme svědčit slovy i skutky o tom, že Ježíš Kristus je naším Pánem. Kdo chce zůstat nedotčený tím dobrým Duchem, toho ten Duch nenadchne. Kdo však je ochoten nechat se Božím duchem provanout, vystavit se jeho působení, otevřít okna svého nitra, aby to ten blahodárný průvan provětral, ten zjistí, že Duch Kristův činí úžasné věci: z nepřátel činí přátele, z pyšných činí pokorné, z hříšných spravedlivé, z lidí cizích hosty u jednoho stolu. Amen

píseň Sv 119 Jedno jsme v Duchu svatém