čtení Př 23.29-35
text Gn 9.18-27
Opilý Noe, no to je něco. Ten Noe, který jako blázen poslušně stavěl koráb před potopou světa a nalodil do něj svou rodinu a zvířata. Ten Noe, který plul na hladině velkých vod a trpělivě čekal, až potopa ustane. Ten Noe, který po potopě postavil Hospodinu oltář a Bůh s ním uzavřel smlouvu. Tento Noe se teď takhle zřídil, válí se opilý a proto i nahý vprostřed svého stanu. Je člověkem pod obraz - Boží. Považte: a o tom se píše v Písmu svatém!
Ano, i o tom se píše v bibli, protože bible je určená člověku a protože je o vztahu Boha a lidí i lidí mezi sebou a je nasáklá člověčinou. A tak boří naše představy o hrdinech bez bázně a hany, naše škatulkování na lidi dobré a lepší. Ještě než začneme Noa soudit, připomeňme si, co jeho opilství předcházelo.
Noe začal obdělávat půdu a vysadil vinici. Pečlivě pracuje, urodí se mu a náročnou práci korunuje okoušením vína. Víno má v bibli zvláštní a velmi důležitou symboliku Božího požehnání, plnosti a radosti. Pilo se na svatbách, na hostinách ? třeba na těch, kdy docházelo ke smíru dvou znepřátelených stran, při náboženských obřadech. Napít se vína není špatné. To, proč ho Noe vypil tolik, se můžeme jen domnívat. V bibli se to nedočteme. Možná mu prostě jen tak chutnalo, možná pil na žal nebo neměl žádnou předchozí zkušenost, možná se chtěl dostat do nějakého rajského stavu. Napil se pak vína a opil se. A opilost má vždycky nějaký ten důsledek. Od snížené soustředěnosti až po narušení vztahů mezi lidmi tím, že překročíme nějakou hranici.
Tím, že Noe přebral a odkryl se, by se nemuselo mnohé změnit. Nechoval se agresivně jako pod vlivem někteří. Zalezl přeci jen do stanu a svlékl se. To by možná mohla být narážka na to, že se chtěl cítit jako v ráji, jako před potopou. Každopádně se tím stává nechráněným, zranitelným a vydaným do cizí moci. Ztrácí v očích biblického pisatele svou lidskou důstojnost ? prostě hanba, ostuda. Nic, co by nám nebylo blízké. Nemusíme se zrovna opít, abychom vyvedli pod vlivem něčeho nebo někoho, to, za co se pak stydíme a cítíme se trapně. Ten tlak mohou způsobit třeba strach nebo pocit křivdy, peníze nebo hráčská vášeň nebo třeba když na vás tlačí někdo druhý, o kom myslíte, že je silnější než vy. Situace Noa je velmi trapná. Navíc se svlékl vprostřed svého stanu ? tedy zrovna na místě, odkud vždycky promlouval ke svým synům jako otec.
Informace, že se Noe opil, ale není sama o sobě na dnešní perikopě to zásadní. Zásadní je, jak se jeho synové k takové situaci postavili. Zásadní je, jak se postavíme k tomu, když se v takové trapné situaci někdo ocitne. Představte si někoho, koho si opravdu vážíte ? učitele, lékaře, starostu, svého otce nebo matku a najednou toho člověka uvidíte ve stavu pod obraz. Jak zareagujete? Budete zhnuseni, zklamáni? A dál? Sledujme, jak s takovou situací naloží jeho tři synové. O ně tu totiž jde především.
Chám uvidí svého otce obnaženého a poví to venku oběma svým bratřím, Šém a Jefet na rozdíl od něj vezmou plášť, dají si jej na ramena, blíží se k otci pozpátku, aby nic neviděli, a přikryjí jeho nahotu.
Pro Cháma je svlečený táta senzací. Chám si nepřipouští odpovědnost v situaci, do které se Noe dostal. S lidskou slabostí naloží tím nejhloupějším způsobem. Podobně jako bulvární plátky, které lačně sledují nezvládnuté životní situace umělců a sportovců. Podobně jako drbny. Podobně jako ti, kteří třeba nakládají svévolně s důvěrnými informacemi. Třeba když využívám slabost druhého člověka ve svůj prospěch a přiživuju se na poklescích druhých, abych se blýskla po/slušností. To je typicky chámovské chování.
Biblisté si dodneška nejsou jisti, co znamená obrat, že se Noe odkryl uprostřed stanu a že ho Chám spatřil obnaženého. Podle jednoho extrémního výkladu Chám využil té situace a do stanu vstoupil, aby otce ponížil, podrobil. Mohlo se stát něco, čemu my úplně nerozumíme a co mělo i právní (nejen morální) důsledek, a co se vztahovalo ke sporům o prvorozenství a požehnání. Chám se chová nadřazeně. Vidí to asi tak, že otec, který selhal, už pro něj není otec, že Noe už nemá co rozhodovat o tom, kdo převezme prvorozenecké požehnání. Když totiž tu perikopu čtu mezi řádky, cítím, že Chám mohl byl ukřivděný už dávno, protože neměl šanci jako jeho prvorozený nebo aspoň druhorozený bratr. Každopádně Chám chce dát vyniknout sobě, a na tátovi mu tolik nezáleží. Běží, aby předal svým bratřím informaci o tom, jak je Noe zřízený a že je vyřízený. Jak by se asi Chám cítil, kdyby se to stalo jemu? Ježíš říká: miluj bližního svého jako sám sebe. A v desateru čteme: Cti svého otce i matku svou. Měj je v úctě i s vědomím jejich chyb.
Šém a Jefet se naproti tomu stydí. Protože Noe, jejich tatínek, je součástí jejich života a oni si uvědomují, že na ně dopadá stín téhle jeho slabosti. Vždyť jsou jedna rodina, vždyť ho mají rádi a nechtějí vidět jeho ponížení. A tak se pokoušejí situaci napravit. Jednají jako gentlemani. Vezmou na ramena plášť a pozpátku jdouce, přikryjí nahotu svého otce. Měli odvrácenou tvář a tak svého tátu ani nahého neviděli. Zakrývají hanbu, pomáhají druhému z jeho trapasu. Mlčí a aktivně pomáhají.
Dva přístupy k bližnímu nám tu reprezentují synové Noa. Chámovský způsob ? který se obohatí ze slabosti druhého, aby sám vynikl, a který nemá před Bohem bázeň. A šemovský, potažmo jefetovský způsob ? ten, který dovede mít soucit, jedná osobně. Přikrývá viny, aby neurčovaly náš budoucí život. Nevyužívá lidské slabosti, ale přikrývá ji v naději, že vyroste smíření, odpuštění a požehnání.
Chám je otcem Keneánců neboli Kananejců ? těch, kteří začnou stavět modly, kteří jsou proslulí kultem plodnosti a síly. Proklet buď Kenaan, potomek Chámův, ať je nejbídnějším otrokem svých bratří, říká Noe. A pokračuje: Požehnán buď Hospodin, Bůh Šémův. Ano, požehnán buď Hospodin, který nám nepočítá nepravosti. Který přikrývá svým milosrdenstvím naše hanby a ostudy. Požehnán buď Bůh Noa a Šémův a Jefetův. A požehnán buď Hospodin, Bůh náš. I na nás může být vidět, kdo je naším Bohem. Třeba v tom, že budeme jednat šlechetně, že budeme odpouštět a přikrývat klopýtání druhých pláštěm milosrdenství. Amen