Titovi 3,4-5a
Ale ukázala se dobrota a láska našeho Spasitele Boha: On nás zachránil ne pro spravedlivé skutky, které my jsme konali, nýbrž ze svého slitování.

O vánocích se zjevila Boží láska.
Jakoby si Bůh řekl, už dost. Takhle už to dál nejde. Už nestačí nechápavým lidem jenom mluvit skrze proroky, nestačí předávat slovo z otců na syny a z matek na dcery, nestačí písně a vyznání. Lidem nedochází, co se děje. Bůh se jim pořád zdá daleko. Neposlouchají, neslyší, nerozumí, nechápou.
Je potřeba jinak. Vstoupit do světa naplno. Je potřeba, aby Bůh žil jako lidi. Aby žil s nimi. Mezi nimi, jako jeden z nich.
A to se stalo o vánocích.
Tehdy se definitivně ukázala Boží láska.
Ukázala se nečekaně a překvapivě. Kdo by si pomyslel, že Bůh sestoupí na zem? Koho by napadlo, že to udělá právě tímhle způsobem?
Bůh se zjevil, ukázal se v betlémském chlévě, v galilejských vesnicích, na cestě do Jeruzaléma, na kříži.
Tehdy se ukázala Boží dobrota a láska.

Co všechno se může ukázat ve chvíli, kdy už nestačí to, co bývalo vždycky? Kdy čekáme něco víc, nevíme co, ale cítíme, že čas je naplněný očekáváním?
V takových chvílích vyjdou leckdy na povrch všelijaké nelichotivé věci. Ukáže se naše netrpělivost, přecitlivělost. V přelomových chvílích se ukáže, co je pravdivé a co byla jenom hra.

Tehdy už také nestačilo, co bývalo dřív. A ukázala se Boží dobrota a láska. Nikoli Boží netrpělivost či krátkodechost. Ale dobrota a láska vyvřely na povrch, jako by je už nic nemohlo zadržet. Dobrota a láska našeho Boha, Spasitele.
V řeckém textu je slovo filantropia. Filantropie, to láska k lidem.
Je krásné, když se o někom může říct, ten člověk má rád lidi. Vždycky byli oblíbení králové, kteří měli takzvaně blízko k lidu. Občas se převlékli do všedního oblečení, vyšli do měst a do vesnic, hovořili s lidmi, ptali se jich na jejich každodenní starosti. To byl dobrý způsob, jak získat mezi lidmi oblibu.

O vánocích se ukázala Boží láska k lidem. Ale ne jen na chvilku, ne jen v převleku na jeden den. Ale naplno, definitivně, cele. Zástupy andělů zpívají nad betlémským chlévem, ?Bůh má v lidech zalíbení?. Boží láska k lidem, Boží filantropie se stala tělem, stala se člověkem.
Vtělila se do lidského těla, vzala na sebe podobu člověka.
Ježíš Kristus se narodil jako se rodí lidé. Ale způsob jeho narození předznamenal jeho život. Evangelisté píší o chlévě, protože Ježíšovi rodiče nenašli jiné místo. Nejde o to, abychom se dojímali romantickou představou útulných, čistých jesliček, ve kterých spokojeně spinká děťátko. Evangelisté syrově zobrazují realitu. Bůh se stal člověkem se vším všudy. Je tam chudý chlév a v něm dobytek, následuje nenávist a strach krále Heroda, Ježíšovi rodiče utíkají před Herodovým vražděním. Ježíšův život je od začátku ohrožen.

V tom je Boží láska k lidem! Že toto všechno riskuje. Protože jinak to nejde. Bůh nemůže být s lidmi jen tak na oko, na chvilku, když se to zrovna hodí, když nehrozí žádné nebezpečí.
Ježíš byl s lidmi naplno, oni ho potkávali, chodili s ním, mluvili s ním. Ježíš vstupoval do jejich domů, dotýkal se jejich nemocných těl, jejich zraněných duší. Uzdravoval je, protože byl v jejich soužení s nimi. I s těmi nejubožejšími, kterými se ostatní vyhýbali. Prorok Izaiáš píše, ?byly to naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal?. Skutečná láska dokáže vzít na sebe bolesti druhého člověka.
To se ukázalo o vánocích. Boží láska se stala člověkem, který se nebál vstoupit do naší reality a nesl ji na svém s námi. Až do smrti. To je naše záchrana.

Proč se to všechno stalo?
On nás zachránil ne pro spravedlivé skutky,které my jsme konali, nýbrž ze svého slitování.
Bůh nás nezachránil pro naše spravedlivé skutky. To nejde. To by se z Boží lásky a našeho spasení stal výměnný obchod. Kolik skutků stačí, aby byl s námi Pán Bůh spokojený? Tak asi ne, Bůh nechce, abychom se honili za skutky. Lehko by se pak stalo, že bychom začali soustředit na sebe a na vlastní spravedlnost a zapomněli na ty druhé kolem sebe a na Pána Boha taky. Stali bychom se sami sobě středem.
Jestli jsme schopni něco dobrého dělat, pak je to právě důsledek Boží lásky a dobroty, která nás mění. Ale není to její předpoklad.

On nás zachránil ze svého slitování. Slitoval se nad námi. Bylo mu nás líto. Možná to na první poslech není úplně příjemná myšlenka. Jak vám je, když vás někdo lituje?
Boží lítost ale není shovívavá. Neshlíží na nás shora, není v skrytu spokojená, že na tom není stejně zle jako my. Boží lítost ztělesněná Ježíšem vyzdvihuje člověka z jakékoli ubohosti. Činí z člověka rozbolavěného a rozbitého znovu důstojnou bytost.

Možná, že náš způsob vánoc vlastně není ten nejvhodnější čas, abychom pochopili, jak úžasné věci se pro nás staly tehdy, když se Bůh stal člověkem. Všechno kolem sebe se teď snažíme mít pěkné, jsme na sebe hodní. Když se to podaří, je nám dobře. To je úplně v pořádku. Ale asi v této atmosféře nejsme schopni vnímat tu syrovou realitu Ježíšových vánoc.

Možná tedy, že právě teď mají k Pánu Bohu mnohem blíž ti, komu není dobře. Kdo se o někoho bojí, kdo pláčou, protože jim někdo zemřel. Možná právě oni mnohem spíš rozumí tomu, že Boží slitování není laciný soucit, ale síla, která může smutného nést. A rozumí i tomu, že Pánu Bohu nemáme dopředu sami co nabídnout a že to vůbec nevadí.

Vánoce jsou přelom v životě. Ne proto, že je všechno krásnější než jindy. Ale proto, že Bůh přišel do našeho obyčejného, normálního, bolavého světa a byl v něm s námi. Tak mohou vánoce radostně slavit právě ti, kdo mají starost, kdo jsou nemocní, sami, kdo někoho ztratili, kdo mají strach o sebe či o své blízké.
Vánoce jsou tichým svátkem těch, kdo ve své bolesti touží po Boží blízkosti a lásce. Právě takovým se Ježíš narodil. Amen
HP 25.12.2003