Lukáš 2,1 ? 20
Sestry a bratři, jsme u konce toho známého vánočního vyprávění. Slyšeli jsme všechno, co nám bylo řečeno o tom dítěti ? jako ti betlémáci od pastýřů.
Ale stačí to? Podle evangelisty asi ne.
Betlémáci poslouchali a dokonce žasli, ale Marie to všechno zachovávala v mysli a rozvažovala o tom. A to je rozdíl. Člověk může poslouchat, všechno slyšet, ale zda mu to skutečně dorazí k mysli, není vůbec samozřejmé. A i když dorazí, může to nejpodstatnější pominout nebo zase poztrácet. Vánoce mohou být, jak zpívá Jan Burian, také jenom svátky zapomnění.
Aby nebyly, je třeba opravdu všechno, co jsme teď slyšeli, v mysli zachovat ? i toho vladaře, co kvůli daním hýbe s lidmi jako s figurkami, i tu úřední tlačenici, ve které se nám vytrácí lidskost a býváme k druhým lhostejní a pro Boha v ní nezbývá místo, i tu naši lidskou natvrdlost, které, kdyby Bůh nenapověděl, tak si svého Spasitele vůbec nevšimne.
Samozřejmě, že vidět potom ještě velikou radost, není snadné. Však také Maria, která to všechno v mysli zachovala, musela o tom hodně přemýšlet a rozvažovat. Ale ty zamyšlené vánoce, jsou opravdu silné.
Jestli se i uprostřed tohohle všeho Spasitel rodí, pak je v tom všem také s námi; pak ani svět s tímhle vším není bohapustý a o věrnost a solidaritu se v něm nemusíme bát. Nestojí na nás, Bůh se pro ně rozhodl. Je s námi, nejen když se nám daří z ubíjející všednosti uniknout, je s námi, i když nás semele, i v tom chlívě; je s námi a pro nás nejen, když máme dobrou vůli, ale i když je to s tou naší dobrou vůlí všelijaké a máme zabouchnuté dveře a prázdné ruce. Ne my jeho, ale on nás obdarovává. Svou chudobou, svou vydaností, s kterou přijímá naše lidství se vším všudy za své, abychom se v něm mohli s Bohem setkat.
A kdo tohle všechno skutečně spatří a v mysli zachová, ten nemusí ze všedního dne jen utíkat do zapomnění; ten se do něho může vrátit jako ti pastýři s písničkou chval. Amen.