- ZPŮSOBILI JSTE SI NĚKDY SVOJÍ NEPOSLUŠNOSTÍ NĚJAKOU BOLEST NEBO ÚRAZ? ( spadli jste z kola, spálili jste se, řízli se, rozbili jste okno?)
- ZAKAZUJÍ VÁM RODIČE NEBEZPEČNÉ VĚCI?
- A KDYŽ SI NEDÁTE ŘÍCT, NECHAJÍ VÁM NĚKDY VYZKOUŠET SI, CO SE STANE? ( sahání do svíčky, nafukovací balónek a kaktus? )
- CO SI POTOM ASI VÍC PAMATUJETE?
- A PŘIMLOUVÁ SE ZA VÁS NĚKDO, KDYŽ NĚCO PROVEDETE?
- MŮŽE TA PŘÍMLUVA VŽDYCKY VŠECHNO SPRAVIT?

Já myslím, že ne. Dokud sami nepoznáte, že je něco špatného ? dokud se sami nespálíte ? na rodiče většinou nedáte a stane se vám to znovu ( nebo něco jiného). To je dobře vidět na tom dnešním vyprávění z bible. Vypadá trochu jako pohádka, ale je hodně pravdivé:

- PAMATUJETE SI, CO JSTE SI VYPRÁVĚLI O IZRAELCÍCH NAPOSLEDY NA NEDĚLNÍ ŠKOLE? zvědové + Káleb a Jozue
- KOLIK JICH BYLO? CO RADILI, KDYŽ PROZKOUMALI ZEMI?
- KOMU LID DŮVĚŘOVAL?
- CO SI TÍM ZPŮSOBIL?

Bez důvěry nemohl vejít do zaslíbené země. Lid musel dál bloudit pouští. Jenomže velice brzy zapomněl na to, že si to způsobil sám. Místo aby si lidé přiznali, že si po sami zavinili, začali obviňovat Mojžíše. ? To děláváme i my. ? Reptali: ?Proč jsi nás sem zavedl? Vždyť to je cesta k ničemu? Pořád se jen točíme v kruhu. Nikam to nevede!? Že si za to můžou sami, že, kdyby důvěřovali Bohu, mohli už být v zaslíbené zemi, to jakoby vůbec nebylo. Navíc si začali stěžovat i na to, co jim Bůh dával ? na manu: ?Pořád jenom mana! Už nám to leze krkem! To se nedá jíst! Už se nám to protiví!?
- BYLO TO DOBRÉ, ŽE TAK REPTALI?
Nebylo. Mohli být rádi, že s nimi Bůh úplně neskoncoval, že se za ně tehdy Mojžíš přimluvil, že je stále vede a Bůh je obdarovává, aby nehladověli. Ty jejich řeči byly zlé a zlo také přivodily: lid napadli jedovatí hadi ? stejně jedovatí, jako ty jejich řeči.
Zlé slovo je jako had. Tím vás někdo může uštknout a někoho mohou dohnat až k smrti. A mnoho lidí tehdy po uštknutí těch hadů také zemřelo.
Teprve potom lidem došlo, jak zle se chovají. Litovali toho a prosili opět Mojžíše, aby se za ně přimluvil. A i když před tím reptali proti němu, Mojžíš za ně opět prosil. ( Mojžíš důvěřoval Bohu, a kdo důvěřuje, ten nechce jenom oplácet. )
A Bůh je ani tehdy ? v tom zlém, co si způsobili ? nenechal. Nechtěl, aby umírali. Nechtěl ale také, aby si dál sami škodili. Přál si, aby se změnili. To byla důležitější ochrana, než jenom zbavit je současného trápení. A tak ta pomoc byla trochu zvláštní:
Hadů je nezbavil; ani je neochránil, aby už nikoho neuštkli. I teď se stávalo, že někoho uštknul had.
Ale řekl Mojžíšovi: ?Udělej si přesně takového hada, co vás souží, z bronzu a připevní ho na tyč. Kdo se na toho hada podívá, když ho had uštkne, ten zůstane na živu, nezemře.? Mojžíš tedy takového hada vyrobil a tomu, kdo na něj pohleděl, hadí jen už neublížil.
- CO MYSLÍTE, BYL TEN BRONZOVÝ HAD KOUZELNÝ?
Nebyl. Byl to jenom kus bronzu, kus kovu, ale byl znamením, které hrálo důležitou roli: Lidé se na něj měli kouknout, aby viděli, jednak jaké zlo si způsobili, jednak se tím pohledem měli učit důvěře k tomu, co Bůh řekl. Vždyť to na první pohled vypadalo, že jim Bůh vůbec nepomohl ? hadů je nezbavil, naopak ještě jednoho přidal a hadi je pořád štípali. Teprve, když na jeho slovo dali, ukázalo se, že ten jejich jed už nemá žádnou moc
A každý to musel udělat sám za sebe ? v tom je ani Mojžíš zastoupit nemohl.
Důvěřovat musí každý sám ? to za nás nikdo udělat nemůže. To za vás nemůžou udělat ani rodiče. Když vy tu důvěru nemáte, stejně na jejich slovo nedáte.
Ale s tou důvěrou, děcka, můžete poznat, že ani to co zkazíte a co si zaviníte, nemusí dopadnout zle, že je tu někdo, kdo vám opravdu pomáhá. A to je skvělá věc, protože každý z nás někdy něco zkazí.

A o tom si teď zazpíváme:
276 Před tvou tváří, Pane?

Přečtu teď verš, ve kterém Ježíš podle Janova evangelia navazuje na ten příběh, který jsme sledovali s dětmi:
Jan 3,14
Sestry a bratři,
je to ale podivný, absurdní způsob záchrany, o kterém jsem teď dětem z bible vyprávěl: vyzvat člověka, aby se podíval právě na to, co ho sužuje, co mu bere naději, co mu připomíná jeho selhání a aby přitom věřil, že mu právě odtud přijde pomoc, že právě to je zdroj záchrany a naděje!? Jen si to představte, že by vás třeba soužily zlé a jedovaté řeči, byly byste svědky jejich katastrofálních důsledků, tížilo by vás, že ani vy v té věci nemáte čisté svědomí, a někdo, místo aby jim zamezil nebo vás z nich vyvedl, vám naopak řekne, tak si je pěkně vykreslete, vystavte, aby byly každému na očích a neuhýbejte pohledem, ale pěkně se na ně podívejte. To vás zachrání. V tom je vaše naděje. Nenapadlo by nás, že mu přeskočilo?
Neradíme, když je někdo zoufalý z důsledků zlého pravý opak?: ?To nesmíš vidět jen na to špatné a smutné. Podívej se, kolik se toho taky děje dobrého! Podívej, nejsou přece jen ty jedovaté poznámky, co otravují vzduch, a ti, co na ně doplatí, jsou také dobrá slova podpory a povzbuzení a chvíle, kdy pravda vítězí a kdy se ukáže, že lež má krátké nohy.?
Proč tedy Bůh skrze Mojžíše i v Ježíši Kristu postupuje tak zvláštně a jinak než my? Možná proto, že ví, jak snadné je ten pozitivní pohled zpochybnit. A ještě spíš proto, že ví, jak snadno ten záměrně pozitivní pohled končí v iluzi života s klapkami na očích, kdy si udržujeme naději jen za cenu nevšímavosti, nebo nepříčetnosti, která kvůli optimismu trpí ztrátou paměti.
Jak ale ten boží zvláštní a absurdní způsob záchrany vlastně brát? Jak ho přijmout?
Když to trochu zjednoduším, vidím, bratři a sestry, dvě možnosti, které ? myslím ? i Písmo zmiňuje:
Buď v tom důsledku zlého, který Bůh staví svému lidu před oči, uvidíme prostředek boží nadpřirozené moci, prostě zázrak, který je třeba ctít. Rozumět tu není čemu, prostě je třeba mu věřit. Spolehnout se na jeho moc. S úctou se před ním sklánět.
Vypadá to pokorně a zbožně. Jenomže Písmo nám uchovalo zmínku o tom, jak král Chizkiáš, když zápasil s modloslužbou v Izraeli, právě takové úctě učinil přítrž ? na kusy roztloukl bronzového hada, kterého Mojžíš učinil. Důvěra v zázraky, která náš život nijak nezasáhne a nepromění, má asi vždycky k modloslužbě blízko.
Pak je tu ale ještě druhá možnost ? přijmout tu boží záchranu, která má úplně stejnou podobu, jako to, co nás souží, jako výzvu k novému pohledu, jako znamení, s kterým stojí za to lámat si hlavu, protože nám chce ukázat něco důležitého, něco, co nás může z toho uštknutí následky zlého vyléčit.
Při pohledu na Krista vyvýšeného na kříž jistě vidíme a máme vidět to, co jsme schopni způsobit. Ano my, věřící lidé. Ježíše přece neodsoudili na kříž žádní bezbožníci. Ale je to opravdu jen svědectví o naší zlé lidské všehoschopnosti, které ubíjí? Nesvědčí totéž ještě o něčem jiném? Není ten, kdo se radši té všehoschopnosti vydal, než aby se k ní přidal, svědectvím ještě o jiné síle? Nepotvrzuje, že ta všehoschopnost není totální, že je tu něco a někdo, kdo jí nepodléhá? Nejsou právě oběti potvrzením síly věrnosti, pravdy a lásky, které ani ta všehoschopnost nevymýtí? Nesvědčí utrpení také o moci věrnosti i vůči těm, kdo se proti ní při první příležitosti postaví? Nebyl Syn člověka vyvýšen právě proto, aby se nám tenhle pohled otevřel?
Pohleďme na něj. Pohleďme skrze něj na to, co se děje a z čeho máme často blbou náladu. Možná, že pak neuvidíme jen důvod k brblání a beznaději. Možná se ten pohled stane zdrojem důvěry, že je možné nejen přežívat, ale žít životem, který nepomíjí. Amen.