Čtení:                   Římanům 12,17 – 21

VYPRÁVĚNÍ DĚTEM:

Dneska jsem si s sebou přinesl několik věcí:

Meč, hůl, bílý praporek, čokoládu, pistoli, mohutný zámek, balík peněz, štít…

• CO BYSTE SI VYBRALI NA OBRANU, KDYBY SE NA VÁS NĚKDO NAŠTVAL A ŠEL BY SI TO S VÁMI VYŘÍDIT?
• CO BYSTE S TÍM UDĚLALI? (JAK BYSTE SE BRÁNILI?)

Samozřejmě záleží na tom, proč by byl naštvaný a co byste s tím udělali. Já jsem ty věci přinesl proto, že vám chci dneska z bible vyprávět o tom, co zastavilo takového naštvaného člověka. Možná to pro vás bude překvapení.

                Ale nejdřív se chci ještě zeptat:

• STALO SE VÁM, ŽE SE K VÁM ZACHOVAL ŠPATNĚ NĚKDO, KOMU JSTE PŘED TÍM POMOHLI NEBO NA NĚJ BYLI HODNÍ?
• BYLO TO OD NĚJ NESPRAVEDLIVÉ? BYLA TO KŘIVDA?
• A BYLI JSTE NA NĚJ NAŠTVANÍ?

Já se vám nedivím. To člověka naštve, když někomu pomůžete a on vás místo vděčnosti třeba ještě urazí. Jednou to naštvalo i Davida, o kterém si vyprávíte v nedělní škole.

• VZPOMENE SI NĚKDO Z VÁS, CO SE MU STALO? CO JSTE SI O NĚM NAPOSLEDY VYPRÁVĚLI?

Davida byl na útěku. Pronásledoval ho král Saul. Nespravedlivě, David mu nic neudělal. Ale Saul vládl zle, a tak věděl, že ho Pán Bůh zavrhl a proto bál se o trůn. David se musel skrývat

                Nebyl sám. Takových lidí, kteří byli nespravedlivě pronásledováni, bylo víc. A ti se k Davidovi připojili. Jenomže jak má tolik lidí uživit? Nakoupit si jídlo na trhu nemohli. To by je pochytali. A krást jako nějací bandité, to nechtěli. Spoléhali na to, že jim lidé pomůžou. Na horách se potkávali s pastýři a chránili jejich stáda před lupiči. Doufali, že se jim za tu službu odvděčí.

                K tomu nastal čas při střiži ovcí. To je veliká slavnost jako sklizeň úrody. Ovečkám stříhají vlnu. A z radosti nad tou hojností obvykle zvou ke stolu i hosty. Proto se David rozhodl, že pošle několik svých mužů, aby jednoho majitele ovcí, jehož stáda hlídali, poprosili o nějaké zásoby.

                Jmenoval se Nábal a byl velmi bohatý. Davidovi muži k němu přišli a vyřizovali vzkaz: „ Buď zdráv! Pokoj tobě i všemu, co máš. Vždycky jsme pomáhali tvým pastýřům, prosíme tě, pomoz teď ty nám. Dej nám nějaké jídlo, abychom netrpěli nouzí.“

                Ale Nábal se na ně rozkřikl: „ Cože?! Jakýpak David? Dneska si každý otrok, co uteče od svého pána, myslí, že ho budeme živit! Já mám dost svých lidí, já žádný uprchlíky živit nebudu! To tak!“

                Na to, že Davidovi muži chránili jeho stáda a že nebýt Davidova vítězství nad Goliášem, byl by nejspíš sám otrokem pelištějců, se vůbec neohlížel. Byl to zlý nevděčník a ještě Davida urážel.

                Když to David slyšel, tak se pěkně naštval: „Tak my mu pomáháme, a on na nás takhle, jo?! No počkej, my ti ukážeme! Já ti dám toho otroka! Všichni do zbraně!“ A celé Davidovo vojsko vytáhlo na Nábala. Schylovalo se ke katastrofě.

                Jeden Nábalův pastýř ale běžel za jeho ženou. Jmenovala se Abígajil a byla moudrá a krásná. Všechno jí pověděl: „ Ti muži nám nikdy neublížili, chránili nás. Ale tvůj muž je tvrdě odbyl, vykašlal se na ně. Vůbec se s ním nedá mluvit, je to ničema. A na nás se teď valí pohroma! Všichni to odskáčeme.“

                Abígajil ale nepropadla ani strachu ani hněvu. Začala hned jednat. Ale místo aby opevňovala statek nebo sháněla zbraně, přikázala naložit na vůz obilí, sušené fíky a hrozny a také maso a poslala ho naproti Davidovi. Svého muže se na nic neptala. Sama se vydala za vozem vstříc Davidovu vojsku, a když se potkali, padla před ním na kolena a řekla:

                „Odpusť, to je moje vina. Já jsem o tvých poslech nevěděla. Můj muž je blázen. Ty nejsi žádný uprchlý otrok. Ty vedeš boj Hospodinův a Bůh ti jistě dá trvalý domov i královský trůn, jak ti to slíbil. Ty se kvůli tomu nemusíš dopustit ničeho zlého, aby ses prosadil. Zadrž, on ti všechno určitě  dá. On tě chrání, abys neprolil zbytečně krev a nepronásledovaly tě pak výčitky.“

                A David se opravdu zarazil. Teď mu najednou došlo, že může být Bohu za Abígajil vděčný a také jí to řekl:

                „Děkuji Pánu Bohu, že mi tě poslal. Děkuji, že mě chránil, abych se nedopustil zlého, když jsem si sám chtěl zjednat spravedlnost. Děkuji tobě, žes mě zachránila před mým hněvem. Jsi moudrá. Neboj se, dám na tebe. Nikomu se nic nestane.“

                A tak se Abígajil mohla vrátit v pokoji domů. Pohroma byla zažehnána. Díky Abígajil, díky jejímu daru i díky tomu, co řekla, David zase věděl, že je Pán Bůh s ním, že ho ani takoví zlí nevděčníci jako Nábal o nic nepřipraví, a tak svému hněvu uměl odolat. Nedopustil se zlého.

                Za to Nábal, když mu to Abígajil řekla, byl vzteky celý bez sebe. Tak se rozčílil, že ho klepla pepka. Skácel se mrtvý. Jeho zlost ho zahubila.

Vidíte, děcka, proto před hněvem neuchrání ani pistole, ani klacek ani štít. Ono v něm jde totiž taky o nás – abychom se sami nedopustili něčeho zlého, abychom si sami svůj život nezaneřádili a nezničili.

Před tím chrání jenom důvěra, že je Pán Bůh s námi a tak se nemusíme bát a všechno si za každou cenu vymoct sami. A pak můžeme teprve zlo přemáhat. Ne klackem, ale třeba darem. Tak jak to napsal jeden apoštol: „má-li tvůj nepřítel hlad, nasyť ho… Nedej se přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem.“ Není to snadné. Chce to odvahu a důvěru, jakou měla Abígajil. Ale stojí to za to.

343 SV Tuhletu píseň račte znát

Příběh o Abígajil je dlouhý. Nebudu ho teď číst. Kdo chcete, můžete si ho v bibli přečíst doma. Je v 25.kapitole 1.knihy Samuelovy.

                Chci teď ale k tomu vyprávění dětem doplnit ještě tři postřehy pro nás větší, abychom je nevnímali zjednodušeně a neměli je proto třeba za naivní nebo nereálné.

                1/ S přemáháním zlého souvisí něco, co velice dobře známe. Jednu a tu samou věc lze vidět a pojmenovat různě, někdy úplně protikladně. S tím se ve veřejném životě a v mediích setkáváme dnes a denně.

David je v našem příběhu na útěku od Saula, který se ho snaží zlikvidovat, protože ví, že vládne neprávem, zatímco s Davidem je Hospodin. Nábal nelže, ale vezme si z toho jen ten útěk. David je pro něho prostě jeden z otroků, co se trhli od svých pánů a teď si myslí, že je bude někdo živit. A zdánlivě logicky se pak ptá: To mám vzít obživu svým dělníkům a dát je někomu bůh ví odkud? Abígajil ale bere v úvahu i důvody toho útěku a tak o něm mluví jinak: „Můj Pán vede boje Hospodinovy a po tvé dny se na tobě nenašlo nic zlého.“ A ta důvěra a spravedlnost, které Davidovi přizná, jsou pak základem, na kterých může postavit smíření. Sami posuďte, co je pravdivé a nadějné.

        2/ Přestože celé napětí způsobil bloud Nábal svým nehorázným výrokem, který popíral jakékoli souvislosti i elementární slušnost, říká Abígajil při setkání s Davidem: „Má, má je to vina.“ A vysvětluje to tím, že při návštěvě Davidových poslů nebyla. My bychom to spíš uvedli na svou omluvu: „My s tím nemáme nic společného.“ Ale Abígajil přiznává důležitou věc: Za neomalenosti bloudů nesou vinu i ti, kdo zůstávají nezúčastnění. Aktivita, která přemáhá zlo, je dílem právě té, která si to umí přiznat. Její jednání není jen šikovné diplomatické divadlo, ale výraz pokání.

                A 3/ S tím souvisí poslední detail. Vlastně dva. Ono to celé lze brát právě jen jako šikovný diplomatický tah, kdy Abígajil štědrým darem předešla Davidově pomstě a zachránila tak sebe a svůj dům. Neříkám, že na nás mužské nemá jídlo někdy ohromný vliv. Ale o těch zásobách se Abígajil před Davidem skoro nezmíní. Zato Davidovi připomíná boží zaslíbení: Bůh ti přislíbil všechno dobré i vládu nad Izraelem a nikdo a nic na tom nemůže nic změnit. To je ten důvod, proč si k tomu nemusíš pomáhat sám, dopustit se zlého a mít pak výčitky. Hospodin tě chrání, ne já. A David pak na to odpovídá: „Díky Bohu, žes mě zachránila.“

                Pokoj není dílem šikovného diplomatického obchodu, ale důvěry, díky které si člověk nemusí pomoct sám. Ta je silou, aby člověk ukočíroval svoje emoce a nepoužil jakékoli prostředky.  A to úsilí o pokoj má asi naději právě tehdy, když v něm nemáme vlastní záchranu na prvním místě. I o něm asi platí to zvláštní Ježíšovo slovo: „Kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej. Amen.