• DĚCKA, MÁTE KAMARÁDY?
• MÁTE NĚJAKÉHO OPRAVDU DOBRÉHO KAMARÁDA?
• MÁTE TŘEBA NĚJAKÉ SPOLEČNÉ TAJEMSTVÍ (NĚCO, O ČEM VÍ JENOM ON A VY?) ? MÁTE TŘEBA TAJNOU SKRÝŠ? (POKLAD? TAJNÉ MÍSTO?)
• ŘEKNETE TOMU KAMARÁDOVI TŘEBA TAKÉ NĚCO, CO BYSTE NIKOMU JINÉMU NEŘEKLI?
• JE TO DOBRÉ MÍT TAKOVÉHO KAMARÁDA, KTERÉMU SE MŮŽETE SVĚŘIT A SDÍLET S NÍM SVÁ TAJEMSTVÍ?

A teď si představte, že by to ten kamarád vyzradil někomu jinému. Přišli byste třeba k té vaší společné skrýši a on by tam byl s někým jiným, probírali by se vašimi poklady a ještě by třeba vykládal o tom, co jste mu svěřili jako tajemství.

• JAK BY VÁM BYLO? BYLI BYSTE SMUTNÍ, NAŠTVANÍ, ZRAZENÍ, ZKLAMANÍ, PODVEDENÍ?
• MĚLI BYSTE K TOMU KAMARÁDOVI JEŠTĚ DŮVĚRU?
• POKAZILO BY TO VAŠE KAMARÁDSTVÍ?

Vidíte, děcka, a takhle je to, když se mají muž a žena rádi, když se milují. Mají k sobě tu největší důvěru, sdělují si svá tajemství, mají něco, co je jenom jejich, o čem vědí jen oni dva.

            A když tohle jeden nebo druhý zradí a ty nejdůvěrnější věci najednou sdílí s někým jiným, tak to strašně pokazí. Tak je ta důvěra najednou pryč. Jako kdyby tomu druhému všechno vzal. A ničí tak důvěru i sám sobě.

• CO MYSLÍTE, JE TO ZLÉ?

Je to hodně zlé. Pán Bůh nás před tím chce ochránit – abychom si tu sílu a krásu nezničili. Proto je také mezi těmi přikázáními, o kterých si teď v NŠ vyprávíte, přikázání, které říká: „Nebudeš nevěrný“ (Budeš tu vzájemnou důvěru ctít. Bude ti svatá, nedotknutelná). A Mojžíšův zákon, který je v bibli, také nevěru přísně trestal. Aby bylo jasné, jak ta nevěra opravdu život ničí.

            Ale my tomu, děcka, asi často dobře nerozumíme. Já vám povím příběh o tom, jak se s tím Ježíš setkal.

            Jednou se posadil v chrámě (v kostele) a učil zástupy. A tu k němu několik zbožných lidí a znalců bible přivedlo ženu, která byla nevěrná. Přistihli ji při tom, jak se milovala s jiným mužem, než se svým. Přitáhli ji před Ježíše, pěkně doprostřed, aby to každý viděl a slyšel a řekli mu: „Mistře, tuhle ženu jsme přistihli přitom, když byla nevěrná. Mojžíšův zákon nám přikazuje takové kamenovat (tedy ubít kamením). Co říkáš ty?“

• VÍTE, PROČ SE HO NA TO PTALI?

Je totiž zlobilo, že Ježíš místo, aby dodržoval zákon, jenom pomáhá a odpouší. Říkali si, že tak za chvíli zákon nikdo nebude brát vážně, ztratí se rozdíl mezi dobrým a zlým. A tak teď na něj naléhali: „Souhlasíš se zákonem, který máme od Boha, nebo ne? Teď se ukaž!“ Když řekne „ano“, ukáže se, že mají pravdu, že to jeho odpouštění neplatí, že není správné. Když řekne „ne“, přizná, že je proti božímu zákonu a zasluhuje odsouzení!

„Tak, a teď se ukaž, Ježíši!“

• A VÍTE, CO JEŽÍŠ UDĚLAL?

Sedl si na bobek a začal psát prstem po zemi a neříkal nic. Jeho odpůrci asi znervózněli. Tím víc se ale dožadovali, aby Ježíš řekl, co on na to. A tak Ježíš vstal a neřekl ani „ne“, ani „ano“, ale: „Tak dobře, tak kdo z vás nikdy neudělal nic zlého, tak ať na ní první hodí kamenem.“ A zase si sedl na bobek a psal prstem po zemi.

            Co psal, to nevím. To v bibli není. Ale možná si přitom ti okolo vzpomněli, že se říká, že i ta přikázání psal Bůh prstem na kamenné desky. A nebylo to jenom to „nebudeš nevěrný“. Bylo jich víc.

• VZPOMENETE SI NA NĚJAKÉ?

Ano, třeba „nepokradeš“, „nebudeš o druhém mluvit zle“, „nebudeš závidět“, „nezneužiješ boží jméno“… Na to si asi také vzpomněli. A najednou bylo ticho. Nebo se možná ozvalo takové zvláštní ťukání – ťuk, ťuk- ťuk, ťuk. To jak jim ty kameny, které už měli přichystané, vypadávaly z rukou. Když měli na mysli celý boží zákon, došlo jim, že na tom nejsou jinak, než ta žena. Každý si vzpomněl na nějaké svoje selhání – jak o někom zle mluvil, jak něco záviděl, jak něco nevrátil. A je třeba říct, že byli poctiví – nikdo z nich kamenem nehodil. Začali se jeden po druhém vytrácet – odcházeli.

Nakonec tam zůstal jen Ježíš s tou ženou. Vstal a zeptal se jí: „Kde jsou ti, kdo na tebe žalovali? Nikdo tě neodsoudil?“ A ona odpověděla: „Nikdo, Pane.“

Vidíte, když brali vážně všechna přikázání, tak najednou nesoudili. Poznali, že by nikdo neměl naději.

A Ježíš té ženě řekl: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš.“

Proto Ježíš odpouštěl – abychom naději a šanci měli. Ne k tomu zlému, ale abychom začali jinak, dobře, věrně.

            Zkuste, děcka, zase vymyslet tady na tu směrovku, kde je přikázání „Nebudeš nevěrný“ k čemu dobrému dává šanci:

„Budu věrný“, „Budu lásku chránit i odpuštěním“.

276 SV Před tvou tváří, Pane…

Bratři a sestry,

            Zdá se mi, že jak v církevním tak v necírkevním prostředí, to přikázání „Nezcizoložíš či nesesmilníš“ nedovedeme brát normálně, jako ta ostatní. V tom církevním nevzbuzuje snad nic – možná kromě peněz – takovou pozornost, jako prohřešky, které mají něco společného se sexem. Farář může být samospravedlivý moralista, ale běda když by se zapletl s nějakou ženou. A v necírkevním prostředí, kde je i pomluva stále zločin, zase nevěra už pro mnohé ani není hřích. Mnozí ji za něco zlého ani nepovažují.

            Dnešní příběh z evangelia ukazuje, jak je právě tahle mimořádnost – ať už je taková nebo maková – tomu přikázání nepřiměřená. Jakmile je vytrhneme ze souvislosti a uděláme z něj mimořádnou kauzu, nabízejí se jenom špatná řešení. Buď se z něj stane nelítostný bič na druhé, nebo záminka pro lacinou a bezohlednou benevolenci. Jedině, když nám dojde, že se od těch ostatních přikázání neliší a že když o ně jde, jde i o nás, může nám být opravdu pomocí – může nás vést k milosrdenství a skutečné odpovědnosti. Může být zdrojem důvěry, která dává naději.

            A ještě dvě poznámky k tomu evangelijnímu příběhu. Evangelia nejsou stenografickým záznamem toho, co Ježíš říkal, ani reportáží z jeho života. Byla sepsána až několik desítek let poté. A tak se v nich vždycky také odráží situace církve, která za Ježíše ještě neexistovala. Zde bych řekl, že ve dvou drobnostech:

            Jednak – když evangelista píše o zákonících a farizeích, kteří se po Ježíšově připomenutí, že při každém soudu jde i o nás, začali vytrácet, nazve je najednou „starší – tedy presbyteři“. Ti podle něj reagovali první. Vida, jaký obrázek těch, kdo stojí v čele, sboru evangelista kreslí. Vůbec nejsou bezchybní, ale nejsou ani nesoudní soudci, naopak dovedou si první přiznat vinu. Všechna čest! A od evangelisty je to možná takový nenápadný příspěvek k tomu, v čem by měl jít přední člen sboru příkladem.

            A jednak – badatelé upozorňují na to, že jsme asi i my křesťané měli s tím Ježíšovým odpuštěním problém. On totiž tenhle příběh neměl dlouho v evangeliu svoje pevné místo. Jednou ho zařadili tam, podruhé jinam, jakoby si s ním křesťané nevěděli rady. Nejspíš i jim přišlo to odpuštění příliš odvážné a báli se jeho zneužití.

Rozhodující ale je, že se ten příběh nakonec prosadil, i když se do Janových dlouhých teologických sporů a řečí příliš nehodí. Porozumět tomu, že odpuštění a milosrdenství nejsou projevem laxnosti, ale poctivé a hluboké úcty k zákonu, je asi důležitější.

Jen tak je totiž zřejmé, že je naše naděje v boží lásce a věrnosti a ne v naší domnělé bezúhonnosti. Jenom tak si víru nespleteme se samospravedlností, neubijeme se božím slovem jako ti nesoudní soudci a vděčně přijmeme znamení křtu, kterým Bůh jednoho každého z nás ujišťuje svou láskou, aby měl šanci žít svobodně a dobře. Amen.