Uložit kázání jako mp3.

• DĚCKA, VÍTE, CO TO ZNAMENÁ, KDYŽ NĚKDO ŘEKNE: „JSEM ÚPLNĚ NA DNĚ“? (ZNAMENÁ TO, ŽE SE UTOPIL? – to asi ne, to by to už říkat nemohl, to by byl mrtvej. Ale on si skoro jako mrtvej připadá.)
• JAK MU ASI JE? – Prostě už dál nemůže, je naprosto vyčerpaný, už nemá ne nic sílu, vše mu připadá marné. Je smutný, zklamaný, osamělý. Je zoufalý. Často je to, když se o něco snaží a přes všechno úsilí, se to vůbec nevede.
• CÍTILI JSTE SE TAK NĚKDY? BYLI JSTE NĚKDY VYČERPANÍ, ZOUFALÍ, SMUTNÍ? VZPOMENETE SI PROČ NEBO KDY? CO JSTE DĚLALI? (X NEBYLI JSTE? – To buďte rádi. To je strašně těžké. Někdy se v takové chvíli člověku ani nechce žít.)

Já vám dneska chci o jednom takovém člověku, který byl úplně na dně, vyprávět.  Vy ho možná znáte, vyprávíte si o něm v nedělní škole. Jmenoval se Elijáš.

• VZPOMENETE SI, KDO TO BYL?

Byl to veliký prorok. Snažil se, aby lidé opravdu důvěřovali Hospodinu. Dokonce na to vsadil sám sebe. Uspořádal velikou sázku na hoře Karmel a bylo to veliké vítězství. Celý lid tam vyznával: „Jenom Hospodin je Bůh!“ Král Achab a jeho žena Jezábel, kteří spoléhali na jiné bohy, prohráli na celé čáře. Bylo to přímo pohádkové vítězství.

                Jenomže děcka, bible není pohádka a zápas o pravou důvěru není nikdy tak jednoduchý. Královna Jezábel se s porážkou nesmířila. Chtěla se pomstít. Vzkázala Elijášovi, že je s ním konec, že ho zabije. Měla na to celou armádu. A Elijáš byl zase sám. V lidu, který tak horlivě vyznával, že jen Hospodin je Bůh, žádné zastání neměl. Musel utéct, aby si zachránil život.

                Ale byl z toho tak zklamaný a zoufalý, že už ani žít nechtěl. Neměl na to sílu. Utekl na poušť, došel až k jednomu trnitému keři, sedl si pod něj a přál si umřít. Nic nedokázal. Nic se nezměnilo. Tolik se snažil a bylo to k ničemu. Zůstal sám a ještě mu usilují o život. Řekl: „Už dost, Pane Bože. Vezmi si můj život, nic jsem nedokázal.“ Byl tak vyčerpaný, že z toho usnul.

                Tu ho ale probudil boží posel a podával mu chléb a vodu, aby se posilnil. A vyslal ho na dlouhou cestu. Měl jít přes poušť až k hoře, kde si Bůh povolal Mojžíše a kde dal svému lidu přikázání. Tady vlastně celá ta pouť víry začala. Měl se vrátit na začátek. Když tam dorazil, vešel do jeskyně a uložil se k spánku.

                A tehdy se mu zdál zvláštní sen:

Slyšel v něm Boha, který se ho ptal: „Co tu děláš, Elijáši?“ A on mu celé to svoje zklamání vypověděl: „Já jsem se tak snažil, aby ti lid důvěřoval, protože tě opustil a tvoje dílo ničil. Ale je to všechno marné. Ničeho jsem nedosáhl. Zůstal jsem úplně sám a ještě mi usilují o život.“

                Byl v tom nejen smutek, ale i výčitka. Jako by Pánu Bohu říkal: „Kde je teď ta síla, kterou jsi právě tady na začátku ukázal, když jsi mluvil k Mojžíšovi z ohně a celá hora se třásla, když tam šel pro přikázání?“

                A Hospodin mu v tom snu řekl: „Pojď ven, postav se tady.“ A Elijáš na té hoře viděl právě to, co lid na začátku. Nejdřív vítr. Ale ne jen nějaký větříček, tohle byl přímo uragán, který tříštil skály a valil před sebou kamení. Byla to ohromná síla. Ale Elijáš slyšel: „V tom větru Hospodin není.“ Pak se celá hora začala třást, jako tenkrát, když na ní vstoupil Mojžíš. Když se začne hýbat země, děcka, tak je to ještě větší síla než nějaký uragán. Ale Elijáš zase slyšel: „Ani v tom zemětřesení Bůh není.“ A po zemětřesení se ukázal veliký oheň, který mohl všechno pohltit.

• CO MYSLÍTE, DĚCKA, BYL TEDY BŮH V TOM OHNI, JAKO U MOJŽÍŠE?

Ne, ani v něm nebyl. Ono to nejspíš i u toho Mojžíše bylo jinak, ale nás vždycky zaujme to ohromující. Jenže v tom Bůh není.

                A po tom všem se ozval tichý a jemný hlas. Skoro ho nebylo slyšet. Člověk ho snadno přeslechne. Ale Elijáš najednou věděl – ano v tomhle hlase je Hospodin. Honem si zakryl tvář, takovou úctu v něm ten hlas probudil.

                Ale místo aby mu teď všechno vysvětlil, znovu se ho ptal a znovu ho vybízel: „Proč tu jsi, Elijáši? Vrať se na svou cestu. Tohle není konec. Tohle je nový úkol. Máš ustanovit jiné krále a dalšího proroka. Ani s tebou všechno nekončí a nejsi na to sám. Já zachovám plno těch, kdo zůstali věrní, i když o nich nevíš. Ten tichý hlas koná svoje dílo. Je to síla. A ty ho neseš a máš nést dál. Není to marné, i když žádné ohromující výsledky nevidíš.“

                Víte, děcka, „být na dně“ to je, jak jsem říkal, strašně těžké. Ale někdy je to možná třeba, abychom Pána Boha nehledali jen v ohromujících věcech a aby nás nezmátly ani v bibli. Abychom kvůli nim nepřeslechli tu tichou boží nápovědu. Ta je moc důležitá. O tom je i ta písnička, kterou si teď zazpíváme.

316 SV Svítá

1.Královská 19,3 - 4

Život i víra má nejen svoje vrcholy, ale i svoje propady, svoje dna. Jednou jsme nahoře a jindy zase pořádně dole. A je dobré vědět, že se to netýká jenom nás. Na dně se v nějakém okamžiku ocitly snad všechny výrazné postavy víry, o kterých bible vypráví.

                Aurelius Augustin, jeden z největších teologů rané církve, napsal, že kdybychom Bohu ve všem rozuměli, nebyl by to už Bůh. A tak není divu, že jsou pro nás jeho cesty často záhadou a o smysluplnosti toho, k čemu nás povolal, se nemůžeme vždycky ujistit. Víra, která se nikdy nedostala do krize, nemá s Bohem bible mnoho společného. Svědčí možná spíš o tom, že v ní vládne jen touha po jistotách a bezpečí, kvůli které se do žádného rizika nepouštíme a zápasy, které se jeví jako prohrané nebo nejisté, radši předem vzdáme. Ale bible nevypráví o těch, kdo se každé krizi vyhnuli, naději si vždycky udrželi, nikdy se nezklamali a nepropadli beznaději. Vypráví o lidech, kteří se Bohu vydali, a tak se taky někdy ocitli na dně. A nebyla to jejich chyba. Ani Bůh jim to nevyčítá. Dává jim naopak, jako Elijášovi, prostor, aby svou beznaděj i výčitky otevřeně vyslovili. Člověk se nemusí držet ani přemlouvat sám. Ta chvíle neskrývané bezmoci může mít svůj význam.

                Snad teprve v ní lze Bohu i biblickým příběhům lépe porozumět. Nás v nich totiž snadno zaujmou mimořádné projevy moci. Právě je samozřejmě považujeme za svědectví o Bohu. A když je někdo zpochybňuje, vidíme v tom nedostatek víry nebo rovnou útok na ni. Vůbec nás nenapadne, že by to mohlo být jinak, že by nám to mohlo naopak pro Boha oči otevřít, že by to mohla být pomoc, abychom neuvízli v mylných představách, které vedou k beznaději. Teprve když poctivě prožijeme krach toho, co jsme samozřejmě očekávali, jsme možná schopni to připustit a zaslechnout i to, co jsme přehlíželi.

                Třeba Bůh opravdu není v tom, co postrádáme a proč nám někdy všechno připadá marné. Třeba je v něčem mnohem skromnějším a my jsme si jen nevšimli, jakou to má sílu, protože nás tolik fascinuje ta mimořádná moc. Když se ukáže – v životě i v bibli – že v ní Bůh není, není to tragedie, ale příležitost, abychom s Bohem opravdu žili. Ne jako nepostradatelní hrdinové, ale jako lidé, na kterých naštěstí všechno nezávisí, kteří mají jenom svůj úkol. Amen.