Děcka, než si dneska budeme vyprávět, já bych od vás potřeboval s něčím pomoct. Já tu mám fotky různých lidí a potřeboval bych vybrat, kdo z nich je opravdu důležitý.

                Pokud nevíte, kdo na těch fotkách je, tak vám dospělí určitě poradí, napovědí. Ty opravdu důležité, budeme dávat na tabuli nahoru, ty méně důležité dolů.

• A KDO Z NICH JE PODLE VÁS ÚPLNĚ NEJDŮLEŽITĚJŠÍ?
• A PROČ JE NEJDŮLEŽITĚJŠÍ?

Tak dobře – teď to máme pěkně rozdělené.

A ještě jsem se chtěl na něco zeptat:

• ZNÁTE PŘÍSLOVÍ: CO JE ŠEPTEM, TO JE S ČERTEM?
• A ŠEPTÁTE SI NĚKDY? TŘEBA PŘED RODIČI, ABY TO NESLYŠELI?
• A STALO SE VÁM NĚKDY, ŽE SE VÁS ZEPTALI, CO SI TO ŠUŠKÁTE?
• ZASKOČILO VÁS TO? A CO JSTE DĚLALI? (CO BYSTE DĚLALI?)

Přesně tohle se totiž stalo Ježíšovým učedníkům. Nezaskočili je ale rodiče, nýbrž Ježíš. To bylo tak – oni se jednou vraceli z cest po Galileji do městečka Kafarnaum, Ježíš šel před nimi, oni se drželi vzadu a celou cestu si mezi sebou něco šuškali. A když pak přišli domů, Ježíš se na ně obrátil a ptal se jich: „ Co jste si to celou cestu šuškali?“ A najednou nastalo trapné ticho. Jako kdyby je Ježíš nachytal na švestkách. Nevěděli, co říct. Byli to dospělí chlapy, ale chovali se, jak malí kluci.

• CO MYSLÍTE, O ČEM SI ASI TAK MOHLI ŠPITAT?

Já vám to řeknu, oni se celou cestu dohadovali o tom, kdo z nich je největší. Ne výškou, ale kdo je ten nejdůležitější a nejpřednější.

• CO MYSLÍTE, DĚCKA, JE TO ŠPATNÝ, KDYŽ CHCE BÝT ČLOVĚK PRVNÍ?

Asi jak kdy a jak v čem. Když se jenom vytahujete a trumfujete, tak to špatné je. Když jde ale o závod, tak se ten, kdo chce být první, snaží, trénuje, věnuje čas a síly tomu, aby se něco dobře naučil. To je určitě dobré. Jenomže učedníci před sebou neměli žádný závod, a tak jim to bylo hloupé. Zaraženě mlčeli.

                Ježíš je ale kvůli tomu nepokáral. Jen jim řekl jednu strašně důležitou věc – povídá jim:

„Jestli chcete být první, tak se netrumfujte a netlačte dopředu. Buďte naopak s těmi, kdo jsou poslední a slabí. Pomáhejte jim. Největší je totiž ten, kdo druhým pomáhá.“

                To jim Ježíš řekl – největší a nejdůležitější je pomoct druhým. To si, děcka, pamatujte. Na tom nejvíc záleží. Tím bychom mohli skončit. Ale představte si, že Ježíš tím neskončil.

• VÍTE PROČ?

Já si myslím, že proto, že nás dobře znal. My si i tu pomoc totiž dovedeme splést se závody. Dovedeme se předhánět i v tom, kdo víc pomáhá, kdo toho pro druhé víc udělal, kdo je přitom skromnější atd. A zase nám přitom jde víc o to, jací jsme my, než o ty druhé. A proto Ježíš udělal ještě jednu věc.

• VÍTE JAKOU?

Takovouhle – vzít to nejmenší děcko a postavit ho před všechny ostatní: Vzal - jako já - toho nejmenšího mrňouse, objal ho a postavil doprostřed svých učedníků a řekl jim:

                „Všechno záleží na tom, jestli je pro vás někdo takhle malý a bezvýznamný důležitý. Jaký vztah máte k němu, takový vztah máte totiž ke mně a k Pánu Bohu. – Ona ta velikost totiž vůbec nezáleží na tom, jak jste důležití vy, ale na tom, jak jsou pro vás důležití ti nejmenší, ti nejméně významní. Bez nich pro mě totiž nic udělat nemůžete. Proto jsou tak důležití.

                Víte, děcka, před Ježíšem a před Pánem Bohem nejde o závody, nejde o to, kdo je nejlepší, nejvzornější a nejzasloužilejší. Jemu jsme blízko, když jsme blízko druhým lidem, když jsou pro nás důležití – všichni, i ti, co třeba ještě nic nedovedou a nic pro nikoho udělat nemohou a potřebují jenom pomoct.

• A TEĎ SE POJĎME VRÁTIT K TĚM FOTKÁM? ZMĚNILI BYSTE TEĎ NĚJAK TEN VÝBĚR? KDO JE NEJDŮLEŽITĚJŠÍ?

Vidíte, ono je to s tou velikostí a důležitostí úplně jinak, než si většinou myslíme. I tady asi platí, že kdo dává, má dost sám.

148 SV Kdo na kolenou klečí

Marek 9,33-37

Sestry a bratři,

                možná že nejdůležitější pro nás na tom evangelijním příběhu je, že se týká Ježíšových učedníků, těch nejbližších. Celé je to o nás, o věřících. Tu ctižádost a touhu po velikosti nejde na nikoho přehrát. To my jsme v ní často jako malí kluci. Dovedeme se i na cestě ke kříži dohadovat, kdo z nás je největší. Samozřejmě nepřiznaně. Když stojíme před Bohem, před Kristem – nebo lépe řečeno, když si to uvědomujeme, jako třeba tady v kostele, tak by to přirozeně nikdo otevřeně neřekl.

                Ježíš ale není žádný spravedlivě rozhořčený mravokárce. Tu naši ctižádost veřejně netepe. Jak říkal minulou neděli v kázání Vojta, vyhánění zlých duchů také samo o sobě ještě k ničemu dobrému nevede. Jeho konce mohou být horší než začátky. Záleží především na tom, čím se ten prázdný prostor naplní. A možná nemusí být ani úplně prázdný. I ta všelijak problematická ctižádost snad může sloužit dobrému.

                Ježíš ji nehodnotí, jenom říká: Je-li ve vás – chcete-li být první – pak svoje úsilí napřete dobrým směrem. Netlačte se dopředu nebo nahoru, ale žijte ve prospěch druhých, jim ku pomoci, služte všem bez rozdílu. Učiňte ze ctižádosti motor služby, pomoci, zájmu o druhé. Pak může mít dobrý smysl. Tedy – pokud se přitom z té služby nestane zase jenom prostředek, jak dojít ocenění, uznání a váženého postavení, ve kterém byste měli nad druhými navrch; pokud opravdu uvidíte velikost ve službě a pomoci a ne až v odměně za ní.

                Jakoby ale Ježíš tušil ještě jedno úskalí, které má ten důraz na službu a pomoc, mezi námi, kteří ho bereme vážně. Vidí jako potřebné zastat se dětí. Vezme do náruče nějakého špunta a postaví ho doprostřed svých učedníků – aby ho měli pěkně na očích, aby byl v centru jejich pozornosti (jako bude dneska při křtu….). A nemluví už o pomoci nebo o službě, ale o přijetí: „Kdo přijme jedno z takových dětí v mém jménu, přijímá mne.“

        V prostředí, kde mají služba, pomoc a dobročinnost takovou váhu, se totiž snadno stane, že ti, kdo pro nikoho nic udělat nemohou, nijak zjevně užiteční nejsou a snad tomu ani nerozumějí, vlastně přijímáni nejsou. Leda tak jako objekt té pomoci a služby. Ale že by pro nás byli důležití sami o sobě? Bez účelu? Že bychom si bez nich nedovedli svoji víru představit? A právě proto se s nimi Ježíš demonstrativně ztotožní: „Na vztahu k nim, jde o vztah ke mně.“ Na vztahu k těm, kteří pro nikoho nic udělat nemohou a užiteční třeba nejsou, se rozhoduje, zda je pro nás služba pořád jen prostředkem k lidské velikosti a hodnotě, nebo přijímáme opravdu Krista – boží lásku bez zásluh, z milosti a ke všem. Ta je zřejmá nejen v mateřské lásce, ale právě v přijetí dětí v jeho jménu. Když jeho předpokladem není ani zasloužilost, ani uvědomělost, ale jen boží láska, která se za ně staví. Tu nám děti v našem středu zvěstují a Ježíš nás k ní jejich prostřednictvím zve. Díky za to. Amen.