Uložit kázání jako mp3.

• DĚCKA, BYL TADY NĚKDO Z VÁS O VÁNOCÍCH – NA ŠTĚPÁNA NA RODINNÝCH BOHOSLUŽBÁCH?
• PAMATUJETE SI, CO JSEM VÁM ROZDÁVAL? – čepice pro mudrce. Hráli jsme si na ně, protože o nich je příběh o Ježíšově narození.

Dneska tu mám pro vás něco jiného, podívejte se.

• CO TO JE? KORUNY PRO KRÁLE
• A NAPADNE VÁS, PROČ JE TU ASI MÁM? Protože si o nich vyprávíte v nedělní škole. Abychom se do nich trochu vžili, tak si na ně taky zahrajeme. (rozdat je)
• CO MYSLÍTE, ŽE MUSÍ TAKOVÝ KRÁL VŠECHNO DĚLAT?

/ vládnout = rozhodovat o mnoha věcech – co je třeba vybudovat a postavit; jak zajistit zemi mír; rozsuzovat pře, aby vládla spravedlnost a lidé se nebouřili; vydávat zákony; řídit mnoho dalších lidí – jako dneska vláda nebo ministři nebo starosta /

• CO MYSLÍTE, JE TO TĚŽKÉ? MYSLÍTE, ŽE BYSTE TO TEĎ, KDYŽ JSTE KRÁLOVÉ, UMĚLI? ZVLÁDLI BYSTE TO?
• A CHTĚLI BYSTE TO – BÝT KRÁLEM A MÍT TOHLE VŠECHNO NA STAROSTI?

Někdy se nás ale nikdo neptá, jestli chceme a jestli na to máme. Prostě se ocitneme v nějaké roli a tu odpovědnost máme, i když se na ní necítíme, i když si na ní třeba připadáme příliš malí nebo mladí.

                A tohle se stalo i synovi krále Davida Šalomounovi. Král David zestárl a zemřel a on měl teď kralovat, i když se na to vůbec necítil. Otec mu před smrtí radil, že musí být rozhodný a pevný a že se má držet božích nařízení a svědectví. A Šalomoun na to pamatoval. Hned na začátku své vlády uspořádal v městě Gibeon velikou bohoslužbu. Ale večer po ní, měl té své vlády plnou hlavu. Jak to všechno zvládne? Pořád na to myslel, až z toho usnul. A zdál se mu sen. V tom snu ho oslovil Pán Bůh a řekl mu:

„Přej si, co chceš. Co ti mám dát?“

                To byla skvělá nabídka, ale těžké rozhodování. Co si má přát? Co všechno království potřebuje? A co z toho je nejdůležitější?

• CO BYSTE SI VY JAKO KRÁLOVÉ PŘÁLI?
• JÁ VÁM TO TROCHU USNADNÍM, JO? MÁM TU NABÍDKU – KARTIČKY ( dostatek peněz, žádní nepřátelé, dobré zdraví, dlouhý věk, úspěch, síla, oblíbenost, klid na práci, rozumné srdce, nic) CO JE Z TOHO PODLE VÁS PRO KRÁLE NEJDŮLEŽITĚJŠÍ? CO BYSTE VYBRALI?

Ono je to všechno potřebné – aby se dali vybudovat dobré věci, je třeba mít na to peníze; aby to člověk mohl vybudovat, potřebuje, aby to neničili nepřátelé, aby měl klid na práci; musí k tomu mít sílu i zdraví a čas. I ta oblíbenost je důležitá, aby dal lidi dohromady. A nepřát si nic vypadá skromně – ale je to možná spíš pyšné – odmítnou nabídku pomoci, to je, jakoby si člověk myslel, že si vystačí sám, že nikoho nepotřebuje.

                Šalomoun právě věděl, že pomoc potřebuje, že si nevystačí, že je mladý a nezkušený a že vládnout a správně rozhodovat je těžké. A tak si (?jako vy) vybral to opravdu nejdůležitější – ROZUMNÉ SRDCE (deska s nakresleným velkým srdcem).

                A Pán Bůh mu potvrdil, že si vybral správně. Řekl mu:

„Protože jsi pro sebe nežádal ani bohatství, ani porážku nepřátel, ani dlouhý věk, dám ti, co si přeješ. A přidám ti i to, oč jsi nežádal. Protože jsi hledal moudrost, budeš mít i to ostatní.“

• ALE DĚCKA CO TO VLASTNĚ JE „MOUDRÉ SRDCE“? TOHLE JE PRÁZDNÉ. JAKÉ BY MĚLO BÝT, ABY BYLO MOUDRÉ? CO BY V NĚM MĚLO BÝT? ZKUSTE MI TO NAVRHNOUT. JÁ TO TAM NAPÍŠU. MOHOU I DOSPĚLÍ.

To jsou všechno jistě krásné věci. Ale i když je člověk v srdci má, tak to ještě asi nemusí znamenat, že je moudrý. To může být naopak třeba pyšný na to, jak je dobrý. A může si také ty krásné věci představovat po svém a třeba úplně špatně. On si Šalomoun opravdu přál moudrost, ale neřekl přímo, že chce rozumné srdce. On to řekl trochu jinak. Já jsem vám to nakreslil /otočit tabuli – srdce s uchem)

• UHÁDNETE, CO ŘEKL, CO SI PŘÁT?

On si přál srdce, které slyší, naslouchající, pozorné srdce. On věděl, že  moudrost jednoduše nemáme a nemůžeme mít sami. Právě když si myslíme, že ji máme a že si vystačíme sami, tak jednáme hloupě a nerozumně. Pro moudrost je důležité umět naslouchat, slyšet ještě někoho jiného, než sebe – naslouchat druhým a především Pánu Bohu, stále slyšet a hledat, co on říká.

                A to je, děcka, velká věc. Protože pak nezáleží tolik na tom, jací jsme a na co sami máme. I když na něco nestačíme, můžeme to zvládnout právě díky té boží moudrosti.

                A to se u Šalomouna hned ukázalo. Jako král měl rozhodovat spory (Šalomoun na trůnu). A tehdy k němu přišly dvě ženy. Obě bydleli v jednom domě a oběma se brzy po sobě narodili miminka – chlapečci. A jedna z nich vyprávěla, co se stalo:

                „Bydlíme spolu. Nikdo jiný v domě není.  A v noci tahle žena – ukázala na tu druhou – svého syna zalehla. Děťátko se udusilo. Ale ona ještě v noci vstala a zatímco já spala, děťátka vyměnila. Svého mrtvého synka položila ke mně do postele a vzala si mého. Když jsem se ráno probudila, byla jsem zděšená, alpak jsem si ho lépe prohlédla a poznala jsem, že to mrtvé dítě není moje, ale její.“

                Druhá žena ale hned vykřikla: „To není pravda. Moje je to živé!“

A první Se okamžitě bránila: „Kdepak, tvůj je ten mrtvý. Živý je můj!“ A tak se tam před Šalomounem hádaly. Co teď? Nikdo to dosvědčit nemůže. Nikdo jiný v domě nebyl. Která lže a která má pravdu?

• JAK BYSTE TO, MILÍ KRÁLOVÉ, VYŘEŠILI?

Šalomoun udělal něco zvláštního, nečekaného. Přikázal strážím, aby přinesli meč. A pak řekl něco, co znělo strašně: „Tak a teď to živé dítě rozetněte na půl a dejte každé půlku, když se nemůžou dohodnout.“

                V tu chvíli jedna z těch žen padla na kolena a prosila: „Nedělejte to! To ho radši dejte té druhé. Jen ho nezabíjejte.“ Ale ta druhá řekla: „Jen je rozetněte. Ať teda není ani moje ani její.“ A to už Šalomoun věděl, která je jeho skutečná maminka. A vy to asi víte taky.

• KTERÁ TO JE? A PROČ?

Ano, skutečná maminka miluje svoje dítě. Myslí na něj víc než na sebe. Radši se ho vzdá, než aby se mu něco stalo. A tak Šalomoun řekl: „Dejte ho té, která řekla „Nezabíjejte ho“, to je jeho maminka.“ Díky Bohu věděl, že skutečná spravedlnost neznamená jenom rovnost, ale že má co dělat s láskou.  Proto je dobré prosit Boha o moudrost.

                A my to teď uděláme písničkou:

189 SV Moudrost mi, Pane, dávej

1.Korintským 1,18 – 27a

Bratři a sestry,

                Ve vyprávění dětem, jsem zdůraznil, co naznačuje Šalomounova prosba. Moudrost nemůžeme jednoduše mít jako svou vlastnost, jako svůj statek nebo kapitál. Prosba o „slyšící srdce“ svědčí o tom, jak je vedle každý, kdo by si v ní chtěl vystačit sám. Bez naslouchání, otevřenosti a vnímavosti nejde o moudrosti mluvit. Ani to ale asi není všechno. Myslím, že je třeba ještě něco dodat.

                Ježíš v evangeliu říká, že se v takovém vyčištěném a otevřeném srdci může také usadit sedm zlých duchů a konce člověka jsou pak horší než jeho začátky. Popřát sluchu například zlým nebo planým řečem, k moudrosti určitě nevede. A Ježíšova pokušení ukazují, jak naivní by bylo, domnívat se, že když popřejeme sluchu jen zbožným řečem a třeba i citátům z bible, tak jsme za vodou. A právě hledači hluboké moudrosti mohou být úplně vedle. Skutečná moudrost, o které je řeč v bibli, se totiž může jevit jako bláznovství. Ani míra naší otevřenosti a rozsah našich přijímačů ji nezaručí. Mohou vést jen ke zmatku.

                Aby naše srdce opravdu naslouchalo Bohu, je třeba ještě něco jiného než pouhá otevřenost a hledačství. Uzavřenost srdce má jiný charakter. Martin Luther o tom mluví, když se snaží objasnit pojem hříchu. Píše obrazně, že každý člověk se rodí s vrozenou srdeční vadou. Má srdce zkřivené, zatočené, svinuté do sebe: „cor incurvatur in se“. Jako šnek do sebe zakroucené. Teprve v setkání s Bohem, s jeho milostí, s láskou Kristovou, v důvěře a napojenosti na ní, se začíná pomalu napřimovat, narovnávat, otevírat, zbavovat se své ustrašené zaměřenosti na sebe a žít v otevřenosti Bohu a svým bližním. Problém není v nedostatku poznání, rozhledu a informací, ale v tom strachu o sebe, který nás nutí soustředit se jen na sebe a považovat za moudré jen to, co slouží nám. Z něho nevyvádí žádné zvláštní poznání, ale důvěra  v boží lásku, která nám dovoluje nemyslet jen na sebe, nedělat vše jen pro sebe a za moudrost nepovažovat jen to, co nás před vším těžkým uchrání.

                Slyšící srdce, které v halasu hlasů – zbožných i bezbožných, včetně těch, které se ozývají v nás – zaslechne opravdu hlas boží, který zní tak bláznivě, protože nehledí v prvé řadě na svůj prospěch, to je opravdu dar boží, dar jeho lásky a věrnosti, které zbavují strachu. Bez nich je i naše moudrost jen cestou do pekel. Amen.