Ř 5,5 Svatodušní
Každý z nás se stává dějištěm Božího jednání.
Bůh jednal a jedná po celém světě. Kdysi v Egyptě vysvobodil svůj lid z otroctví. Z Babylona vrátil zpět ztracené. V Jeruzalémě obětoval jediného syna, tamtéž jej vzkřísil z mrtvých. A jednal a jedná dál, i když se to už do žádné Bible nevejde. Pořád žije, pořád jedná, stále přichází za lidmi, je s lidmi. Kolik příběhů, velkých, které jsou v čítankách či katechismech, i malých, na než se jednou zapomene. Pořád něco činí. Po celé zemi jednal a jedná. Ba dokonce i na nebi je Pánem.
Zbývá už jen člověk. Bůh o letnicích tenkrát v Jeruzalémě jednou provždy jednoznačně rozšířil jeviště svého působení. Dal svou moc, svou Boží moc aby působila, něco dělala v člověku. V jeho srdci, nitru, duši. Všude.
Bůh si našel další pracoviště. Pracuje v nás. Užívá k tomu moc svého Ducha. Ne že by pracoval za nás, že by dělal to, co máme dělat my. On dělá něco, co my sami v sobě nejsme schopni dělat. Mohlo by se to nazvat ? vnáší do nás důsledky Kristova kříže a Kristova vzkříšení. Duch se snaží, aby to co Kristus učinil, nezůstalo ležet ladem. Aby to žilo. Aby se tomu dařilo. Aby to kvetlo, neslo plody.
To působí skutečný Boží Duch. Boží moc.
Musí člověk něco udělat, aby to tak bylo? Nesmí se zavřít. Nesmí říct ne.
Aby Bůh nelil svého Ducha do uzavřené nádoby. To pak vše stéká po povrchu pryč. Nadarmo, jako když drahá a vzácná tekutina stéká po vnějšku úzkého nebo zavřeného hrdla.
Myslím, že to je jediná podmínka. Bůh totiž umí vylít svého ducha i do těch srdcí, která se nijak vědomě neotevřou. Neřeknou, teď jsem otevřen, Duchu přijď. Duch věje jak chce a vchází do lidských srdcí jak chce. Ale když mu někdo naschvál zavře, vychytrale řekne, tak jsem zvědav, co s tím budeš dělat, pak je asi Duch bezmocný.
Co se děje v člověku, když přijme Božího ducha?
Duch dodá to, co nám chybí. Sjednotí nás. Se sebou samými. S Bohem. S bližními. Duch nás zacelí. Naše praskliny. Šrámy. I to co se urazilo, odpadlo. Doplní nás do celku. Vlastně způsobí, že jsme spokojení. Že je nám dobře. Jsme rádi na světě. Netoužíme být někým jiným a něčím jiným. Nesníme o jiných podmínkách pro život. Netoužíme být jako někdo a sžíráme se, že nejsme tak dobří, tak úspěšní, tak krásní. Nechceme být ani mladší ani starší, je nám dobře tak, jak to je.
Ještě a jak v nás ten Duch jak pracuje?
Věru, nemá svá oddělení a kanceláře a úředníky v našich srdcích. Místo nich tam dodává své neopakovatelné zboží. Lije do nás lásku. Ne lecjakou! Boží lásku! Láskou v nás pracuje. Dodává ji tam, pořád a pořád. A není naštvaný, že jí tam ubývá, jakoby bylo prasklé dno a ona se někde ztrácela. Možná ji do nás nejen lije, ale i pumpuje, protože jí je pořád málo.
Boží Duch lije lásku a ona v nás působí. Kolik zloby a uraženosti už proměnila v pokoj a smíření. Kolik vztahů dokázala napravit. Kolik úst nakonec přece jen otevřela, aby lidé spolu po letech promluvili. Kolik těžkých kroků směrem ke smíření učinila. Kolik laskavých slov ve chvíli, kdy by se čekala příkrá odpověď. Kolik jazyků zastavila v posledním okamžiku, než sekly jedovatým slovem. Kolik myslí zklidnila, kolik lidí spokojila se sebou samými, svým životem.
Duch v nás pracuje láskou. Vnáší do nás důsledky Kristova kříže a v nás se cosi děje, nás to zceluje. A ani už to ani nelze dělit. To co děláme se nedá rozdělit na jednání naše a jednání Ducha. On zceluje, tvoří jedno. Jsme to my a on v nás.
Co z toho plyne?
Mnohé. Především, nemusíme se bát. Sami sebe. Svých nedostatků. Svého těla. Svých tužeb.
Zmizí také strach, že nevystačí s tím, co k životu mám. Že budu mít málo.
Zmizí úzkostný strach z druhých lidí. Může zmizet strach z toho co je jiné a neznámé. Proč? No cosi už naznačuje ten předpoklad pro práci Ducha. Být otevřený. Být otevřený pro něj, i pro sebe i pro druhé. A protože jsme otevření a Bůh dává stále svého Ducha, tak vlastně nemůže nastat situace, že budu mít málo.
Každý z nás se stal jevištěm Božího jednání. Vlastně se po nás chce minimum. Nezavřít se. A nechat se doplnit něčím vzácným a drahým. Boží láskou. Duch se stará o její přísun, a ona nás proměňuje tak, že je dobré žít. Nám, i těm, kdo jsou kolem nás.