Každý má stejnou šanci přijímat Boží štědrost.
Pavel to vyjádří slovy, že není rozdílu mezi Židem a Řekem. Zřejmě by se mělo dodat ? z Božího pohledu! Božíma očima. Jinak samozřejmě rozdíly jsou, Židé jsou v mnohém jiní než Řekové, jinak mluví, v lecčems jinak myslí. Jsou rozdíly mezi Čechy a Slováky, mezi křesťany a Židy, mezi muslimy a křesťany. Jsou. Nakonec, co rozdílů se najde mezi sourozenci.
Není však rozdíl mezi tím, jakou kdo má šanci přijímat Boží štědrost. Tu šanci mají všichni stejnou. Všichni mohou.
To je pro nás jednak výzva. Nikdo není vyřazen. A jednak je to varování, abychom snad nenaříkali, všichni mají šanci jenom já ne. Každý má stejnou šanci přijímat Boží štědrost.

Pán je štědrý ke všem, kdo ho vzývají.
Tak přece jen je v tom kus lidské odpovědnosti, kolik kdo té štědrosti přijme. Pán je štědrý ke všem, kdo ho vzývají. Ti kdo ho vzývají se mohou těšit na štědré dary jeho milosti. Ptáme se, a ti kdo ho nevzývají nemohou? Jsou přece jen vyřazeni?
Ne, nejsou, to jen my máme někdy tendenci vidět vše rychle a snadně. Pak vznikne představa, že pokud Bůh dává všem stejně, tak je to jako boží kropicí konev, která rovnoměrně kropí všechny stejně, padni na koho padni. Anebo pokud nedává stejně, tak toho kdo se hlásí zalijeme boží vláhou a kdo se nehlásí, toho obejdeme. Ale o to Pavlovi nejde, o nějakou nauku boží štědrosti.
Chce zřejmě říci, že Bůh není automat. Žije, jedná, má srdce. A když vidí touhu, když ho někdo vzývá, obrací se k němu, vyznává svou lásku, víru, připomíná ano, já tobě Bože věřím, tak to Bůh rád přijímá a je štědrý. Těší ho to. Přece ani v lidských vztazích nezmizí vyznání důvěry a lásky někam pryč. Copak lze zůstat chladný, když někdo vyzná, že si vás váží, že vás má rád? Ani Bůh nezůstane chladný.
Jinak řečeno, není člověče jedno, zda Boha vzýváš, nebo ne. Není jedno, zda projevíš Bohu svou vděčnost a svou víru, nebo neprojevíš. Obdobně, jako to není jedno v životě mezi lidmi.

Vzývat jméno Páně ? jak se to dělá?
Nějak souvisí s vírou. Někomu věříme, cítíme důvěru, bezpečí, vděčnost. Dáváme najevo, že to tak je. Tak to nahlas sdělíme. Adresujeme tomu, ke komu vděčnost a důvěru cítíme.
To je vzývání jména Páně. Děje se především ve veřejném bohoslužebném shromáždění. My společně vydáváme hlas vděčnosti, důvěry. Zpěvem, modlitbou, kázáním. Ty jsi Bože náš Pán, tobě věříme, tobě patříme, v tebe skládáme naději. Vzývání je hlasitý projev víry.

A Pavel pokračuje, kdo vyznává Pána, bude spasen.
Toužíme po spasení? Asi o tom moc nemluvíme. Možná máme strach aby to nebylo jako směnný obchod. Že věřím proto abych. Abych byl spasen. Důvěra, víra, nevzniká z vědomí, že za to budu něco mít. Vzniká proto, že něco přijímám a toužím odpovědět.
Ale zároveň je v každé důvěře a víře skryta i naděje, že z toho budu mít ? bezpečí, ochranu, domov. Že to je pro mne dobré. Toužím po tom, to mít.

Možná se pojmu spasení trochu podvědomě vyhýbáme pro jeho nesrozumitelnost v civilním prostředí. A tak jsme jej pro větší srozumitelnost rozštěpili na výrazy záchrana, naděje, smysl života, naplnění. Také užíváme obrazy, např. hostiny v Božím království ? počítáme s tím, že tam také nějak budeme. Že se nás to týká. Chceme žít s Bohem, a ne se smrtí. Chceme patřit Božímu synu a ne aby nás smrt vzala ke všem čertům. Chceme aby nás Bůh vzal k sobě domů. Chceme, po tom toužíme. Souhrnně ? chceme abychom byli spaseni.

Pavel pokračuje ? k tomu spasení a vyznávání a víře je ovšem třeba, abych slyšel. Bez slyšení by to celé nevyrostlo. Abych slyšel slovo o Bohu, jeho činech, jeho jednání, jeho rozhodování, abych slyšel zkušenosti lidí s Bohem. To musím slyšet. Musím umět naslouchat. Zjednat si klid, dopřát si ticho, abych slyšel.
Umíme slyšet? Umíme naslouchat? Zvlášť muži a ženy středního a vyššího věku jsou obzvlášť riziková skupina těch, kdo ztrácejí schopnost poslouchat.

A Pavel dovozuje dál a dál - slyšet mohu tehdy, když někdo mluví. O Bohu někdo musí mluvit. To je dobrá funkce sboru, aby aspoň jednou týdně měl někdo měl přímo povinnost o Bohu mluvit. Aby aspoň jednou týdně bylo slyšet slovo o Bohu.

A poslední Pavlova úvaha, no jo, ale aby někdo o Bohu mluvil, musí být poslán. Pověřen. Opět dobré místo církve a sboru. Někdo je vyslán, pověřen k tomu úkolu. Aby jej to hnalo, cítil, že zvěstovat má, že na to někdo čeká, že to není jen tak. Že to je jeho úkol i povinnost.

A Pavel skončí úlevnou poznámkou, jak vítaný je příchod těch, kteří zvěstují dobré věci. Když někdo přijde s dobrou zprávou, je to dobré. Rozlévá se pokoj. Usmíváme se, všem kdo přicházejí to zvěstujeme, šíříme dál, převaluje se to v mysli jako dobré víno v ústech. Dobrá zpráva, že Boží syn přišel, vzal na sebe naše viny a za nás zemřel. Pro jeho zásluhy je náš hřích smazán a my smíme mít naději záchrany, spasení. To je dobrá zpráva. Boží syn přišel. Jak vítaná zpráva, rozlévá pokoj, dává růst pravdě, spravedlnosti, životu. Životu s Bohem. Nyní i na věky.

Pane, tobě věříme. V tebe skládáme své doufání. Ty máš slova života věčného, ke komu jinému bychom šli? Amen