Čtení: Matouš 12,22 ? 37
text: Filipským 4,8
Bratři a sestry,
je to skoro zákonité, že když se dneska s někým setkáme, dřív nebo později se společný hovor zvrtne v žehrání a stěžování si na to, co všechno zlého se kolem nás děje, čeho jsme svědky, případně s čím jsme se na vlastní kůži setkali.
Podnětů k tomu máme jistě dostatek. Nepravostí a odsouzení hodných věcí se děje mnoho. Narážíme na ně ve společnosti i v osobním životě.
Každou chvíli se provalí nějaká korupční aféra ? třeba skupiny kolem pana hejtmana Ratha, úředníků pražského magistrátu v kauze Opencard, v pražských dopravních podnicích, v agentuře CzechInvest a jinde ? které dokládají nejen nečestnost a nepoctivost, ale rovnou zločinnost těch, kdo mají spravovat veřejné prostředky. Sociální demokraté se zase neštítí sbírat body kampaní, která si nezadá s komunistickou proticírkevní propagand-dou 50-tých let. A v Rusku probíhá za asistence místní pravoslavné církve ostudný proces a byl vynesen nehorázný rozsudek nad členkami skupiny Pussy Riot.
Také osobních srážek s lidskou neomaleností, neupřímností a hloupostí nebývá málo. A zasáhnou člověka mnohdy citelněji něž ty obecné kauzy a skutečné zločiny. Ostatně německý teolog Ditrich Bonhoefer píše v listech z vězení, že ?hloupost je nebezpečnější nepřítel dobra než zlo. Proti zlu se dá protestovat, dá se zostudit, v krajním případě mu lze zabránit násilím.Proti hlouposti jsme bezbranní. Ani protesty, ani násilím tu nelze nic pořídit: argumenty nepůsobí, fakta jež odporují vlastním předsudkům, se prostě neuznávají? a nelze-li se jim vyhnout, dají se jednoduše odbýt jako bezvýznamné výjimky. Přitom je hlupák na rozdíl od zlého člověka sám se sebou spokojen: stává se dokonce nebezpečným, protože stačí lehké podráždění, aby přešel do útoku.?
Čím víc člověku o něco dobrého jde a čím víc se pro to angažuje, tím víc na něho asi tohle všechno doléhá, tím víc je s tím konfrontován. Taková síla dokáže pak člověka úplně zavalit, pohltit, uhranout. Stává se to i mnohým upřímně věřícím. Jejich víra se točí jenom kolem lidských nepravostí. Stále na ně poukazují, pohoršují se nad stavem světa, vymezují se vůči němu, kárají, hrozí, vidí všechno černě. Jsou fascinováni zlem a sami si připadají jako poslední mohykáni, jako ta poslední generace, s kterou všechno čisté, čestné, dobropověstné a chvály hodné odejde.
Citují přitom často biblické hrozby, soudy a varování. A ty v ní jistě najdeme. Zvlášť u proroků. Ti mluví velice otevřeně a kriticky o lidských nepravostech a nejen ve světě, ale i uprostřed božího lidu. Kritický a především sebekritický postoj má nepochybně ve víře své oprávnění. Bible si o lidské dobrotě iluze nedělá. Ale pokud se takový postoj stane jediným nebo absolutně převažujícím projevem víry, je otázka, zda lze ještě skutečně mluvit o víře.
V setkání s boží svatostí jistě mnohem ostřeji vnímáme to, co ji protiřečí, odporuje nebo nedosahuje. A určitě nás to nemá nechat v klidu.
Ale Bůh přece není jen vysoká norma, dokonalý zákoník, mrtvé pravítko. Bůh, jak o něm bible svědčí a jak věřím, je Stvořitel, živý a obživující, ve svém Duchu, který vane, kam chce, stále mezi námi lidmi ve světě činný. A jestliže okolo sebe žádné dobré dílo neregistrujeme, nevidíme-li pro něj ve světě prostor a nedáváme-li mu v něm šanci, kde je tento Bůh a kde je důvěra v něho?
Když spisovatel Anselm Grün charakterizoval víru, napsal: ?Věřit znamená převzít výklad života a světa od Ježíše. Znamená to dívat se na svět dobrýma očima, dobře o něm mluvit, přijímat jej jako svět dobrého Boha.?
Víra nepředstavuje jen díky Bohu oči kritické, ale také díky Bohu oči otevřené a pozorné ke všemu dobrému, co se děje okolo nás ve světě nejen naším přičiněním. Kdo věří v živého Boha, ten vyhlíží, vítá a věnuje pozornost všemu, co je pravdivé, čestné, spravedlivé a čisté. Umí tomu přitakat jako odlesku boží slávy a milosti, kterou jsou zahrnuti všichni lidé, nejenom věřící křesťané. A je si také vědom toho, jakou hodnotu to pro něj, právě jako pro věřícího, má.
K takovému postoji zve i nás apoštol: ?Přemýšlejte o všem, co je pravdivé čestné, spravedlivé, čisté, cokoli je hodné lásky, co má dobrou pověst, co se považuje za ctnost a co sklízí pochvalu.?
My jsme možná víc zvyklí na výzvy, které nás vedou k tomu, abychom tohle všechno činili ? jednali pravdivě, čestně, čistě, chvály hodně. Ale ona je asi základnější a hlubší ta výzva, která se týká našeho myšlení. Na tom, co máme ve své mysli, záleží, co vlastně uděláme. To, o čem přemýšlíme, formuje naše činy. Vyrůstají z toho a jedno od druhého nelze oddělit jako ovoce od stromu.
Kdo vidí svět zapškle a ve svém okolí jen samé zlo, ten ať o Bohu raději vůbec nemluví. Koho naplnily jen myšlenky na lidské nepravosti a svět je pro něj ďábelský, ten je schopen i dobré boží dílo nařknout jen ze zlých motivů. Čím srdce přetéká, to ústa mluví. A tak se povážlivě blíží tomu nejosudovějšímu varování, jaké v evangeliích můžeme číst: Kdo by řekl slovo proti Duchu svatému, tomu nebude odpuštěno v tomto věku ani v budoucím.
Navenek se to varování týká řeči, ale ve své podstatě je daleko všem hlídačům slov. Ve svých slovech vynáší člověk jenom to, co má v sobě. A na to žádná zbožná cenzura nestačí. Tady jde o otevřené srdce, které přejně a s nadějí vítá každé dobré dílo, i když není jeho autorem. Jde tu o srdce, které dovede s důvěrou a velkoryse přitakat tomu, co člověka zbavuje jeho břemene a osvobozuje pro sdílení, které u druhých předpokládá dobré a dokáže je vděčně uznat a ocenit, i když neodpovídá jeho představám. A to se nepěstuje sebedůslednějším dohledem. To je dar pokory, která nepovýší svoje poznání ? a třeba i poznání víry ? nad boží dobrotu, a proto ji může vidět, žasnout nad ní a nechat se o ní přesvědčit třeba i tam, kde jiní vidí jen rejdiště démonů.
Proto zve apoštol k tomu, abychom přemýšleli o všem dobrém, abychom mu věnovali svoji pozornost, ať se děje kdekoli. Ta pozornost je důležitá. Otevírá oči, chrání před zapšklostí posledních mohykánů, chrání před tím nejhorších a neodpustitelným ? před jazykem plným smrtonosného jedu, který neváhá nařknout druhé z podlosti, nehodí-li se mu jejich dobrota do krámu nebo do víry.
Mějme na paměti, že čím srdce přetéká, to ústa mluví. Je důležité nenechat se bezděky zavalit a uhranout tím negativním, co na nás doléhá. Je třeba se vědomě soustředit na to dobré, co se okolo nás také děje.
Apoštol vybízí ?přemýšlejte o tom?. Přemýšlet znamená také nedat ve svém pohledu jen na první dojem, zvažovat souvislosti, objevovat významy, které nejsou hned očividné. Pak snad člověk může zahlédnout dobré i na těch kauzách, které vzbuzují jen pohoršení. Jestliže se provalily, pak to také znamená, že se už všechno neututlá, že policie pracuje, že spravedlnost přichází ke slovu. A i na ten obludný proces v Rusku existuje ještě jiný pohled.
Naděžda Tolokonnikovová, jedna ze tří odsouzených, předala před jednáním soudu otevřený dopis, ve kterém píše: ?Jsme šťastné, protože jsme vyvolaly obrovskou politickou aktivitu občanů, kteří nám vyjadřují podporu, nejen v Rusku, ale po celém světě. Kant by řekl, že nevidí jinou příčinu tohoto zázraku než morální podstatu lidstva. Děkuji vám za ten zázrak.? Věřím, že křesťan může vidět příčinu toho zázraku ještě velkoryseji a hlouběji. A tak je to i při těch osobních srážkách s lidskou hloupostí. Jsou náročné, ale právě při nich se vyjevuje solidarita dříve třeba skrytá. A to je síla.
Je dobré tohle všechno podržet ve své mysli. Tak v člověku roste důvěra v dobré boží dílo, která ochrání i jeho jazyk od zlého. Však také apoštol na závěr své výzva připojil zaslíbení: A Bůh pokoje bude s vámi. Amen.