čtení: Jan 8,1 - 11
text: Matouš 7, 1 - 6
Nesuďte! Bratři a sestry, je to vůbec možné - nikoho neposuzovat, nehodnotit, nedělat si žádný úsudek o tom, jak kdo jedná, jak se kdo zachoval? Mohli bychom se pak sami vyvarovat zlého, kdybychom nechtěli vidět poklesky a nedostatky druhých?
To je přece součást naší orientace. Skrze posouzení jednání druhých hledáme svou vlastní cestu. Získáváme tak také k určitým lidem důvěru a jejich postoje jsou pak pro nás pak vodítkem. Orientujeme se na nich. Nejsme s to se vždy sami ujistit o tom, co je správné. Budeme-li k sobě upřímní, zjistíme, jak často dáme na ty, ke kterým máme důvěru. A ta by byla bez kritického posuzování slepá.
Málokdy jsme také v tom, co děláme, jen sami za sebe. V práci, ve veřejném životě, k nejrůznějším aktivitách jsme spojeni a spojujeme se s druhými, podílíme se na něčem společném. Zanedlouho ve volbách dáme svým hlasem určitým lidem pravomoc rozhodovat. Nechceme-li tak přispět k něčemu, co je bezduché, marné nebo dokonce škodlivé a zhoubné, je třeba vědět, s kým máme tu čest, je třeba kriticky zhodnotit a jasně pojmenovat, co kdo dělá. K tomu nás samo Písmo vede. Apoštol vybízí: "Nepodílejte se na neužitečných skutcích tmy, naopak je nazývejte pravým jménem?. Když se ? ty věci správně pojmenují, je jasné oč jde. A kde se rozjasní, tam je světlo."
V té apoštolově výzvě se navíc objevuje ještě jedna souvislost, která je důležitá k tomu, abychom Ježíšův apel nepochopili po svém. Jasné, kritické slovo vnáší podle apoštola do života světlo. A právě v kázání na hoře Ježíš připomíná jeho význam pro lidi okolo nás - svítí všem v domě, nemá zůstat skryto. Jeho ukrýváním bychom jim znemožnili orientaci. Jasné pojmenování zlého je součástí naší odpovědnosti vůči druhým, je pro ně pomocí.
Výzvu "Nesuďte, abyste nebyli souzeni" bychom totiž také mohli pochopit jenom jako jakousi "moudrou radu", jak se vyhnout kritice, jako návod k diplomatickému chování, kterým se člověk sám vyhne posouzení. Pokud necháme druhé na pokoji, nechají na pokoji i oni nás. Pokud budeme mlčet k nedostatkům a pokleskům druhých, může i nám leccos projít. Ruka ruku myje. Neupozorníme na sebe a budeme se sami moct skrýt v anonymitě davu. Jak často takhle mlčíme, abychom se vyhnuli pozornosti! To bývá běžné.
Ale není to nevinné. Už Mojžíšův zákon říká: "...budeš trestat svého bližního podle práva, abys nenesl následky jeho hříchu." a Ježíš v evangeliu připomíná, že napomínání patří k lásce a odpovědnosti za bližního: Když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima; dá-li si říct, získal jsi svého bratra." Mlčení není milosrdné a není beztrestné. Kdo odepře napomenutí, odpírá pomoc, jedná sobecky, lhostejně, bez zájmu o druhé. Svým postojem šíří odcizení nikoli laskavost. V božích očích se stává spoluviníkem, protože druhého nechal ve štychu, protože sobecky ukryl světlo pod kbelec.
Však také v tom výroku, kterému se snažíme porozumět, Ježíš neříká, že si nemáme všímat třísky v oku svého bratra nebo že se o ni nemáme starat. Naopak, smyslem všeho, co tu čteme, je, jak Ježíš uzavírá: "...abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra."
Proto ji máme dobře vidět, máme ji přesně pojmenovat, nemůžeme ji mlčky přejít. Jde jen o to, kdy ta řeč o chybách druhých ubližuje a ubíjí, kdy je nemilosrdným sudičstvím a kdy je pomocí a službou. Že jí rozhodně nebudou kritické řeči za zády a pomluvy, není, myslím třeba zdůrazňovat. To dobře víme, přestože často nedokážeme udržet jazyk na uzdě a nemáme odvahu mluvit s druhými přímo.
Potřebnější mi přijde všimnout si, že podle Ježíše vede k té dobré možnosti jiná cesta než odsud obvykle vyčteme. Ježíš nás nevybízí, abychom z kritičnosti slevili, vybízí nás naopak, abychom v ní byli opravdu důslední, totiž, abychom do ní zahrnuli předně sami sebe. Jinak jsi jako slepý chirurg, který nemůže nikomu pomoci, jako slepý vůdce, který druhé zavede leda tak do jámy.
Než se pustíš do napravovaní druhých, říká Ježíš, je třeba utkat se s vlastními nedostatky, pokusit se vymýtit to zlé z vlastního života. "...pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra." To podle mne neznamená, že by nedostatky druhých mohli kárat jedině bezúhonní, čistí, napravení, ti, kdo si zametli před vlastním prahem. V příběhu o cizoložné ženě Ježíš ukazuje, jak je právě tenhle pocit samospravedlivých soudců zlý a mylný.
Zkušenost zápasu s vlastními nedostatky je důležitá z jiného důvodu. V něm prožíváme, jak se nám i přes veškeré úsilí nedaří s tím špatným při sobě definitivně skoncovat, jak i při nejlepší vůli znovu a znovu podléháme a chybujeme, jak, i když se snažíme sebevíc, narážíme stále na svoje meze. To je zkušenost, která otvírá oči a je nezbytná k tomu, aby kritické slovo bylo pomocí.
Kdo zakusil, jak sám prohrává ve snaze dostát pravdě, lásce a spravedlnosti, ten může nedostatky a selhání druhých zahlédnout jinak a jinak se k nim stavět. Už v nich nemusí vidět schválnost, lajdáctví, neodpovědnost, záměr, zlou vůli, nepochopitelnou zatvrzelost nebo totální zkaženost. Může mu dojít, že ti druzí třeba zápasí stejně jako on, a stejně jako on prohrávají. I při dobré vůli narážejí také na svoje meze. A proto v něm selhání druhých nemusí vyvolat hněv a postavit ho proti nim. Nejsou přece nepřátelé, ale spolubojovníci. Plují s námi na jedné lodi.
A člověku pak najednou dojde, že k nápravě není třeba zahnat druhého do kouta, dokázat mu jeho neschopnost, sebrat mu poslední zbytky naděje, vzít mu šanci, ale naopak je třeba mu ji dát, povzbudit ho v tom zápase, potvrdit mu jeho smysl, potvrdit, že jeho úsilí, jakkoli troskotající, není marné, že má cenu se s tím špatným v sobě dál prát, protože na něm někomu záleží, protože o ten výsledek někdo stojí, někdo na něj s nadějí čeká.
Proto je třeba nejdřív zápasit se zlým v sobě. Jen zkušenost, jak v tom zápase sami prohráváme, nás může uschopnit, aby naše kritické slovo bylo pro druhé skutečně pomocí a ne samospravedlivým sudičstvím, aby naše napomenutí neznělo povýšeně a nafoukaně a nebudilo oprávněnou podrážděnost. Bez té zkušenosti se i ta nejsvětější pravda, i klenoty slova Božího stávají jen živnou půdou těch nejnižších pudů, jen nástrojem vražedným.
Tak, bratři a sestry rozumím i tomu dovětku o psech a sviních. Vžil se sice jako rada, aby se člověk nezahazoval s těmi, kdo toho nejsou hodni, aby se zbytečně nevystavoval riziku tam, kde lze čekat jen zášť a posměch. Já mám ale za to, že má v souvislosti s tím předchozím jiný smysl. Stručně řečeno: Nedávejte za pravdu samospravedlivým. Neposvěcujte jim jejich soudy slovem božím. Nenotujte si s povýšenými mravokárci. Pro ně jsou i perly božího zákona dobré jenom k tomu, aby byli pevnější v kramflecích své zloby. Buďte si jisti, že se brzy obrátí i proti vám.
A samozřejmě také, bratři a sestry, sami nebuďme psy, nebuďme svině. Nebuďme schopní posvítit si jasným světlem slova božího vždycky jenom na druhé, nechme ho dopadnout do svého života a bojujme s tím zlým, co v nás odhalí, abychom ve svých chybujících bližních mohli zahlédnout druhy v boji a pravda se nám stala nástrojem lásky, s nímž lze druhému přispěchat na pomoc. Amen.