J 6, 1-15 (Nasycení pěti tisíců)
čtení: J 6,30-35 (Já jsem chléb života)

Milé sestry, milí bratři:
Nezačnu čtením, biblický text přečtu až za chvíli ?
V úvodu (než vezmu Bibli do ruky) se pokusím zachytit ´prázdnotu´. Prázdno ? jako něco, co mě někdy dostihne a proti čemu se neumím bránit. Jako stav ducha, který si nepřeju, který se ale přesto děje!... Je to jako vysavač ? vycucne i tu nejskrytější, nejjemnější pavučinu, pavučinu smysluplnosti, poslední drobeček naděje, ze kterého ještě žiju. Možná to taky míváte. Pokud to ale vůbec není váš případ, neberte mě prosím za slovo...
První obraz: Prázdný nádražní perón. Šedé, špinavé zdi. Za rohem, u povaleného plotu ze zrezlého pletiva, zůstal bufet. Taková budka, výdejna alkoholu. Za ní na zdi reklama na tatranku, s dokonalým turistou v dokonalých pohorkách. Tři polité pulty a pach zvětralého piva. Prázdné kelímky obsypané vosami. Na zemi vajgly a rozšlápnutý krajíc. Dva, tři štamgasti.
Sedím na zbytku vyprahlého, žlutého trávníku... Jsem vlastně na poušti. A možná úplně na začátku času, kdy země byla pustá a prázdná (Tohu-vavohu). Nad propastnou tůní byla tma. ? Je mi osmnáct a nemám se čeho chytit? Je mi tak sladce prázdno!
Druhý obraz: Plný palác lidí, plná kožená kavárna. Žádné fronty. Všechno na sebe upozorňuje a všechno na sebe navazuje. Sklo, světlo, kovový lesk, světlo, sklo. Tlumená hudba a šumění neviditelných fontán. Vůně z amazonského pralesa ve spreji. Pohyblivé schody, jedoucí chodníky, houpající se sesle. Spousta místa. Po čisté podlaze se kutálejí mince, vzduchem létají bankovky. Dětský koutek, opička v kleci. Dáreček sem, dáreček tam. Čepička zadarmo, soutěž o kočičku. A letošní překvápko, to jinde nenajdete ? roztomilí, plyšoví losi. No ano, ti s těma placatejma parohama... Jsou všude. Děti to tu milují. Mají tu i trávu, pravou kobercovou trávu, dvě stovky za metr. Nežloutne a dá se hodit do auta. Je mi čtyřicet a nevím kudy kam. Tři P v jednom: Plno, Pusto, Prázdno!
Třetí obraz je z krajiny: Tady bývalo pole. Orali jsme ho ještě postaru, s potahem. Byla to dřina, ale bylo to pěkné. Ta hlína voněla. A v létě, když zafoukal vítr do obilí, krásně se vlnilo. Jedli jsme chleba s tvarohem. Ve vzduchu zpíval skřivan. U pole byla mez s javorem a pod ním travička. Krátká, pohodlná, svěží tráva. Travička zelená? Naše koza Líza ji okousávala celé léto. Pole tu zůstalo, ale zarostlo? lebedou, bršlicí a kopřivami. Pro trávu snad není ani místo. Všude jsou komáři, slunce se sem nedostane. Není se kam posadit. Zestárli jsme. Je mi osmdesát a všechno je pryč!
---------------------------- přečíst text (jako zlom): J6,1-15 Nasycení pěti tisíců -------------------------
Přečtu nyní text, který bude základem kázání. Podle starocírkevního kalendáře připadá tato perikopa na 4. postní (tedy dnešní) neděli. Tuto perikopu lze v analogickém záznamu najít ve všech 4 evangeliích. Já ji přečtu v J6,1-15?
Tohle je známý příběh? nebo spíše ´výjev´, scéna. Ježíš tu nasytí zástup vyhládlých lidí. Dá pokrm těm, kdo za ním jdou. Spíše než hlad žaludku ovšem utišuje a sytí hlad jejich ducha. Vypadá to sice na první pohled jako výjev z pohádky Stolečku prostři se... z pěti bochníků je tolik chleba, že se na každého dostane a ještě zbude víc, než bylo na začátku? ve skutečnosti je to však hluboké lidské a teologické sdělení!
Nepřemýšlejme tedy o tom, jak je to možné? přemýšlejme o tom, co to znamená! Tohle nakonec děláme při čtení Bible pořád, to není nic nového. Ten výjev o nasycení zástupu je alegorie. S pomocí běžných věcí (chléb, voda, koše?) se zde vyjadřuje nějaká podstatná pravda o Kristu a o nás. Tu pravdu nějak nevyslovitelně známe, ale přitom jí potřebujeme pořád znovu dávat jméno. Hlavně ji potřebujeme žít!
Je to trochu jinotaj. Hádanka, jejíž řešení máme takříkajíc ´na jazyku´. Znáte to: ? něco víte, ale zrovna teď to neumíte vyslovit. Je tu zkrátka něco, co je potřeba odkrývat s pomocí nějakých klíčů. Bible je taková půjčovna klíčů. Víme zároveň, že ty klíče nemůžeme vlastnit? Jediným vlastníkem pravého klíče je přece Bůh sám!
Co tedy ten výjev znamená? Co nám říká? Jak mu máme rozumět? Povšimněme si v něm dvou symbolů. Symbolu trávy a symbolu chleba.
Tráva! V ději samém hraje spíše vedlejší roli, ale není bez významu. Ježíš vyzval všechny (a bylo jich mnoho, jen mužů bylo na 5000), ať se posadí. I posadili se... a bylo tam spousta trávy! Symbolika trávy je v Bibli poměrně častá. Vegetační období travin je v Galileji omezené pouze na krátké jaro (v období Pachy, židovských Velikonoc), kdy je více vláhy. Proto se obrazem trávy vyjadřuje pomíjitelnost, krátkodobost lidského života: Člověk, jehož dny jsou jako tráva, rozkvétá jak polní kvítí; sotva ho ovane vítr, už tu není? (Ž 103,15). Vzácnost svěží trávy také vyjadřuje, že jsme závislí na Bohu. Tady nás napadne začátek 23. žalmu: Hospodin je můj pastýř, nebudu mít nedostatek. Dopřává mi odpočívat na travnatých nivách, vodí mě na klidná místa u vod, naživu mě udržuje? Travnaté nivy rostou i na věčnosti.
Pojďme však zpátky k Tiberiadskému jezeru, za Ježíšem: Ta tráva, na kterou se všichni posadili, tedy ukazovala na pomíjitelnost i věčnost, na život i na Boha. A té trávy tam bylo mnoho! Je to obraz hojnosti a plnosti! Je to signál, že se blíží Velikonoce a kříž. A seděli na ní, když jedli chléb, byli s ní v těsném doteku. Kristus je chléb (jak jsme slyšeli v prvním čtení). Takže obraz Kristovy blízkosti!
To byla tráva. Nyní chléb! Chléb je závažný, bohatý symbol. V úvodu bohoslužeb jsem četl, co řekl Ježíš (po 40 dnech hladovění) pokušiteli na poušti (všimněme si, že je to na poušti, kde není ani stéblo trávy): Nejenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst. Toto přeci krásně koresponduje s nasycením pěti tisíců. To, co Ježíš ve skutečnosti rozdává a co ve skutečnosti utišuje náš hlad, není pecen chleba, ale jiný pokrm. Pravý pokrm života, pokrm pro ducha... ono slovo, které vychází z Božích úst!
Neméně známý ´chléb´ je v Modlitbě Páně. Modlíme se: Chléb náš vezdejší, dej nám dnes? to lze správně přeložit (snad z aramejštiny) i jako: ´chléb zítřejší dej nám dnes´! Je to tedy prosba o nasycení naší touhy po smyslu a po plnosti (tedy vlastně po smyslu-plnosti). Je to volání po tom, aby Bůh kraloval již v našem pozemském životě! Aby sytil a naplňoval, co se vyprázdnilo! Máme být trpěliví a čekat, že naplnění přijde ´až potom´? Nebo smíme věřit, že věčnost je tu ´již nyní´, že zavlažuje naši usychající přítomnost jako déšť usychající trávu?
Vraťme se opět zpátky k Tiberiadskému jezeru: Pak vzal Ježíš chleby, vzdal díky a rozdílel sedícím. To je původně židovská modlitba, kterou pronášel na začátku stolování hospodář a hostitel. Vyjadřuje prosbu o Boží přítomnost, odpuštění hříchů a spojení stolujících navzájem a s Bohem. Tato slova tvoří základ ustanovení Večeře Páně.
Podobně rozděluje Ježíš chléb a rybu svým učedníkům mnohem později, po svém vzkříšení. Je to znovu na břehu Tiberiadského jezera. Jakoby se znovu přehrával podobný příběh. Učedníci tam Ježíše zprvu nepoznají. On se jich ptá, zda nemají něco k jídlu. Nemají nic, ani ty dvě rybičky. Ježíš je znovu nasytí, znovu naplní jejich sítě rybami, tak jako nyní naplnil koše chlebem?
Na začátku kázání jsem se pokusil zachytit Prázdnotu ? jako něco, co mě dostihlo, co si nepřeju, co tu ale přesto je! Teď (na konci kázání) se k těm obrazům znovu vrátím: jsem znovu na nádraží, znovu ve skleněném paláci a znovu na poli. Nemám nic, ani ty dvě rybičky:
První obraz, mnohem později: To nádraží je pořád prázdné. Nad bufetem je pořád ta stejná reklama na tatranku. Stejné polité pulty, stejné vosy, stejní štamgasti. I ten krajíc tam leží. Nejenom chlebem živ je člověk, ale každým slovem, které vychází z Božích úst. Sedím na trávníku, mezi zrezlým pletivem a bufetem. Tráva se docela zazelenala, někdo uklidil vajgly. Vydatně zapršelo. Hospodin mi docela dopřává... naživu mě udržuje! Je mi dvacet a žiju! Na nádraží přijíždějí stále nové vlaky. Mohu tady zůstat nebo odjet. Mohu se zasadit o proměnu nádraží. Mohu jít v zástupu nebo zůstat sám. Mohu dělat průvodce v nebeském království, tady na Smíchově nebo v Kardašově Řečici. Na tom prázdném nádraží, u toho politého pultu mohu žít věčnost! Nebo jinde, ale teď! Vždyť Kristus je teď! Ten chléb života! Kdo přichází k němu, nikdy nebude hladovět!
Druhý obraz, mnohem později: Ten skleněný palác je pořád plný. Hudba je pořád tlumená a neviditelné fontány pořád šumějí. Už nejen čepičky, ale i šimrátka jsou zadarmo. Tu kobercovou trávu, dvě stovky za metr, tu přestali prodávat. Škoda ? byla dobrá, nežloutla, jen se hodila do auta. Nu, což?
Hospodin bude sám pást své ovce, na izraelských horách, při potocích, na dobré pastvě. Je mi něco přes čtyřicet a život není snadný. To ani náhodou. Pěkně v tom plavu a lítám. Ale přeci jen, něco je lepší! Leccos jsem pochopil? třeba že nemusím pořád jenom nakupovat. Že v apatyce prostě všechno nekoupíš! Třeba chléb života, ten můžeš jen přijímat. A přijímat něco, to taky každý nesvede. Je to těžké, možná těžší než něco dávat. Něco přijímat, to někdy vyžaduje přiznat slabost, chudobu, dokonce závislost nebo bezmoc.
Pokud má Ježíš pravdu s tím paradoxem, že jen co je slabé je silné, že nejmenší jsou největší a první poslední? pak jsem asi pochopil prázdnotu toho skleněného blázince. Méně je více a nejméně je nejvíce (A mně je čtyřicet a to je více než šedesát a méně než dvacet). Tohle monstrum, kde teď nakupuji, je prázdno, a ten žebrák před vchodem je naplnění! Ať se i skrze něho prázdnota naplňuje?
Třetí obraz, mnohem později: To pole je pořád zarostlé tím ruderálním plevelem ? prostě kopřivami, lebedou a porostnicí mnohotvárnou. Taky bolševník je fajn, nebo ta obrovská fialová netýkavka z Ruska, která je všude? Spousta pisklavých komárů a takový ten divný čmuch bezů a akátů? místo vonících luk. V tom rumišti se ztratí stará pneumatika, starý sporák nebo klidně starý člověk. To už je ale trochu morbidní?
Otče na nebesích, chléb svůj zítřejší dej nám dnes! Je mi přes osmdesát a modlím se: ? můj život se naplňuje tvým výborným vínem, pane? jako sklenka... Posadil jsem se na lavičku u cesty, kterou sem nechala umístit ´obec´, za evropské peníze. Není špatná, ta lavička? k Evropské Únii se radši nevyjadřuju... Někdo se začal starat o cestu, asi kvůli těm starým javorům. Dali tam nějaké cedule, co všechno prý žije v kořenech, pod kůrou, v koruně. To vím taky? ale je to docela zajímavé. Pro děcka, maj teď takovou fajn učitelku, vodí je do přírody. Taky obžínají to kolem, ten sajrajt kolem stromů?je tu pak víc světla. Začala růst tráva ? vždycky tu byla, ale tenkrát se o ní starala zadarmo naše Líza. No, prostě, je to jinej svět! Však oni na to taky přijdou, viď Lízo? Ať se skrze tebe prázdnota naplňuje
Amen