čtení: Přísloví 1,8-19
text: 1.Královská 21,1 ? 29

Sestry a bratři,
proč vlastně čteme v bibli příběhy o mocenské zvůli, jako je tento o Nábotově vinici? To přece není nic objevného ani povznášejícího. Takových je dost i v naší nedávné nebo současné přítomnosti: Inscenované procesy 50tých let, kolektivizace vesnice, současné machinace některých zbohatlíků, korupční aféry a skandály politiků. To je přece na denním pořádku. Zvlášť teď v létě skoro nic jiného v novinách není. Jsme z toho už unavení. Už se nám to ani nechce číst ? hrabat se pořád v té malosti a podlosti.
Snad právě to je ten důvod. Bůh ví, že před tím radši zavíráme oči. Ono je těžké žít s vědomím vší té zrůdnosti i slabosti, která se na světě mezi námi lidmi děje. Ale je to nejspíš důležité. Víra neznamená dělat si o světě iluze. Proto nám to bible znovu a znovu předkládá. Je třeba sledovat, jak se taková zvůle vlastně rodí, jak se rozjíždí, co ji umožňuje a jaké prostředky používá. Ty příběhy jsou prevencí, aby mezi námi neměla volné pole působnosti.
Ono totiž vždycky není tak snadné ji rozeznat. A to jak na počátku, tak když se naplno rozjede. Věci většinou nejsou tak černobílé, jak se na první pohled zdají.
Z Jezábel se sice stal prototyp ďábelské mrchy, ale slovo Hospodinovo přičítá hlavní odpovědnost Achabovi, který v celém příběhu hraje dost pasivní roli. Na počátku také vůbec nejde o vraždu ani o krádež, ale o poměrně korektní a dost velkorysou nabídku. A vražedné plány se nedokonávají v očividném bezpráví, nýbrž jako akt pokání a potrestání toho, kdo byl zcela podle práva usvědčen z rouhání. Zlo se dovede tvářit svatě a vypadá často nevinně. Prohlédnout ho není snadné.
Vlastně to začíná už u desatera. Že do něho patří ?nezabiješ? nebo ?nepokradeš?, to si asi pamatuje každý a o závažnosti těchto přikázání není třeba nikoho přesvědčovat. Za to to poslední, desáté, nám už obvykle tak podstatné nepřipadá. Jako by bylo spíš do počtu. O krádeži i o cizoložství už přece jednají předchozí přikázání a pokud nás k nim žádost nesvede, co je na ní vlastně zlého?
Vidíte, a právě žádostivostí celá ta hrůza začíná. A žádné vražedné ani zlodějské úmysly v ní nejsou. Naopak, Achabova žádost je logická ? vinice sousedí s jeho domem, nechce ji ukrást, výměnou nabízí dokonce lepší vinici, popřípadě je ochoten zaplatit tržní cenu a volbu nechává na Nábotovi. Od krále, zvlášť v tehdejší době, je to nabídka, jak už jsem řekl, opravdu velkorysá. A ani poté, co ji Nábot odmítne, nepomyslí Achab na krádež nebo na násilí. Je sice mrzutý a podrážděný, ale žádné nekalé pikle nekuje. Užírá se, ale právě proto, že uchvátit cizí věc si prostě nedovolí.
Nicméně žádost v něm pracuje. Skrytě, drobně, skoro nepozorovaně. A i když jeho samotného k žádné přímé akci nevede, dělá vražedné zvůli prostor. Mění jeho pohled na věc.
Je to drobnost, ale podstatná. Když totiž Achab líčí Jezábel příčinu své rozmrzelosti, referuje přesně jenom o své nabídce. Důvody Nábotova odmítnutí se mu vytratí. Odpovědnost vůči Bohu a dědictví otců, na které se Nábot odvolával, nezmíní. Z otázky víry, byť možná trochu přepjaté ? protože boží zákon prodej dědičného podílu úplně nezakazoval, dočasný prodej byl možný ? z otázky víry se tak stala jen osobní tvrdohlavost jednoho sedláka. Snad to od Achaba ani nebyl úmysl. To je právě to, že si člověk ani neuvědomí, jak ho jeho žádost formuje.
Ale Jezábel, i kdyby nějaký respekt vůči Hospodinu nebo víře v něho měla, nestála už před otázkou, zda se jím vázat. Už to byla jen věc protichůdných osobních zájmů, věc moci. A ta byla pro královnu, která Hospodina neuznávala, jasná: kdo je nejvýš, ten si může dělat, co chce, pro toho žádná omezení neplatí. Moc je jen otázka schopnosti. Proč by se měl král užírat. Zařídit to ona dovede.
Achab mohl samozřejmě tušit jak, jenomže žádost kritickou odpovědnost otupí. A ona nezabíjí jenom vražedná aktivita a moc. Ono je stejně vražedné, když člověk vyklidí pole, když se té moci, kterou má, nechopí. A to se nikdy netýká jenom toho, kdo je nejvýše. Už tehdy existovala dělba moci. Ve městě nesoudil přímo král. Tam vykonávali soudní moc starší, šlechtici, mužové města, jeho obyvatelé. Bezproblémová likvidace nepohodlných osob nevypovídá jenom o zvrácenosti jednotlivce, který je právě u vesla. Je příznakem mnohem obecnějšího selhání. Má-li všechno klapnout, potřebuje i svévole poslušné a loajální služebníky.
Ten veřejný proces ale odhaluje ještě důležitější věc. Zvůle se málokdy děje nepokrytě. Vždycky hledá svoje ospravedlnění, legitimizaci, vystupuje přímo jako obrana těch nejsvětějších hodnot a bedlivě dodržuje všechny právní náležitosti. Ani vnější naplnění všech ustanovení božího zákona a gloriola pokaní nejsou zárukou, že nemůže jít o bohapustou vraždu.
Bylo by asi ovšem skutečně málo, kdyby před námi bible jenom demaskovala zlo, i když je to potřebná prevence.
Sázet na to, že by uvědomělost a poučená kritičnost stačily, abychom se se zlem vypořádali, je jistě omyl. Slovo boží se skutečně děje, až když se do hry vloží Bůh sám. Jednoznačně potvrzuje, že zlo nezůstane bez trestu. Co člověk způsobil, to na něho také dopadne. A není přitom žádný rozdíl v tom, jestli vražedné plány přímo zosnoval, nebo je svojí netečností jenom umožnil a pak z nich těží. ?Zavraždil jsi a teď zabíráš?, pojmenovává Elijáš otevřeně odpovědnost Achaba, krále, který vlastně všemu jen nečinně přihlížel.
Možná nás ale napadne, že Elijáš přichází dost pozdě. Vražda se už stala, Achab vinici zabral. Proč tomu Bůh nezabránil? Proč nezasáhl dřív? Bible skutečně netvrdí, že Bůh každému zlu zabrání, že každému dokonání ďábelských plánů člověka předejde. Kdyby tomu tak bylo, o žádné odpovědnosti by se vůbec nedalo mluvit. Odpovědnost může existovat jenom tam, kde máme svobodu uskutečnit svoje rozhodnutí. Hrází proti libovůli není omezení svobody, ale jistota důsledků. Ty Bůh garantuje, kvůli naší důstojnosti, na naši obranu. Na naší odpovědnosti trvá.
A proto také trest není osud. Ačkoli je tu Achab označen za nejhoršího krále ? ?Nebyl nikdo jako Achab, aby se zaprodal a dopouštěl se toho, co je zlé v Hospodinových očích?Jednal velice hnusně? přece mu Bůh možnost pokání neupírá. Naopak, upozorňuje svého proroka, aby si všiml, že s Achabem jeho slovo otřáslo a přivedlo jej k lítosti. A proto mu dává novou šanci. Jiná věc je, že ji pak Achab nevyužil. Ale předem není nic hotovo. Přes všechnu Achabovu zvrácenost tu nepadnou žádné vševědoucí soudy o beznadějném případu. Bůh zůstává doposledka otevřený a reaguje na změnu jednání. Nepředjímá lidskou nenapravitelnost.
A to je také slovo Hospodinovo. Stejně jako jasné pojmenování viny, stejně jako ohlášení trestu. Chceme-li v něm zůstat, chceme-li v jeho světle žít, nemáme před lidskou zvůlí ani uprostřed božího lidu zavírat oči. Je třeba ji otevřeně pojmenovat. Nemáme ale ani o nikom pronášet definitivní soudy ? budoucnost je díky Bohu otevřená i pro ty nejhorší darebáky. Amen.