Čtení:Efezským 1,17 ? 23
text: Marek 5,1 - 20
Sestry a bratři,
svátek nanebevzetí (či nanebevstoupení) neslavíme ani v církvi tak všeobecně jako třeba vánoce nebo velikonoce. Je nás tady dnes viditelně méně než na Štědrý den nebo na Velký pátek.
Je to pochopitelné. Narození, smrt i naděje, po které tváří tvář smrti toužíme, jsou každému vlastní, srozumitelné, každému je jasné, jak se jeho života týkají. U nanebevzetí nám souvislost s tím, co prožíváme, uniká. Není očividná. Abychom ji viděli, abychom zahlédli, jaká naděje, sláva a moc se v něm pro nás skrývá, k tomu je asi třeba ? jak píše apoštol ? dar ducha moudrosti a zjevení; k tomu je asi třeba nezůstat jen na povrchu, ale nechat se Písmem vést k vnitřnímu smyslu jeho svědectví.
Teprve pak si asi můžeme všimnout, že pro biblické autory není ?nebe? astronomický údaj, který by označoval místo, ale výraz, který vyjadřuje postavení, který říká, kdo má nejvyšší a rozhodující moc. Podobně jako když my mluvíme o těch, kdo jsou nahoře, tedy u moci. Právě tak vyznává apoštol: Vysoko nad tím vším, co by nám vládnout chtělo a o čem si také často myslíme, že vládne, vysoko nad tím je Kristus. Všechny ty vlády, mocnosti a jména, kterým se někdy cítíme být osudově vydáni na pospas, jsou mu podrobeny. Jeho moc je převyšuje. A právě v nás skrze důvěru působí a uprostřed všech myslitelných reálných tlaků a mocenských poměrů otvírá prostor nezcizitelné svobody. Smíme žít důvěrou, že žádná síla není nakonec tak mocná, abychom se jí museli z nezbytí podrobit, aby na ní Kristus nestačil. Jak v církvi, tak mimo ni.
Proto jsem z evangelia vybral ten příběh o uzdravení posedlého v Gerase. Odehrává se na protějším břehu. To abychom s Ježíšovou mocí nepočítali jen v prostoru jeho lidu, jen mezi věřícími. A zlo představuje jako posedlost, jako život v zajetí smrti.
Ano, v tom příběhu nejde jen o psychickou úchylku, ale o podstatu zla. Zlo není jenom chyba nebo momentální selhání. Zlo je opravdu posedlost, zajetí, něco nezkrotného a v posledu nevysvětlitelného. Optimismus 19.století, který zlo přičítal pouze nedostatku vzdělanosti, vyvedlo minulé století krutě z omylu. A dnes stačí číst zprávy, aby se s tou iracionalitou a mocností zla člověk konfrontoval. Fundamentalisté různého ražení už nelikvidují svoje odpůrce, ale masakrují lidi bez rozdílu vyznání. Ve vojenských misích, které mají zabránit násilí, násilí propuká. Zemí, která zažila hrůzy nacismu, pochodují zase průvody neonacistů a nalézají další sympatizanty. A v osobních vztazích to nebývá jiné. Jejich zablokovanost nemá už často žádné pochopitelné důvody. Někdy si to i uvědomujeme, jak je naše zaťatost nesmyslná, a přece z ní neumíme vystoupit. Jsme v zajetí, jsme posedlí. Mlátíme okolo sebe, křičíme, sami sebe zraňujeme, není v tom ani trochu logiky, je v tom jen blízkost smrti.
Jestliže evangelium říká, že onen posedlý bydlel v hrobech, pak tím nereferuje o nějaké jeho morbidní zálibě, ale navazuje na žalmy a proroky, kteří o těch, kdo se vzepřeli Bohu, píší jako o těch, kdo sedí v krajině stínů smrti. Apoštol Jan to pak ve svém dopise vyjádří přímo: ?Kdo nemiluje, zůstává ve smrti.? Takový je biblický pohled: mimo lásku není než smrt, mimo lásku žijeme jen pro svůj hrob, jsme smrtí drženi v šachu. Zlo nás izoluje od druhých. Sami sebe v něm ubíjíme a sami od sebe jsme na něj krátcí.
Protože zlo není jenom náhoda nebo pouhá nehoda. Nezůstáváme v něm svobodní, abychom mohli sami mohli kdykoli skončit. ?Mé jméno je legie?, odpovídá posedlý Ježíšovi. Zlo má svoji strukturu, vojensky pevnou organizaci. Zaplétáme se v něm do vazeb a zákonitostí, které nám velí jako generálové svým pěšákům. Stáváme se v něm součástí mašinérie, ve které ztrácíme svobodu se sami rozhodovat. O zločincích, kteří se po odpykání trestu marně snaží začít znovu, se točí filmy, ale ono se to netýká jenom jich. Zlo je zajetí. Bible ho nebagatelizuje. Ví o mocnostech, které v něm přicházejí ke slovu.
Ale ví také o moci, která je přemáhá. To zlo, na které jsme sami od sebe krátcí, se před Ježíšem musí sklonit. Přes svůj odpor nemůže jinak. Je mu podrobeno. Byť by mělo jakkoli pevnou strukturu a bylo jakkoli silné, Kristova moc na něj stačí. Jí podléhá. A člověk proto zase může žít svobodně a chovat se rozumně. To je poselství tohoto příběhu. Nic víc, nic míň.
Nenajdeme tu žádný recept, jak se zlem zatočit, žádný návod ani apel pro své jednání. Samotného mne to trochu překvapilo. Hledal jsem ho, abych vám ho vyřídil. Ale pak mi blesklo hlavou, vždyť je to nesmysl. Copak stačí návod, pravidlo, apel, výzva? Jsme snad potom už schopni ho sami naplnit a spět tak k dobrému? Často se tak asi my věřící tváříme ? že máme na všechno recept a kdyby bylo po našem, byl by na světě ráj. Snažíme se dobro naorganizovat ? často se žalostnými konci. Do bohulibých záměrů prosákne většinou naše člověčina. Není divu, že tahle pýcha ostatní lidi odpuzuje.
Osvobození od zla není jenom věcí správného návodu nebo programu. To je záležitost mnohem hlubší proměny. A tu nemáme ve svých rukou. Víme jen o tom, kdo zlo přemáhá. Ani nevíme jak. Víme jen, že v jeho blízkosti zlo mizí, že se v jeho blízkosti člověk mění, že se díky němu stává svobodným. A můžeme jen žasnout, o téhle síle vyprávět a do její blízkosti zvát. Jako ten člověk, který odešel a začal zvěstovat v Dekapoli, jak veliké věci mu Ježíš učinil.
To není málo. Od toho poselství dnešního svátku o Kristu, kterému každá síla a mocnost podléhá, nejspíš vysvobození od zlého začíná. Jenom si vezměte, proč zlému často podléháme, proč v našich životech přichází ke slovu. Není to právě kvůli nedůvěře, z pocitu nezbytí, z bezvýchodnosti, která propadne dojmu, že je moc těch tlaků a sil, které na nás doléhají, absolutní?
Tří momentů z toho evangelijního vyprávění bych si ale ještě rád všiml:
Zaprvé toho, jak posedlý Ježíše oslovuje: ?Ježíši, synu Boha nejvyššího?. K tak jasnému vyznání dospěje za učedníky Petr až o pár kapitol dál. Posedlý ale tu moc, které si možná ani učedníci nebyli plně vědomi, rozezná hned. Když to čtu, nemohu nevzpomenout, jak vážně bral de facto církve minulý režim, jak se jich obával, zatímco my jsme si často připadali bezmocní a bývali jsme celí ustrašení. Možná si tak v jiném smyslu připadáme i teď. Všimněme si tedy: potrefenost často jasnozřivěji svědčí pro důvěru. Jejího odporu se není třeba bát. Je dobré mu naslouchat.
Vykladači ovšem soudí, že posedlý chtěl vyslovením pravého titulu Ježíše ovládnout. I to je dobré mít na paměti. Pravo-věrné vyznání spolu s neochotou nechat si mluvit do života, nemusí být nic jiného než pokus o zlou magii. Blízkost Kristu, o které jsem mluvil, je něco jiného, než se jenom ohánět jeho jménem. Ve jménu božím se lze proti Bohu bránit a obrnit. Právě to posedlý dělá:?Při Bohu tě zapřísahám?. Takhle zbožně na Ježíše jde.
A druhý zajímavý moment ? to je druhá polovina tohoto zapřísahání, adresovaného Ježíšovi: ?Netrap mě!? Že by chtěl Ježíš někoho trápit, to nám zní jako protimluv. V modlitbách se na něj naopak obracíme s důvěrou v jeho dobrou vůli a prosíme, aby nás trápení zbavil nebo aby nás ? nejlépe - vůbec nepotkalo.
Je asi důležité slyšet i to, že ta touha uniknout trápení může být také projevem zlého, projevem protikristovské posedlosti a naopak trápení, že může souviset s tou záchrannou a osvobodivou mocí Ježíše Krista. Však on sám přece říká: ?Blaze těm, kdo pláčou??, kdo se trápí třeba kvůli výčitkám svědomí, nebo proto, že se nesmířili s bezohledností, že je nenechává v klidu utrpení druhých, nebo kvůli tomu, že nedovedou přijmout odcizené vztahy jako normální. Kdo se těžkostem, které změna toho všeho nepochybně obnáší, chce jen vyhnou, ten se staví proti Kristu. Jako nakonec ti lidé z okolních vesnic a městeček. Svoboda od zlé posedlosti, která tolik stojí, je pro ně nepřijatelná. Prosí Ježíše, aby odešel. A my z toho můžeme slyšet otázku: Zač nám vlastně svoboda od zlého stojí?
To asi není předně otázka majetku. Bázeň z boží moci, která mění svět je v bibli častá. U někoho přeroste v radost, u jiného ve zděšení. Záleží asi na tom, nakolik změnu stávajících pořádků vnímá jako svoje ohrožení, nakolik se v nich zabydlel. K tomu ta otázka míří.
A ten poslední moment - možná také překvapivý: Na závěr příběhu prosí osvobozený, aby směl odjet s Ježíšem a být s ním. Ale Ježíš mu to kupodivu nedovolí. Únik ze světa, který ho nepřijímá, odmítá. Naopak do něj člověka vrací. Právě v něm je té zprávy o osvobodivé moci boží nejvíc třeba. Tehdy i dnes. Amen.