čtení: Soudů 2,11 ? 18 + Jan 15,12 - 17
text: Soudců 5,2.15-18.23
Sestry a bratři,
vracím se po velikonocích opět ke starozákonním příběhům. A právě nad tím začátkem knihy Soudců, z něhož před chvílí četl Václav, mi došlo, jak je někdy důležité si uvědomit, kdo vlastně bibli psal. To vám pak její slova zazní nečekaně silně a překvapivě.
Že v bibli máme zprávu o tom, že se Izraelci dopouštěli toho, co je zlé v Hospodinových očích, a sloužili baalům, má už samo o sobě podstatný význam. Bible není žádná sbírka životopisů svatých, která by nám předkládala vzory hodné následování. Je spíš přehledem selhávání těch, kdo se hlásili k Bohu, kdo mu slibovali svou věrnost a vzápětí ji svým jednáním popírali.
Pokud si toho dobře všimneme, stěží víru zaměníme za ušlechtilou mravouku, což se nám někdy z nepozornosti stává. Naděje se v biblické víře neodečítá od mravních kvalit nebo lidské uvědomělosti, ale od toho pohoršujícího poselství, že Bůh je věrný i nevěrným. To je samo o sobě obrovská a převratná věc, která dává úplně nový směr a význam všemu, co děláme a jak se na sebe a na život díváme.
Ale pokud nám ještě dojde, že tu zprávu o selhání a osudné nevěrnosti Izraelců napsali vlastně Izraelci sami o sobě, tak nad ní teprve užasneme, tak se nám vyloupne jako skutečná perla. Otevřeně přiznat, že si za to, co mne potkalo, můžu sám, to je svědectví o opravdu nevšední svobodě. To je nesmírně osvobodivé poselství.
Po ruce je přece tolik jiných možností: Mohou za to ti druzí, škůdci, nepřátelé, vyznavači jiných hodnot, jiných bohů, případně neznabozi, pohani. A pokud už člověk pomyslí na vlastní řady, tak jsou tu ti nahoře, představení, vůdci. Na ty se přece vždycky houfně nadává. A nakonec lze vinu předhodit rovnou Pánu Bohu: Kdyby nějaký byl, tak by se na to nemohl koukat, tak by to nedopustil! To mohli Izraelci udělat dobře taky: ?Tys nám tu zemi přece zaslíbil! Tys nás sem přivedl! To nás teda pěkně chráníš!?
Takhle se to běžně děje, je to skoro pravidlo. Ale oni to do bible právě napsali jinak: ?Izraelci se dopouštěli toho, co je zlé? Opustili Boha svých otců, který je vyvedl z Egyptské země. Chodili za jinými bohy?a klaněli se jim. Proto se to stalo. Mohli jsme si za to sami. Je to naše vina.
Cítíte, bratři a sestry, jaká je to síla? A také, jak je ta situace najednou jiná? Jak se uvolní, otevře? Jak je s ní najednou možné něco dělat?
Jen si to vezměte, jaké by to dneska bylo uvolnění, kdyby si třeba ti, co nemohou přijít Paroubkovi na jméno pro těch populistických třicet korun, řekli, no jo, vždyť si za to můžeme sami. Jen jsme slepě papouškovali, že jsou peníze vždycky až na prvním místě, až pro lidi skutečně na prvním místě byly. Nebo kdyby si ti, co žehrají na zkaženost mladé generace, řekli, copak ona nevyrostla ve světě, který jsme my formovali. Od koho jiného asi svoje hodnoty odkoukala, než od nás. Anebo, kdybychom si my věřící, kteří se mnohdy pohoršujeme, že už lidem není nic svaté, řekli, a čím my se vlastně, kromě chození do kostela, lišíme od ostatních. Je nám něco tak svaté, že bychom se kvůli tomu uměli něčeho vzdát nebo se pro to uměli skutečně nasadit? Není ta obecná vyduchlost taky naše vina?
To by pak možná byl konec marných bojů a otevřel by se prostor pro skutečnou změnu ? ne pro nějakého domnělého spasitele, který prý na všechno má ? z biblických soudců nebyl takový ani jediný ? ale pro povolání Hospodinovo, které člověk právě díky tomu vyznání vin nepřijímá na základě vlastního sebevědomí, ale i při všech pochybnostech o sobě s důvěrou v boží věrnost.
Abychom pro tohle osvobodivé vyznání sebrali odvahu, potvrzují nám bibličtí autoři svoji zkušenost: Když jsme si přiznali, že jsme vedle, nebyl to konec. Protože Bůh se neuráží. Neřekne si: ?Máte, co jste chtěli. Vidíte, já vám to říkal.? I když se jeho varování potvrdí, nepotřebuje si postižené vychutnat, aby svou pravdu dokázal. Má i s těmi, kdo se do soužení dostali vlastní vinou, soucit. Jde mu o ně. Povolává jim vysvoboditele. Padne-li iluze, že sami obstojíme, není to díky Bohu konec, ale nový začátek. Právě tehdy se může najít někdo, kdo vezme boží hlas vážně a stane se jeho nástrojem. Vždyť o tom zpíváme: ?Vzbuzuje nám ku pomoci, vůdce věrné z bludu noci?? Vlas bojovníků v Izraeli zase volně vlaje?
Jo, jenomže s těmihle bojovnými písničkami máme my dnes trochu potíž. Zvlášť ta Debořina píseň, z níž jsem četl, - mimochodem jde o jeden z nejstarších textů v bibli vůbec ? tedy zvlášť ona, která opěvuje udatné válečníky, nám jde proti srsti. Spojovat Boha s válkou, která v každém případě stojí stovky a tisíce životů, tomu se v nás všechno vzpírá. Přiznám se, že i já mám s výkladem podobných biblických textů problémy. Člověku se vybaví, kolik válečných hrůz se dělo ve jménu božím a jak snadno si člověk posvětí vlastní strach a nenávist. Spojení božího jména a války je pro nás spíš odstrašujícím příkladem jeho zneužití. Úzkostlivě se chráníme, abychom se něčeho podobného nedopustili. A to je dobře. V situaci, v jaké jsme, to snad ani jinak nejde. Bylo by opravdu trestuhodné živit v míru bojovné nálady, horovat pro svatý boj. Přesto si ale myslím, že je stejně trestuhodné tyhle oddíly Starého zákona povzneseně přehlížet nebo odmítat s tím, že s tímhle barbarstvím nechceme mít nic společného. Mají v sobě něco podstatného, co nám možná právě schází.
Znovu mi to tenhle týden připomněla televize. Ano, ani ta nemusí být jen synonymem bezduchosti. Šel v ní v pondělí druhý díl filmu o vylodění v Normandii. A mně se nad tou Debořinou písní jako první vybavil právě text písničky Sváti Karáska ?Omaha beach?. V ní zpívá: ?Vždyť muži tu padli, co chtěli žít. Kdo za svobodu cizí dnes šel by se bít? Na vlajce hvězdy a na džípu rýč, z pohody přes oušn až na Omaha beach. Šílenej vládce národy žral. Mnohý přihlížel, byl neutrál. Nikdo mu nebral jeho dýku a bič, jen tys vážil cestu až na Omaha beach. Tys položil život, abych já mohl žít. Kdo za svobodu cizí dnes šel by se bít? Tehdy boj za mír to nebyl jen kýč, já klaním se mužům z Omaha beach.?
Letos v červnu to bude právě 65 let, co se spojenecké síly vylodily na pláže Normandie. Jen za první den invaze bylo tehdy zabito nebo zraněno 10.000 vojáků, převážně Angličanů, Američanů a Kanaďanů, tedy těch, které před přímým ohrožením ze strany Hitlerovského Německa chránil oceán.
Ona totiž válka vůbec není jenom o zabíjení, ona je také o ochotě nasadit svůj život, o solidaritě, která je schopna ho položit za druhé. A jak ta Sváťova, tak ta Debořina písnička právě nad touhle ochotou a solidaritou žasne. Ta totiž vůbec není samozřejmá. ?Mnohý přihlížel, byl neutrál?, zpívá Sváta. ?Rúben pořádal velké zasedání, Gileád zůstal za Jordánem, Ašer při svých zálivech zůstal?, vypočítává Debora. Nasadit život to nebyla nutnost. Člověk si vždycky může myslet, že zůstane mimo. Tehdy i dnes. K nám přece ta krutost nedoléhá, nás se přímo netýká.
O to větší je to div, že se dobrovolně sešel lid, že se zvedl odpor, že někdo cítil a ctil solidaritu a nutnost postavit se zlému i za
cenu vlastního života. To není samosebou. Za to patří Bohu dík. ?Dobrořečte Hospodinu?, vybízí Debora. Ano, tady nejde jen o hrdinství, tady můžeme jako evangelista Jan prohlédnout až k té Kristovské velikonoční zvěsti: ?Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.? Jsou situace, kdy to možná jinak, než se zbraní v ruce nejde. My můžeme snad jen děkovat, že nás nepotkaly. A také se hlavně nedívat svrchu na tu úctu a vděčnost, které mají válečnou příchuť, aby o nás, když jde do tuhého ? a vůbec přitom nemusí jít o válečný konflikt ? neplatila slova Debořina: ?Nepřišli na pomoc Hospodinu?. Amen.