čtení J 4.1-19, text J 4.13-19
Ježíš spolu s učedníky procházejí Samařím, což už je samo o sobě překvapivé. Židé (a nejen ti pravověrní) se raději této oblasti vyhýbali, aby se nemuseli setkávat se samařskými psy. Pohrdali Samařany kvůli jejich nečistému kultickému životu. Nutno podotknout, že to nepřátelství bylo oboustranné.
Je kolem poledne. Ježíš usedá u Jákobovy studny a učedníci šli do města sehnat něco k jídlu. Tu přichází samařská žena a Ježíš znovu překračuje tehdejší zvyklosti. Pokud by přece jen nějaký Mistr hovořil s cizincem, pak ne se ženou. Ježíš prosí cizinku o vodu. Chová se jinak, než si žádají zvyklosti a snad nás to trochu provokuje. Nedělá nezvyklé věci někomu navzdory a natruc, ale kvůli druhému a pro něho. Jeho postavení jako Žida a mistra je pro něj míň než jeho pravé lidství. Tedy dnešními poměry viděno jeho církevní i státní příslušnost a získané tituly mu nezabraňují zůstat člověkem a nechovat se jako většinová společnost jen proto, že takhle se to ode mě očekává, takové jsou konvence.
?Dej mi napít!? řekne Ježíš. A jak tomu asi rozumí ta žena? Jak bychom tomu rozuměli my? Něco po nás chce. Dej mi kus ze svého života. Vem nádobu, spusť ji do hluboké studny, vytáhni a dej napít neznámému muži a pamatuj, že jsi udělala něco pro cizince, kterého jsi potkala náhodou v parném poledni u Jákobovy studny. Věnuj mi trochu času, trochu námahy. Místo (třebas malé) ve tvém životě. Tak to musí Samařanka slyšet a bouří se to v ní. Copak Žid může chtít vodu od Samařanky? Ta žena se chce v síle zvyku obrnit: Jak ty jako Žid můžeš chtít ode mne, abych ti dala napít? Zvykla si, že židé jsou nepřátelé, zvykla si, že muži po ní stále něco chtějí. Možná má strach a docela určitě své zkušenosti: To se mu řekne ? věnuj mi chvilku, běží jí hlavou. Kolika jsem se takhle věnovala. A oni berou a zmizí nebo zapomenou. Co mi zbude? Nebo se našli i takoví, kteří zasahovali úplně do všeho?
Ježíš místo toho, aby dostal napít (ta žena zatím nespustila ani vědro), nabízí ženě živou vodu: ?Kdybys znala, co dává Bůh, a věděla, kdo ti říká, abys mu dala napít, požádala bys ty jeho, a on by ti dal vodu živou?. Možná mluví Ježíš moc teologicky, ale i Samařanka z těch slov může vytušit, že Ježíš její myšlenky obrací: Nechci Ti urvat, ukrást kus z tvého života. Mohla bys dostat.
A žena se stále trochu brání; nedivme se jí, má svou zkušenost. Kolikrát jí slibovali, že ji zajistí. A tak jde na to pěkně prakticky: ?Ani vědro nemáš, studna je hluboká; kde tady vezmeš tu živou vodu?? Slyší se, jak moc je praktická; koneckonců vědro se dá vyřešit později a řekne něco teologického: ?Jsi snad větší než náš praotec Jákob, který nám tuto studnu dal?? Nemysli si, že můj život je moc obyčejný. Ty budeš asi zbožný, tak poslouchej: Tahle naše studna, ta je Jákobova. Já mám podíl i na příběhu našeho velkého praotce ... Co myslíš?! Mohla jsem si nabrat vodu ze studen, kterých je tu blíž u města několik. Ale já jdu raději sem. Sám Jákob z ní pil, stejně jako jeho synové i jeho stáda.
Jenže, namítá Ježíš, po vodě z téhle studny i z jiných budeš mít zase žízeň. Znovu si budeš připadat orvaná životem, znovu budeš utíkat před nepřáteli, před cizinci, před muži, budeš se zašťiťovat jmény druhých. Co ti pomůže chvilková blaženost, když se teď napiješ, když za chvíli nebudeš vědět, co se sebou? Když ti vyschne zdroj nebo se sem budeš den co den trmácet jen abys ukojila žízeň? Ale voda, kterou dávám já, se v Tobě může pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému. Kdo by se napil vody, kterou já dávám, nebude žíznit na věky. Zevnitř se zboří Tvé hrázky, odplynou stesky, přinese ti čirost, abys snáz rozlišila, čeho se držet a co opustit. Nabízím konec lidské žízni, už nemusíš bezcílně hledat, pořád zkoušet něco nového. Budeš mít z čeho vycházet, na koho navázat. Už nebudeš věčná začátečnice, ale budeš mít podíl na tryskání, dodávám Božím tryskání.
A žena by o to stála: ?Dej mi té vody, abych už nežíznila...? Snad je opravdu ještě něco jiného. Chci dostat takový zásadní podíl na životě. Nechci už jen nějaký ?handl?, nechci vycházet jen ze svých zkušeností, handrkovat se, cítit se poškozená, že jsem kus života promrhala. Chtěla bych účast na životě, o kterou a z které bych nemusela mít strach.
Ježíšovo pozvání k pramenům živé vody ale nezůstává na povrchu. Ježíš o ní ještě něco ví: Jdi tedy, zavolej svého muže a přijď. Proč to dělá? Proč jí trápí? Vždyť ví, že ten, se kterým teď žije, není její muž. Proč jí připomíná ty muže, kteří jí tolik vzali. Nebo kterým ona tolik vzala? Kdoví, jak to bylo. A ta žena? Nemám muže, není o čem mluvit. Nejdřív mi tu nabízíš živou vodu a pak se vracíš k mému zpackanému životu. Co vlastně chceš?
Sestry a bratři, někdy naši sebejistotu, která vychází ze zkušeností nebo z pocitů, může narušit jen taková otázka na tělo. Tedy otázka svědomí. Co nás zneklidňuje výčitkou, to si raději nepřipouštíme. Raději bychom to nechali někde v minulosti a nevraceli se k tomu. Ale právě o tom chce Ježíš s námi rozmlouvat. Ne proto, aby nás obvinil, ale abychom poznali jací skutečně jsme. To může posílit naši touhu, žízeň po životě založeném v Bohu.
?Jsi prorok, jsi vidoucí? říká Samařanka. Bloudila jsem slepou cestou. Chtěla jsem mít účast na životě někoho, a dávala jsem kus ze svého. Ale bylo to jako handl. Byl to boj. Nebo výměna. A ty říkáš, že by chtivost a ostražitost jako je na trhu nebo v boji nebyla potřeba? Že nejde o kořist nebo zásluhu?
Sestry a bratři, možná to rozpoznání Samařanky zapomenete, sotva odejdete domů. Podíváte se na lidi, jak se svými podíly zacházejí, jak je chtějí navyšovat, otročit, darovat druhému trojské koně,?uvidíte ne touhu, ale chtivost. Ale - nemusíte se orientovat na nich. Chyťte se Ježíše, který vám nastavuje zrcadlo. Toho muže od studny, z kříže, který posiluje touhu po životě v pravdě. Je to Kristus, v němž vám Bůh z lásky a bez podmínek dává nezměrný, bezpečný a dobrý podíl na životě.
Pane Ježíši Kriste, děkujeme za podíl na Tvém životě, za vodu živou. Vždyť co víc bychom mohli dostat. Amen