Čtení: Kazatel 8,16-17 + 9,11-12
text: Genesis 31,19 - 54
Sestry a bratři,
tohle je bizardní příběh, něco napůl mezi detektivkou a pikantní anekdotou. Něco jako pohádka o chytré horákyni. Jenomže to by ta chytrá horákyně Ráchel nesměla krást.
Co tohle v bibli vůbec dělá? Proč to tam je? A co si z toho má člověk vzít? Vždyť jsou tu pravda a lež tak propletené, že jednu od druhé vůbec nelze oddělit! Právo a podvod jakoby tu vždycky tvořily jen rub a líc každého jednání. Nikdo tu není úplně bez viny, nikomu nelze úplně upřít oprávnění pro jeho postoje. Nikdo tu není ideální a nikdo také úplně zavrženíhodný. A všichni jsou vlastně tak trochu mimo, ani pořádně nevědí, co vlastně dělají. Žádný vzor, žádný příklad, všechno má svůj rub. Co s tím?
Možná si právě toho máme, bratři a sestry, dobře všimnout. Je to příběh bez kladných hrdinů. Kvůli tomu, že člověk není schopen postihnout všechny souvislosti a důsledky svých činů, jakoby se točil v bludném kruhu. V lidském jednání se mísí pravda se lží, podvod s právem. Často, aniž si to uvědomujeme.
Jákob sice odchází na boží pokyn, ale přímo to udělat nedovede. Tolik důvěry v boží slovo zase nemá. Využije chvíle, kdy je Lában pryč a kdy mohl předpokládat, že díky oslavám střiže jeho pozornost ochabne. Krade se pryč jako zloděj, strýce obelstí. A i když mu bůžky opravdu neukradl a o krádeži ani nevěděl, jeho jednání, jak ukazuje původní text, ve kterém namísto ?přelstil? čteme doslova, že ?kradl Lábanovi srdce?,?jeho jednání ke krádeži daleko nemá.
Ráchel zase jistě chtěla pomoct svému muži. Myslela to dobře a možná měla dokonce za to, že je v právu. Ti bůžci, o které jde, měly totiž právní význam ? asi jako dnes dokumenty o náležitém vlastnictví. Kdo je měl, byl právoplatným dědicem. Její čin byl možná výrazem víry, že Jákob, a nikoli synové Lábanovi, je právoplatným dědicem požehnání. O to přece v celém Jákobově příběhu jde. Jenomže to nic nemění na tom, že to byla krádež. A nakonec se také její čin stane jedinou naprosto oprávněnou záminkou pronásledování a přivodí málem tragedii.
Lában by, pravda, nejraději z Jákoba sedřel kůži ? řekneme si hamižník plný zloby. Ale není on vlastně rozčílený tak trochu právem ? byl přece sprostě okraden. Navíc podle tehdejšího práva mu skutečně patřilo i to, co Jákob pobral ? jeho ženy, děti, stáda. On byl přece hlavou rodu. Však se toho nakonec také dovolává.
Jenomže ve světle toho zase jeho smířlivá slova o tom, jak rád by, kdyby Jákob jednal na rovinu, vyprovodil svoje dcery s písničkou, znějí jako dost průhledná lež. Ta rodinná idylka, o kterou ho prý Jákob tajným odchodem připravil, skutečným vztahům moc neodpovídá. Je to jen účelový argument, který se zrovna hodí.
A ona ta směs pravdy a lži pokračuje dál: Právě když se Jákob zcela upřímně hájí a zapřísahá nevinou celé své rodiny, de facto lže a nevědomky vynáší ortel smrti nad tou, kterou nejvíc miloval. Hájí se a přitom ani netuší, že tak dává Lábanovi do ruky zbraň, která ho může zasáhnout na tom nejcitlivějším místě.
A potom, když Lában nic nenajde, zase plane spravedlivým hněvem, ujištěn o tom, že je v právu, a ona se přitom celá ta rozhořčená výčitka opírá o lež, o které nemá ani potuchy. Zahanbený Lában je v tom okamžiku vlastně obětí podvodu.
Je to zkrátka takový propletenec, ve kterém není možné ani pořádně říct, kdo je v právu; takový propletenec, který i my často svým životem tvoříme. Chceme poslouchat Boha, ale jednat při tom přímo a na rovinu, na to zase nemáme dost důvěry. S dobrými úmysly často jednáme podle. V upřímném přesvědčení se nevědomky dopouštíme bezpráví. Rozčiluje nás neupřímnost druhých, a snad i po právu, jenomže přitom zase obecně oprávněné argumenty často užíváme naprosto účelově, bez ohledu na to, zda jsme jim sami dostáli. Chceme být upřímní a ve svém zaujetí pro pravdu nevědomky lžeme. Protože si neuvědomujeme, že všechny souvislosti svého jednání nemůžeme postihnout, ohrožujeme třeba právě ty, které bráníme. Jsme přesvědčeni, že pravda zvítězila, a ono to vítězství stojí na lži.
Biblický kazatel byl ve své skepsi nejspíš naprostý realista, když napsal, že běh nezávisí na snaze hbitých ani boj na bohatýrech, ani chléb na moudrých ani bohatství na rozumných ani přízeň na těch kdo mají poznání. Protože ani moudrý, řekne-li, že zná to či ono, není schopen všechno postihnout; není schopen dohlédnout všechny souvislosti a důsledky svých činů. A tím bývá poznamenáno i naše zaujetí pro spravedlnost. Je důležité, ale bylo by asi dost pošetilé vidět v něm základ a zdroj naděje. Stejně pošetilé jako hledat v Písmu jenom vzory a příklady, které máme jako návod sami realizovat.
Ten dnešní příběh nás vede dál. Je to až s podivem, že za takového stavu věcí vůbec někam dospěje a nakonec i šťastně skončí. Nikdo ze zúčastněných si na tom nemůže dělat nejmenší zásluhy. Nikomu to nelze přičíst. Kdyby šlo jenom o výsledek jejich činů, pak by to nejspíš skončilo tragedií. Je to vlastně zázrak, že to tak nekončí. Pro toho, kdo není úplně slepý, komu to ještě nepřestalo myslet? pro toho je to svědectvím o tom, že je tu při díle ještě někdo jiný ? někdo, kdo je s námi a při nás, jak to nakonec Jakob vyznává : ?Kdyby se mnou nebyl Bůh mého otce, Bůh Abrahamův a Strach Izákův, propustil bys mne teď s prázdnou.? ( A kdo ví, kdo by na tom měl větší vinu? ) Ano, je to díky boží věrnosti k lidem všelijak nedokonalým, je to milost a zázrak, že to tak neskončilo. A je to zázrak a milost, když to tak nekončí i mezi námi a s námi.
Ten, komu to došlo, se v závěru ptá: ?Co však za těchto okolností mohu dnes udělat pro své dcery, pro ně a pro syny, které porodily?? A odpovědí je smlouva. Smlouva, která už nestaví na našich mravních kvalitách a soudech, ale na věrnosti a spravedlnosti boží. Jákob i Lában ji v důvěře v ně dobrovolně přijímají jako hráz, která je má brzdit i v jejich zdánlivě oprávněných nárocích. Místo aby sami soudcovali, přijímají za soudce Hospodina a to jim nakonec dává svobodu, aby přes rozdílnost pohledů zasedli spolu ke společnému jídlu.
Zůstávají sice odděleni - bible nešíří iluzi, že lze vždycky všechno skloubit dohromady a padnout si do náruče v jakémsi všeobjímajícím smíření - ale Bůh, kterého v důvěře přijali jako svědka svých životů, stojí na hlídce mezi nimi, aby pro ně ta odlišnost nebyla příčinou toho, že se navzájem zraní a zlé úmysly nabudou vrchu. Někdy opravdu víc udělat nejde. Naděje víry má v různých situacích různé podoby.
Jedno je ale jisté, že jí asi víc, než svou mravní horlivostí, otvíráme dveře tam, kde dáme za pravdu a důvěřujeme boží věrnosti a milosti a přijmeme proto Boha za svědka a hlídku svých životů. Amen.