čtení: Římanům 14 text: Matouš 17,22 - 27 Zní to, bratři a sestry, trochu jako absurdní pall-mall televizních zpráv: masakr v Bagdádu a pes, co jezdí na tříkolce; výčet nevinných obětí a nějaká kuriozita ze světa zvířat - na jednu stranu smrtelná vážnost, na druhou téměř něco jako pohádka o zlaté rybce nebo oslíčku otřes se; na jednu stranu řeč o vrcholné oběti, na druhou finanční malichernost s pohádkovým řešením. Co s tím? Co to má vlastně znamenat? Kdyby evangelista pracoval na počítači, člověk by řekl, že mu tam omylem skočil odstavec z nějaké legendy, kterých tehdy kolovalo o Ježíši požehnaně a církev je odmítla. Třeba se něco podobného mohlo stát i v době papyrů. Matouš si tu druhou předpověď utrpení založil ve své sbírce útržkem legendy a nějaký pilný opisovač to opsal i s ní. Máme tedy chybu napravit? Raději tu druhou půlku vynechat? Vždyť to celé znevažuje! Jako kdybyste do velkopáteční bohoslužby zařadili ?Hrnečku vař?. Je lepší to o té rybičce ? pokladničce nečíst? Myslím, že ne, že by to byla škoda. Ona je v tom absurdním spojení zvláštní moudrost, ono je totiž velice lidské. Lidštější než ta naše heroizace utrpení, která dovede být jen smrtelně vážná. V ní pro nás bývá oběť - zvlášť oběť života - jen záležitost vypjatých, mimořádných, vrcholných situací. Jenomže kolik takových situací je? A co pak ten zbytek? Co s životem všedním, často banálním a plným malicherností? Nebo že bychom měli být celý život smrtelně vážní, důstojní jak kamna? Že bychom měli být "smutní ptáci", jako ti učedníci? Možná tak, my křesťané, někdy působíme. To když chceme být moudřejší a zbožnější než bible sama. Ta to totiž ví: tohle patří k sobě - v životě jsou chvíle veliké i malé; chvíle, kdy jde o život - a "nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele"-, a chvíle, kdy o život nejde, kdy jde třeba jen o daně nebo o kostel. Ale ty taky nejsou o ničem jiném. S těmi ta oběť a láska nejvyšší taky souvisí, jen v nich asi vypadá právě trochu jinak, nevážně, možná humorně, možná jako rozprávka. Co na tom? Vážnost přece pravdu nedělá. Ta může mít a mívá i šaškovskou čepici. Kdo je z pravdy, ten si ji může dovolit. To jen prázdnota musí trvat na vážnosti, protože by z ní jinak nic nezbylo. Trochu tu vážnost odlehčit vůbec neuškodí, naopak pomůže nám to, aby se oběť a láska staly skutečně věcí života - celého života, nejen těch vypjatých a mimořádných situací. A jak že se tedy projevuje ta láska největší, nejde-li zrovna o život? To máte tak: Přijde k vám třeba někdo, kdo má jasnou představu o tom, co má správně věřící dělat. Jako ti výběrčí chrámové daně. Vytkne vám, že neplníte svoje povinnosti, nebo že je neplní někdo, kdo je vám drahý, k němuž se hlásíte. Jaká bývá naše první reakce? Nejspíš stejná jako u Petra: Ohradíme se. Pěkně hlasitě, s vykřičníkem: ?Platí!? Trváme na tom, že jsme v richtiku. Začneme se přít a obhajovat. Kdepak, my si svoje plníme! Nám nemůže nikdo nic vyčítat. Dáme se do boje za svůj čistý štít se vší vervou a vážností. Hoříme spravedlivým hněvem. Nemáte pravdu! Ano, sestry a bratři, nemají pravdu. Jenomže my jsme v tom svém sebeobhajování taky vedle. Oni totiž nemají pravdu, ne až v tom, že nás křivě obvinili, oni nemají pravdu už v tom, že by bylo nutné něco splnit, už v tom, že by bylo třeba se vykoupit. A my jsme jim na to ve svém sebeospravedlňování skočili. Stejně jako oni jsme se soustředili na sebe a svoje účty. Uvízli jsme spolu s nimi ve světě bez lásky, ve světě povinnosti, kde platí jen "má dáti", "dal". Jenomže to platí tak na finančním úřadě, ale ne o životě vůbec, ne na té nejhlubší rovině života, ne u Boha. V tom nejzákladnějším vztahu nejde o vyrovnané účty. Kvůli sobě nic platit, splnit ani dělat nemusíme! Od toho jsme svobodní. Skončit ale u téhle svobody, to bychom byli zase vedle, nebo stejně vedle. Pokud je stále nejdůležitější, zda a co musím nebo nemusím - pak jsme z toho světa povinnosti vlastně nevykročili. To se nám taky stává a možná právě dneska je to aktuální. Dřív jsme museli, dneska nemusíme. A tak nevidíme nic jiného, než svoje právo. Dřív jsme nesměli a dneska můžeme. A tak jdeme až tam, kam nám to ta darovaná svoboda dovolí bez ohledu na cokoliv a kohokoliv. Ale právě jen člověk s duší otroka si musí vydupat všechno, nač má právo, a nikdy neudělá nic, co nemusí. Skutečná svoboda může dělat i to, co nemusí. Může si dovolit ustoupit, může si dovolit laskavost a ohled na druhé. Kvůli sobě nemusí nic, ale právě proto může všechno kvůli druhým. A v tom se svoboda setkává s tou láskou největší - v tom odhlédnutí od sebe. To je totiž podstata oběti. Jednou člověk pro druhé umírá a jindy kvůli nim zaplatí o pár pětek víc, i když by nemusel; nebo si nedá pivo, i když by klidně mohl. Pozor, ne kvůli tomu, aby nám nikdo nemohl nic vytknout, ani proto, abychom nikoho nenaštvali. Kdyby Ježíš nikoho nenaštval, asi by ho nezabili. Ale, jak Ježíš říká: abychom je nepohoršili - tedy kvůli tomu, abychom je nepřivedli k tomu, že budou horší, než jsou. Z Pavlova listu do Říma můžeme pochopit, jak se to děje: Jeden svojí svobodou, či spíš sebejistotou, strhne druhého k něčemu, co je podle toho druhého špatné, co podle něho bude projevem nevěry. Přetrhá tak jemné předivo úcty a věrnosti v jeho svědomí. Rozviklá základy jeho vnitřní poctivosti. Svojí suverenitou zbourá to, na čem druhému jeho věrnost, úcta a pokora stály. A právě toho se týká ten pravý a láskyplný ohled: Abychom zkrátka svojí pravověrnou suverenitou nepřeválcovali, nezničili svět svědomí druhého. Ten je podle Pavla důležitější než celé pravověří. Pro jeho ochranu splnit i to, co nemusím, nebo neudělat i to, co můžu - v tom je ta láska největší, která se zříká sama sebe. Takovou podobu má, když nejde právě o život, podobu laskavého nadhledu, který sám sebe nebere zas až tak vážně, pro který je svědomí druhého důležitější než vlastní právo, než vlastní svoboda, než vlastní čistý štít. A tak, až nám zase někdy někdo vytkne, že nejsme, co se víry týče v richtiku, nemusíme se ani hájit, ani ho obracet na pravou víru, můžeme mu klidně a laskavě vyhovět. Jsme přece svobodní, svobodní i od toho, abychom si museli dokazovat svoji skvělost. Pro nás to není důležité, ale pro něho ano. A milovat v duchu Ježíše Krista znamená mít druhého za přednějšího než sebe. On to potřebuje, a nás neubude. Není to přece z naší kapsy. Je tu přece ten kouzelnej boží kapr, kapříček otřes se, zlatonosnej kapr. O tom my z Jižních Čech něco víme. Roste a my ani nevíme, jak. Při vší práci je to nakonec dar. A totéž platí i o semenu, a jistě i o bramboře na Vysočině. A ono je to tak prý i s Božím královstvím. Kdo tomu uvěřil, ten si to své nemusí zuby nehty bránit, ten si může laskavost dovolit. Amen.