- DĚTI, CO MYSLÍTE, MŮŽEME PÁNA BOHA VIDĚT?
- VÍME, JAK VYPADÁ?
- MOHLI BYCHOM HO NAKRESLIT NEBO NAFILMOVAT?
- A VÍME, KDE BYDLÍ, KDE JE?
- CO MYSLÍTE, KDY JSME MU TEDY BLÍZKO?
- CO JEŠTĚ NEMŮŽEME VIDĚT A PŘITOM TO URČITĚ JE? / důvěra, láska, spravedlnost, odpuštění, dobrota ? to všechno vidíme jenom tak, jak to formuje nás lidi, ale samotné to vidět nemůžeme /

O takových věcech, které nejsou vidět se ale těžko mluví a tak si my, lidé pomáháme:
- TŘEBA KDYŽ CHCEME VYJÁDŘIT LÁSKU, CO NAKRESLÍME? ( srdce )
- JE TOHLE SRDCE LÁSKA?
Není ? můžeme nakreslit někomu třeba spoustu srdíček, ale přitom místo na něho můžeme myslet jenom na svoje přání. Někdy si to pleteme a ani o tom nevíme. S tím se také apoštol Pavel setkal na svých cestách:
Dostal se při nich také do Athén. To bylo významné řecké město, známé svým zájmem o moudrost, učenost a duchovní věci. Když tam Pavel dorazil, všiml si, že tam bylo plno oltářů, mnoho soch různých bohů a hodně chrámů.
Vypadalo to, že tam žijí zbožní lidé. Oni si na tom také zakládali ? že všechno o bozích znají. Věnovali tomu hodně času. Měli tam i různé filosofické školy, kde rozmlouvali o tom, co je moudré. Bylo to takové vyhlášené středisko vzdělanosti a náboženství.
Ale Pavla to všechno neoslnilo. On věřil, jako my, že Bůh je jen jeden. A tak celé to zbožné bohatství, na kterém si zakládali, považoval za pomýlenost a lež.
Nezačal se s nimi ale hádat, ani se jich nestranil. Naopak ? tím víc s nimi mluvil. V židovském kostele ? synagoze, s lidmi na náměstí i s těmi učenými filosofy. Všude vyprávěl o Ježíšovi.
Někteří jím pohrdali, říkali si: ?Co nám to chce ten nedovzdělanec vykládat?? Co nám asi tak může říct nového? My přece o bozích všechno víme. Jiní ale byli zvědaví, co to Pavel vykládá. Chtěli to posoudit a tak ho pozvali do sálu ( sloupy ), kde se obvykle přednášelo ? Areopag se jmenoval, aby jim svoje učení vyložil. Pavel pozvání přijal, postavil se doprostřed shromáždění a začal:
- CO MYSLÍTE, JAK ZAČAL? JAK BYSTE ZAČALI VY?
Pavel je hned nekáral, naopak je skoro pochválil: ?Vidím, že jste v uctívání bohů horliví. Na každém rohu máte nějaký oltář. Našel jsem mezi nimi i oltář neznámému bohu.?
- PROČ HO TAM ASI MĚLI?
Asi pro jistotu, jako pojistku, kdyby snad na nějakého boha přece jen zapomněli, aby se neurazil. Mysleli na všechno a mysleli si asi, jak to mají všechno dobře vymyšlené.
A Pavel se je nesnažil trumfnout ? že on by Pána Boha znal lépe než oni. On jim naopak řekl, že právě ten neznámý Bůh je skutečný Bůh. Ten Bůh, kterého neznáte, je opravdový.
Bůh přece učinil celý svět, všechno, co je ? nebe, zemi, slunce, lidi a všemu dává život. Všechno je jeho dílem.
- proto si ho nemůžeme vyrobit, nakreslit, udělat; nic z toho, co známe, ho nemůže plně vystihnout;
- proto nebydlí v žádném kostele, který lidé postaví;
- proto také nepotřebuje, abychom mu mi něco dávali;
To on dává všechno nám. Díky němu žijeme a v celém životě je s námi. Nemůžeme a nemáme ho vyrábět, máme ho hledat. Nemůžeme a nemáme ho zobrazovat, ale můžeme a máme ve všem a vždycky v důvěře k němu žít. Pak se stáváme my sami jeho obrázkem. Pavel řekl: ?Vždyť i vaši básníci říkají, že jsme jeho dětmi.? My máme žít ve stejné důvěře, jako žil jeho Syn Ježíš Kristus. To je důležité, to bude jednou rozhodovat. To Pán Bůh ukázal, když Ježíše vzkřísil z mrtvých.
Když ale Pavel tohle řekl, někteří se mu začali smát. Asi jim přišlo směšné, že by někdo, kdo umřel a potřeboval vzkřísit, měl být tou největší moudrostí. Nebo jim to prostě přišlo celé moc chudé. Rozešli se, že si Pavla poslechnou jindy. Pavlova řeč je nezaujala.
- CO MYSLÍTE, UDĚLAL PAVEL CHYBU? MĚL TĚM LIDEM UKÁZAT TŘEBA NĚJAKÝ DŮKAZ, O TOM, KDO JE PRAVÝ BŮH?
Vypadá to tak. Kdyby měl nějaký důkaz nebo řekl, že lidé musí chodit přesně do takového a takového kostela, získal by možná víc lidí. Takhle mu uvěřilo jen několik lidí. Ale chyba to nebyla. Ježíš to říkal učedníkům: Nezískáte všechny. Na to se připravte. Důležité je něco jiného. Může nás být málo, můžeme být malí ? záleží jen na té důvěře, ve které jsme božími dětmi.

A PRO DOSPĚLÉ:
Sestry a bratři, rodiče, kmotry a kmotři,
máme dnes tu krásnou možnost přijmout svědectví křtu. Budeme svědky rozhodnutí, které přijímá život z boží ruky, které chce přitakat tomu, co Pavel říká athéňanům na Areopagu, totiž že jsme boží děti a žijeme v božím světě.
Co to ale znamená žít život božího dítěte? Co to vlastně znamená být křesťanem? Jak se k tomu přitakává?
Možná vás napadnou různé definice....
Já bych se teď ale rád inspiroval tím příběhem z knihy Skutků, který jsme sledovali s dětmi. Přijde mi, že odhaluje jednu důležitou věc, která nám asi často uniká.
Jaká je naše nebo obecná představa křesťana, věřícího zbožného člověka? Nejčastější odpověď by asi zněla: To je ten, kdo chodí do kostela. Je to ten, kdo o Bohu něco ví a čím horlivější a uvědomělejší je, tím toho asi ví víc. Má doma nejspíš bibli. Možná ještě nějakou náboženskou literaturu. Zbožnější má třeba i nějaký biblický citát na stěně. A nejen že je má, on je také zná. Věnuje rozhovorům o Bohu hodně času. A tak o něm také dovede dost říct. Málokdo by mu ještě mohl o Bohu povědět něco nového. A nejen, že to teoreticky zná. On také plní svoje náboženské povinnosti. Slouží Bohu. Ví, co všechno k tomu patří. Ví, jak ho ctít. Drží neděli, drží svátky atd.
Teď si ale tuhle představu srovnejte s tou epizodou z Athén. Na čí straně byl tenhleten zbožný kapitál? Kdo byl tolik hrdý na svoje chrámy? Kdo měl za to, že mu nikdo nemá o Bohu co vykládat, protože už všechno zná? A pokud si chtěl ještě někoho poslechnout, tak snad jen proto, aby ho oznámkoval.
A jak v tom příběhu vystupuje křesťan? Vyznává, že Bůh je ten, kterého neznáme. Že nebydlí v kostele. Že si od lidí nedává sloužit. Sebevědomí, které se domnívá, že bychom mohli Boha svým důmyslem vystihnout, považuje za iluzi. Uvědomuje si také, že nemá Bohu co dát, protože od něj všechno přijal. A nemá pro Boha ani žádné vyhrazené místo, protože on přece není nikde od nikoho z nás daleko.
Křesťan zkrátka nemá čím by se vykázal. Je, co se náboženství týče, chudý. Nemá nic speciálního, co by vztah k Bohu zaručilo a vyjádřilo.
Má jen celý svůj život, který si nedal, ale dostal, a proto ho přijímá jako výzvu, aby Boha hledal. Ne v něčem, ale v celém svém životě. Ne nějakým speciálním jednáním, ale vším, co v životě dělá. Nikdy při tom nemůže mít Boha v hrsti, nikdy nemůže jen plnit vymezené povinnosti. Musí hledat. A ví jenom to, že při tom hledání měřítkem všeho bude nakonec Kristus ? ten, který si úspěch ani uznání sám nevybojoval, ale jehož Bůh, přes všechno viditelné, co svědčilo o zavržení, vzkříšením potvrdil.
Pro mnohé je to jistě málo. Směšně málo. Žádají si zázračná znamení, vyhledávají moudrost. Chtějí mít už teď boží přítomnost v životě evidentně jistotou. A někteří žijí v tom hrdém sebevědomí, že ji mají.
A křesťan je snad ten, kdo naopak dokáže být ve své důvěře chudý, kdo přijme její nezajištěnost. Otevřeně a veřejně se k ní přizná. Nedělá ze sebe náboženského odborníka, který má na Boha patent, ale připojí se k těm, kdo jej hledají. Jenom s tou důvěrou, že Bůh sám obdarovává a právě to, co se nám kolikrát jeví slabé, chudé a bláznivé si často použije a potvrdí.
Proto jsem rád, že naše církev od křtu dětí neodstoupila. Že se k nim při tom křtu musíme přiznat a sdílet s nimi jejich malost, slabost a chudobu. A můžeme se proto také s nimi radovat z Boha, který je i těm, kdo ho neznají, věrný a i ty, kdo mu nic dát nemohou, si zamiloval. Amen.