čtení: Matouš 5,43 ? 48
text: Galatským 6,10

Sestry a bratři, tak mě napadá, jestli jsme tu možnost, o které apoštol píše, už neprošvihli. ?Nemám čas?, ?Není čas?, ?Nestíhám?, s tím se setkávám dnes a denně a sám u sebe s tím těžce zápasím. Životní tempo se zrychluje a nás pronásleduje neustálý nedostatek času. Není ho nikdy nazbyt. Honí nás. Jakoby nám tedy ta základní podmínka, o které i apoštol ví, totiž, že konání dobra si žádá čas, scházela. Samotné nás to asi někdy štve. S nostalgií se ohlížíme na doby, kdy se nežilo v takovém tempu, kdy bylo dost času.
Jenomže byly někdy takové? A pokud ano, nebyl to z pohledu víry jen sebeklam? Copak právě evangelia a epištoly nekladou důraz na to, že už moc času nezbývá? ?Lhůta je krátká?, zdůrazňuje zrovna Pavel v dalším dopise. Čas není bez konce, času je míň než bývá zdrávo. Ježíšova podobenství dokonce připomínají, že ten okamžik, kdy už bude pozdě, může nastat kdykoli, třeba hned zítra nebo ještě této noci. Využijte čas vám svěřený, nepromarněte ho, zní proto z epištol zvlášť naléhavě.
Jak to, že měl v tomhle presu Pavel za to, že máme čas, který si dobré činy žádají? Copak to není tak, že čím víc chceme využít čas, tím méně nám ho zbývá?
Snad to bylo proto, že jako žák rabiho Gamaliele, mohl z pokladu Písma vytahovat i ty staré, možná pozapomenuté kusy ? třeba totální skepsi starozákonního Kazatele, který seznal, že vše co si předsevzal, je jen marnost nad marnost. Toho ale kupodivu nevedla k apatii, naopak našel v ní svobodu dělat i věci, jejichž smysl a výsledek nedohlédne. Byl si vědom, že začátek a konec díla, jež Bůh koná, nevystihne. Proto pro něj ani jeho ušlechtilé a zbožné projekty neměly takovou váhu, aby ho o čas připravily. Věděl, že není jeho pánem, že všechno pod nebem už svůj čas má: je čas rození i umírání, je čas zabíjet i čas léčit, čas milovat i nenávidět, čas boje i čas pokoje.
To je to, čas není materiál, jemuž bychom teprve měli dát smysl. On už svůj obsah má. Proto se jeho naplnění nemůžeme domoci jen vlastní aktivitou a vůlí nebo pilností. Nezáleží na tom, kolik toho stihneme. Důležité je jestli zůstaneme otevření výzvám, které s sebou daná chvíle přináší, jestli se jí necháme oslovit, jestli budeme umět vyslyšet jejího tvůrce, a také jestli dokážeme odložit to, co právě máme v úmyslu. A na to je čas vždycky.
Ani z toho konání dobra si nemůžeme udělat životní program. I dobré činy mají svou určenou chvíli a jindy je všechna pevná i dobrá vůle marná. Vzpomeňte na Káni Galilejskou: ?Co to ode mne žádáš! Ještě nepřišla má hodina?, odsekne Ježíš matce, která ho naléhavě upozorní na nouzi svatebčanů. A ona - to ji ctí, dál nenaléhá, jenom vyzve učedníky, aby byli pohotově po ruce a vyslyšeli Krista, až je osloví.
K dobrým činům asi můžeme přispět jen tehdy, když umíme svoje dobrá předsevzetí nechat plavat; když nám dojde, že dobré skutky netvoříme, že nám je ? jak se můžeme dočíst v následující epištole ? Bůh připravil. Ona k nim asi ani tak nevede cílevědomost a úpornost, jako spíš pozornost a otevřenost, která o tom, co je pro druhé a v božích očích dobré, předem hotovou představu nemá. Důležité je zůstat na příjmu. Sám si předem čas něčím bohulibým nenaplnit a dobro nevymezit. Vždyť se do něho mají vejít všichni. ?Dobře čiňme všem.?
Do takové šíře má být naše srdce otevřené. V tom je právě rozdíl mezi dobrotou v naší režii a dobrotou z Boha. Ta boží nemá hranice. Není to jen malá domů. Nerozlišuje na našince a na ty druhé. Není jen na oplátku nebo za odměnu. Nekopíruje jenom to, s čím se setká. Je nezávislá, vpravdě svobodná. Skutečně tvoří a vnáší nové do tohoto světa.
A zve nás k tomu, abychom se na tomhle tvůrčím způsobu života podíleli: Nenechte se určit druhými. Buďte svobodní, buďte samostatní. Nebuďte jen jejich zrcadlem. Nežijte láskou jen potud, pokud vám to dovolí. Buďte jejími aktéry. Nemilujte jenom své bratry, milujte své nepřátele. S dobrotou nejde soukromničit. Láska je láskou jen bez omezení, bez hranic, bez podmínek.
Pokud vyjdeme jen z naší lidské ušlechtilosti, nezbude na ni čas ani prostor. Nic zvláštního se nestane. Bude to zase jen svůj svému ? dobročinnost v rámci skupinového sobectví. Skutečná, neomezená dobrota vychází od nebeského otce, který svému slunci dává svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé, který je otcem všech a nejen svého fan-klubu.
?Čiňme dobře všem?, to není ani tak o naší přičinlivosti, jako spíš o svobodě, kterou v Bohu máme, ve které není třeba sbírat body a zajišťovat si přízeň, protože se na ni můžeme spolehnout.
V tom je přece ta síla, která nám dává vymknout se z šedi běžného, vystoupit ze všech účelných a účelových škatulek, která přesahuje tento svět a otevírá nový, kde vlk může pobývat s beránkem a tele a lvíče i žírný dobytek mohou být pospolu. To je přece krása!
Jaká by to byla škoda a jaký je to omyl a zpronevěra, měnit tuhle jedinečnou možnost za nějakou z nouze ctnost útulného hnízdečka pro našince, které čpí zatuchlinou!
Teď mi ale někdo může namítnout: ?Ty ses nějak rozjel, kašpárku! Ale tys to nedočet? do konce: ?Čiňme dobře všem, nejvíce však těm, kteří patří do rodiny víry.? Tobě snad ani nedošlo, že máš instalaci, že ses právě teď zavázal sloužit domácím víry tady v Novém Městě.?
Ale já odpovím: Nebojte se, došlo mi to a právě proto jsem si vybral tenhle verš včetně toho závěru. Já totiž nevěřím, že je to krok zpět, že by měl té svobodě, ke které jsme povoláni, přistřihnout křidýlka a strhnout mě i vás zpátky do sobectví dobroty pouze pro našince. Díky Bohu, díky bibli můžu tomu dovětku rozumět jinak.
To, co rodinu pojí, přece nejsou sympatie. Bratr není vůbec jenom spřízněnec. Není to ten, koho jsem si vybral a kdo je se mnou za jedno. Bratr mi byl prostě dán a nic s tím nenadělám, byť by mi lezl sebevíc na nervy. Jen si vybavme příklady biblického bratrství: Kain a Ábel - jeden druhého zabije; Jákob a Ezau - ti se nezabijí jenom díky Bohu, když jeden na druhého ušil boudu°; Josefa bratři alespoň prodají do otroctví. A podobenství, které jsme si zvykli nazývat ?O marnotratném synu?, to je přece také mnohem spíš o rodině, o bratrství, které nezná bratra, a dává je dohromady jen láska otce, která je mnohem spíš marnotratná, protože na vděčnost nečeká.
Důraz na rodinu víry neodkazuje lásku do gheta, aby se z ní stala jen výhodná vzájemná výměna, neomezuje ji, ale uzemňuje. Je snadné milovat celý svět, pokud si ho nepustíš do baráku, pokud ti nekouká do talíře a ty jemu. Jenomže teprve pak je ta láska skutečná. ?Kdo nemiluje bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí.? Tak se ta nepodmíněná dobrota s rodinou víry rýmují.
Ne ve sboru, ale mimo něj se uzavíráme do svého mikrokosmu, který nám sedí. Stýkáme se s těmi, kdo nám jsou sympatičtí, vybíráme si přátele, spolupracovníky, politické strany, manželky nebo manžele. Ale sbor to není věc sympatie, to není klub spřízněných duší. V něm nás spojuje někdo jiný. To je ta blahodárná kotva do skutečnosti, která uzemňuje naši lásku, aby to nebyla jenom lež, na kterou si hrajeme mezi svými. Tu dneska spolu spouštíme ve jménu našeho Otce.
Samozřejmě že jsem nesmírně vděčný za milé přijetí tady ve sboru, samozřejmě že si moc přeju, aby nám tu spolu bylo dobře, ale věřím, že ten vztah, který jsme dnes stvrdili, je nepostradatelný právě tehdy, když ho nepřijmeme jen kvůli tomu. Jenom tak můžeme být syny a dcerami nebeského otce a tvořit opravdu rodinu víry, která je prubířským kamenem konkrétní nevysněné lásky, cvičným polem pro milování nedokonalých, dílnou vtělení, kde je možné se naučit milovat víc než jenom svůj mikrosvět, kde je možné v lásce vystupovat z mezí svého výběru, svého konzumu a učit se té dobrotě bez omezení. A to je obrovský dar. Vždyť se nám tak, jak píše Jan, otvírají věci nevídané: ?Boha nikdy nikdo neviděl, ale jestliže se milujeme navzájem, Bůh v nás zůstává a jeho láska v nás dosáhla svého cíle.? Amen.

477