Bůh se umí hněvat. A není to hněv jen tak pro nic za nic. Jeho hněv je reakcí na naše jednání. Co mu vadí? Proč se hněvá? Tehdy, když křivíme pravdu se hněvá. Když bereme pravdě místo. Když jí zmenšuje, přetváříme, zakrýváme. Takové jednání nazývá Pavel nepravost. Nejsme praví. Nejsme kdo jsme. Nejsme tím, kým nás Bůh stvořil a proč nás stvořil. Na něco či někoho si hrajeme. Nebo neužíváme vše co nám Bůh dal k tomu, abychom byli praví, celí.

Potlačujeme svou nepravostí pravdu? Děje se tak? Nevíme. Spíše nás napadají příklady, kdy ti druzí tak jednají, ale my? Asi nemáme pocit, že bychom v posledních dnech nějak křivili pravdu.
Zřejmě se to děje v malém. Jak nám co je příjemné, co nám vyhovuje tak tomu pomáháme. Někdy mlčením pravdu stlačíme, jindy vtipnou poznámkou od pravdy odvedeme. Co jsme neudělali dobře či pokazili si časem upravíme, sem tam nějaký roh pravdě usekneme, aby pasovala do našeho podání.
A ve velkém, jak dávat prostor pravdě v zemích diktatury, jak tvořit prostor pro pravdu druhým, aby byli svobodni? To je úkol křesťana, vždyť Bůh osvobozuje. To co činí má vždy stopy svobody, pravdy.

K čemu vede potlačování pravdy? Biblicky pověděno ? k hříchu. S pojmem hřích se budeme setkávat v celé epištole Římanům. Často se objevuje v Pavlově slovníku. Kdybychom zkusili popsat, co to ten hřích je, pak je to tehdy, když člověk potřebuje k životu jen sám sebe. Sám sobě je pravdou, normou, sám sobě je cílem. Sám sobě dává, sám od sebe bere. Když takto sám sobě stačí, pak je jasné, že nepotřebuje nikoho jiného. A to je chyba. To je základní chybná orientace. A to nazve Pavel hříchem. Z toho plyne vše další. To základní je že si člověk stačí sám, nikoho nepotřebuje, sám sobě je středem vesmíru.

Jaké to má důsledky? Takto orientovaný člověk nepotřebuje tu druhou stranu. A nic od ní nečeká. A pokud by něco přišlo z té druhé strany, tak to neumí a nechce přijmout.
Kdo může být na té druhé straně? Předně Bůh. Otec, Stvořitel, dárce života, dárce všeho, co k životu potřebujeme, dárce pravdy, svobody, ten kdo dává lásku. Vždyť i proto se hněvá, protože nás má rád a vadí mu naše utlačování pravdy. Kdyby nás rád neměl, kdybychom mu byli lhostejní, tak se ani nehněvá, je mu to jedno.
Také Kristus je tím, kdo přichází do časnosti z druhé strany. On otevírá život s Bohem, spojuje časnost s věčností, je přítomen, vede za ruku, je s těmi kdo trpí. On přichází z druhé strany a stává se součástí tohoto života, této strany.

Také Duch svatý přichází odjinud, ale přichází sem. Tvoří, obnovuje, pudí, zvedá, dává sílu.

A na té druhé straně kterou potřebujeme k životu může být také člověk. Ten, kdo s námi žije, kdo stojí vedle, koho potkám na chodníku, s kým pracuji
A od člověka mohu mnoho přijmout. I Bůh jako nejobvyklejší způsob užívá ruce nohy hlavu srdce druhého člověka, aby mě něco dal. Boží věci přijímáme nejčastěji prostřednictvím druhých lidí.
A druzí lidí dávají dobré slovo, napomenutí, potěšení, ruku, mlčení, nabízejí všechno po čem toužíme! Jen to vidět, jen to umět přijmout.

Jak to vypadá s těmi, kdo nikoho nepotřebují a od nikoho nic nepotřebují přijímat? Pavel píše, že jejich scestná mysl se ocitla ve tmě. Tvrdí, že jsou moudří, ale upadli v bláznovství. Podle Pavla to není tak, že by Bůh na ně seslal oheň, že by je odklidil z povrchu země. Bůh neužívá žádnou nadpřirozenou sílu a moc. Nic, nač by se mohli vymluvit, to není fér, já jsem jen člověk a on na mne hned se svým nebeským arsenálem. Bůh nechá člověka jít svou cestou. Trpí při tom, stále varuje, informuje, je to špatná cesta, nevede k životu, nechoď po ní. Abys člověče žil musíš se otevřít druhé straně, Bohu nebo člověku. Sděluje naléhavě, že to je špatná cesta, ale dává člověku tolik svobody, aby chce-li, po ní šel.
Podobně jako slyší turista že nemá vycházet, že je mlha a vánice, že zabloudí a nedovolá se pomoci. Má informace a svobodně se rozhodne že chce vyjít ven. Podobně slyšíme nechoď na ten led, je to nebezpečné, nejezdi rychle, nelži. Bůh nám i v tom dává svobodnou vůli. Sám dojdi člověče na konec cesty která nikam nevede. Slyšel jsi od mne mnohokrát, že je to špatná cesta.

Tato schopnost otevřít se a čekat něco z druhé strany, od Boha, od člověka přináší docela konkrétní plody i v těžkých chvílích.
Seděl jsem v nemocnici u lůžka muže, který znovu a znovu opakoval úžas, kolik lidí za ním přišlo, kolik lásky mu bylo projeveno, kolik lidí na něj myslí, to by si nikdy nepomyslil. A kolik pokoje a smíření okouší a jak jinak bere svůj těžký zdravotní stav. Rozpoznal, svými slovy, ne slovy apoštola Pavla, že jakoby z druhé strany, vně jeho samého, přichází něco důležitého. Návštěva, úsměv, dárek, a také pokoj, láska. Nejsou vidět ale kdo chce, kdo přijímá, ten to cítí.
A vedle na lůžku ležel muž, zdravotně na tom také nebyl dobře. A ten se dožadoval pozornosti opakováním stále stejných slov - ale tři domy jsem dětem postavil, nadřeli jsme se, postavil jsem tři domy ? a ve vzduchu viselo ? a jak to že zde teď ležím? Copak to je za spravedlnost? To je nějak špatně! To se přece teď, když mně je zle, někde musí projevit, nějak fungovat, vrátit co jsem udělal.
Sevře vás lítost. Nečeká na nic z druhé strany. Snad ani o té možnosti neví. Nečeká na to, co přijde. Co dostanu jako dar. Nevnímá návštěvu, která přijde, jako dar. Není otevřen pro to, co přichází odněkud, nevím odkud, prostě odjinud. A jak těžko najednou mluvit o pokoji, naději, o tom, že je Bůh s námi? Co z toho, že je se mnou, když nic nečekám a nic nepřijmu?
**
Bůh se hněvá když potlačujeme pravdu. Pavel píše, že za to může hřích. A hřích je prvotně chybějící orientace ze sebe ven. Hřích je, když si stačím sám, nepotřebuji lidi ani Boha. Pak nemohu přijímat Boží dary a nejsem dobře vybaven pro život. Jako bych se zřekl jídla a pití. Pak to není celý život, který mně Bůh dává k dispozici.
Člověk se tak ochuzuje a trestá na životě sám. Bohu to není jedno. Tak touží abychom se otevřeli k němu a k druhým lidem, že dá svého syna. Za nás. Sejme z nás krunýře které brání pohledu ven. Rozlomí pouta, která brání vztáhnout ruce. Odstraní falešnou pýchu, která si myslí, že si na vše stačím sám.
Smíme přijímat to co Bůh dává. Sám, nejčastěji však skrze druhé lidi. Dává toho nejvíc co může, svého syna. Také proto je pošetilé a zbytečné, abychom křivili pravdu a tím deformovali svůj život.