Hana Pfannová

P: 98,1

Introit: Ž 118,24-25

P: By 98, NM 111

M: Pane, ty jsi učinil tento den, abychom se ztišili před tebou, ne každý sám, ale společně s bratry a sestrami. Děkujeme ti za dny, které máme za sebou, děkujeme za všechno dobré, co každodenně přijímáme. Neseme před tebe, co nás tíží, odkládáme svoje bolesti a chceme otevřít své srdce pro tebe a tvé slovo. Dáváš našim žíznivým duším, co potřebují, utišuješ náš hlad po pravém životě. Nabízíš svoji lásku, přicházíš za námi bez předchozích podmínek, nekáráš, ale s láskou nám otevíráš oči, abychom poznávali, jak žijeme, za co můžeme děkovat, i co máme odložit jako nepotřebné.

Pane, děkujeme ti, že nás učíš důvěřovat, spoléhat na tvou lásku a milost. Prosíme o tvého svatého Ducha, ať je s námi a spojuje nás s tebou i se všemi, kdo v tebe věří, s těmi, kdo tě teprve hledají i s těmi, kdo tě odmítli. Buď nám přítomen. Amen.

1. čtení: Ž 107,1-9

P: 637

Kázání: Ex 16,2-3.11-18

Sestry a bratři,

izraelští muži a ženy prožili něco, o čem dosud jen snili. Odešli z domu otroctví, ze země nesvobody, ze země egyptské. Jsou volní, svobodní. Mojžíš je vede do země, kterou jim Hospodin slíbil dát jako jejich domov. Možná ještě nikdy nebyli tito lidé tak šťastní jako když vycházeli z Egypta.

Jenže pak přicházejí všední dny. Izraelci cestují ke svému domovu pouští. Každodenní starosti pomalu překrývají zázrak vysvobození. Nastává normální život, přichází reptání a pochybnosti. Do života vstoupí poušť.

A když je na poušti najednou zle a hlad, vynořují se vtíravé otázky. Nebylo nám lépe tehdy v zajetí? Jistě, nevěděli jsme nic o svobodě a radosti a štěstí, ale vlastně jsme bez toho docela dobře žili. Takový obyčejný život, nic zvláštního se nedělo, pravda, měli jsme ohnutá záda a nad sebou bič, ale měli jsme také své jisté. Ach, ty plné hrnce masa.

Čas pouště je v bibli vždycky čas zkoušky, čas krize. Poušť ukáže, co vydrží, co obstojí. Na poušti poznáme, jací jsme, co uneseme, co nezvládneme. Ale tam se také ukáže, jestli jsme na ní opravdu sami, jak se nám zdá, nebo je-li někdo s námi.

Izraelci si vyprávějí příběhy o svých otcích a matkách, aby nezapomněli důležité věci. Kladou otázky a hledají na ně odpovědi.

Je člověk na poušti, v krizi opravdu sám? Opuštěný ode všech lidí i od Pána Boha?

Co vlastně člověk opravdu potřebuje? A dostaneme toho dost? Na co smíme spoléhat?

Izraelští muži a ženy se dočkali vysvobození. Nadechli se jako svobodní lidé, zpívali radostnou píseň Bohu, který je z otroctví vyvedl. Možná je přitom nenapadlo, že po radosti je zákonitě čekají zase všední dny. Svobodný život, v kterém člověk nese odpovědnost sám za sebe i za druhé, není jednoduchý.

Je poušť, kudy právě jdou, místem, kam Boží láska a milost nedosáhne? Nebo je Hospodin i tam, kde člověk sahá na dno svých možností?

Příběh o izraelském hladu, snech o plných hrncích masa, o maně a křepelkách vypráví o tom, že právě na poušti je Bůh člověku blízko. A je blízko ne člověku, který by si Boží blízkost nějak zasloužil, který by na ni trpělivě a pokorně čekal. Hospodin přichází se svou pomocí dokonce právě k lidem, kteří se od něho odvracejí, kteří jeho pomocníkům spílají, na Boží pomoc nespoléhají.

Hospodin posílá hladovým a rozmrzelým Izraelcům chléb, manu a křepelky, aby se měli čím nasytit.

Už je to jasné, že nejsou sami. Bůh je živý a pracuje pro člověka i tam, kde my vidíme pouze pustinu, vyprahlost a bezútěšnost. Člověk dostává potravu, sílu, odvahu, aby mohl jít dál. Na to smíme spoléhat, v to můžeme důvěřovat.

Co člověk opravdu potřebuje? Co potřebujeme, abychom mohli žít? Abychom byli spokojení?

Asi potřebujeme víc, než jen manu a křepelky, chleba a vodu. Nemusíme se za to stydět. Ale přece se můžeme ptát: nesbíráme jako Izraelci někdy příliš mnoho? Netáhneme toho s sebou v životě zbytečně moc? Co opravdu mění obyčejný život v život šťastný a naplněný?

Na to asi hledáme odpověď každý sám.

A Hospodin dává dost. Dává tolik potravy, síly, odvahy, že je pro každého dostatek. Izraelci sbírají manu tak, aby se podělili všichni. Ti, kdo nasbírali málo, netrpí nedostatkem, ti, kdo sebrali víc, nemají příliš, aby se jim mana zkazila. Všichni mají tolik, kolik potřebují právě pro tento den.

Můžeme důvěřovat, že ve chvíli, kdy stojíme uprostřed pouště, dostaneme od Pána Boha právě tolik síly, abychom unesli tíhu právě tohoto jednoho dne. Nedává nám víc síly, abychom neměli dojem, že všechno zvládneme sami, abychom nezpychli a s hlavou v oblacích nezakopli. Možná proto se nám občas zdá, že sotva dojdeme. Ale nedává nám ani méně, aby nám nedošel dech ještě před večerem.

Je v tom příběhu také cosi velmi znepokojujícího. Izraelci dostali co potřebovali. My máme mnohem víc než potřebujeme. Chleba určitě. A přece je na zemi tolik dalších lidí, kteří nemají dost jídla ani síly, aby mohli žít. Nevím si s tím rady, snad to má být aspoň vysloveno nahlas, a cítím stud, když někdy hovoříme o tom, co nám zase chybí a co všechno nemáme.

Ještě něco v tom příběhu zní. Hospodin dává dost pro tento jeden dnešní den. Máme si vážit tohoto dne, který právě je. Hospodin dnes myslí na dnešek, zítra bude myslet na zítřek. Tento je den, který nám učinil Hospodin, tak se z něho radujme. Nevíme, co přinese zítřek, nenechme dnešek marně uplynout mezi prsty v myšlenkách na to, co nás čeká zítra a pozítří.

Dnes užijme Hospodinovy dobré dary. Hospodinovy dary si nelze uložit do zásoby na horší nebo lepší časy. Izraelci očekávali manu každý den a také ji každý den dostali. Tento den se všemi jeho dary od Pána Boha si zaslouží naši pozornost a vděčnost.

Hospodin nás učí užít v tom nejlepším smyslu slova dnešek a jeho dary. To neznamená, že nás nezajímá budoucnost, že nemáme plánovat, přemýšlet, co kudy půjdeme dál. Izraelci také nežili jako stádo ze dne na den. Měli před sebou cestu, která měla cíl, zaslíbenou zemi, která se měla stát jejich domovem. Ale ta cesta byla plná jednotlivých dnů, kdy se něco dělo.

Smíme doufat, že na našich cestách, které mají svůj smysl a cíl, dostaneme na každý konkrétní den přesně to, co je nám třeba, abychom mohli jít dál.

Ve vyprávění o maně a křepelkách slyším veliké zaslíbení. Slib, že nám Bůh dá k životu to, co potřebujeme. Spolu s Izraelci na poušti se ptáme - ?co to je? a odpověď hledáme každý den znovu.

Než odpověď najdeme, můžeme se tázat, co z toho všeho, co jsme nasbírali, náš život obohacuje a co ho ničí, co máme podržet a čeho se zbavit. A o co se můžeme rozdělit s těmi, kdo mají opravdu málo.

A především se můžeme učit důvěřovat. Důvěřovat Pánu Bohu, že nám dá to, co opravdu a nejhlouběji potřebujeme. Den za dnem, stále znovu a nově. Amen.

P: 190

Ohlášení

M: Pane, děkujeme za to, že nám dáváš to, co potřebujeme k životu pravému a plnému. Dávej nám i dál lásku, svobodu, důvěru, dávej nám chleba i vodu, dávej nám blízké lidi, učiň nás blízkými lidmi. Myslíme s úzkostí na ty, kdo opravdu nemají co jíst a dívají se na smrt svých milých. Prosíme za ty, kdo nemají nikoho, komu by důvěřovali, s kým by byli spojeni. Myslíme na osamělé, opuštěné děti i dospělé, prosíme za ty, kteří nemají komu věřit i na ty, kterým nikdo nevěří. Prosíme za ty, kdo ztratili odvahu a sílu k životu, kdo mají nemocné tělo nebo duši. Prosíme za pokoj mezi lidmi, v rodinách, v národech, mezi státy. Prosíme o moudrost pro vládnoucí. Prosíme tě společně slovy Ježíšovy modlitby: Otče náš? Amen.

Poslání: Římanům 12,12-16

Požehnání: Ať Hospodin ti žehná a chrání tě, ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv, ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem. (Nu 6,24-26)

P: 158