Daniel Ženatý

161,1

Hlahol Hospodinu celá země, radostně služ Hospodinu! Vstupte před jeho tvář s prozpěvováním. Vzdávejte mu chválu, dobrořečte jeho jménu, neboť Hospodin je dobrý, jeho milosrdenství je věčné, jeho věrnost do všech pokolení.

89

Milostivý Bože, je dobré být tady. V tomto shromáždění, s lidmi kolem nás. A věřit, že jsi s námi. Ty nás znáš. Víš, že ze svých porážek dokážeme vyrobit blyštivá vítězství. Znáš naši schopnost mluvit o velkých chybách jako o nepatrných přehmatech. Slyšíš naše nadávky, když se vztekáme, že něco není podle našich představ. Někdy jsme sami sebou tak zaměstnáni a tak hlasitě mluvíme a mluvíme, že neslyším tvůj tichý hlas. Odpusť nám. A dej nám svého Ducha, abychom slyšeli tebe.

Nic před tebou neskrýváme. Vyznáváme, že jsme možná složili ruce v klín, když bylo třeba pomoci.

Není to veselé a radostné vyznávat své viny. Ale jen tak je možné slyšet slyšet radosti. Jen tak je možné se radovat. Zpráva o naději ve tvém synu vede k úsměvu a vděčnosti. Nutí k narovnání a poskočení, k ujištění, že smíme začít znovu, že nám dáváš nový den, že tu smíme být.

Prosíme o pokoj a radost pro shromáždění tvého lidu. Pro zásluhy tvého syna a našeho Pána a Spasitele, který s tebou a Duchem svatým žije a kraluje na věky věků. Amen

Mt 9,1-8

V NMnM křest a 379

V By 433

Vězte, Hospodin je Bůh, on nás učinil a ne my sami sebe.

Ř 9,14-24

Je Bůh spravedlivý? Tak útočili i na apoštola Pavla. Řekni nám Pavle, jak to je? Jak je ten tvůj Bůh spravedlivý? Proč se někomu vede dobře a jinému zle? Proč někdo má štěstí a jiný nemá? Jednu rodinu stíhá rána za ranou, další ani neví, co to je smutek? Proč? Jsou nakonec přece jen někteří lepší než druzí? Měří Bůh dvojím metrem, nebo měří každému stejně? Jak to je s tím Bohem, Otcem Ježíše Krista? Chtěli bychom znát odpověď. Jak to je? Někdy se rozkurážíme a přesvědčujeme sami sebe, že na to máme nárok. Poctivě pracuji, žiji, tak to přece musím vědět, jak to je.

Pavel odpovídá trochu oklikou. Ale nakonec odpoví, nemáme na to právo, abychom to znali. Ono to nejde. Není to možné. Dokládá to na obraze hrnčíře a nádoby, kterou hrnčíř z hlíny vytvoří. Výtvor nemůže říci svému tvůrci, proč jsi mne udělal, proč jsi mne udělal takto, jak to se mnou bude dál, mám přece právo to vědět. Tak i člověk. Je ta nádoba, Bůh hrnčíř, který nádobu vytvořil. On o tom rozhodl, on ji vykroužil na hrnčířském kruhu. Tak to je. Proč? Jak? K čemu? Ano, můžeme se ptát. Můžeme a máme hledat a touct. Ale nemáme nárok znát odpověď teď a hned a písemně.

Jenže ony nás ty otázky trápí dál. Co s tím životem, který je tak jiný? Ani dva sourozenci, děti stejných rodičů jej nemají stejný. Myslíme každý jinak, toužíme jinak, jsme jinak zdraví, jinak nemocní, úspěšní či neúspěšní jinak, co s tím? Proč to tak je, nejsem ošizen, když vidím ty druhé?

Snad může pomoci následující obraz. Jeden muž dostal v den svého narození neobvyklý dárek. Kalendář. Neobvyklý kalendář. Měl jen jeden list. A na něm bylo datum narození onoho muže. A každý další den přibyl jeden list s novým datem. Pěkně bytněl ten kalendář. Tloustl každým novým dnem. Tušíme, jak působil. Tiše, jakoby mimochodem a beze slov připomínal. Každý den je dar. Bůh ti jej dává. Bez podmínek, zdarma, stále nově. A podívej, kolik si jich už přijal. To jich je. A co se v nich všechno stalo. To je krása. A pořád jich přibývá. Plní se tvůj život. Je stále plnější, mohutnější.

Když byl větší, poznal, že existují i jiné kalendáře. Trhací. A to jej mátlo. Jak to je? Je to tak, že dostal jeden rok, jeden život, celý, nový, pěkně zabalený a nepoškozený? A pak to začne, šup, jeden den je pryč a druhý den je pryč a jedna část života zmizela a druhá část zmizela. A přitom se člověk pokoušel zadržet aspoň jednu hodinu, aby byla a neubývala. Ale je to jako když chcete udržet trochu vody v dlani, vyteče. Jakápak řeč o plnosti. Stálé ubývání. A pak křeč a vztek, a taky strach, jakmile se začnou blížit příznaky smrti a konce na této zemi. Kde je ten plný rok který byl na začátku? Kde je ten plný život? Podívejte, žádný list už tu skoro není, žádné vzpomínky, nic krásného, co jsi mně to dal Bože, co s tím? Nemají ti druzí něco lepšího?

Pravdě o životě od Boha lépe odpovídá obraz onoho neobvyklého kalendáře. Na počátku jeden list v den narození. A pak jich přibývá. Všichni jsme dostali tento neobvyklý kalendář. A dárcem byl Bůh. V den narození jím obdaroval každého z nás. On je náš tvůrce. On nás učinil. My sami jsme k tomu nic nepřidali. Nic jsme si nezasloužili, žádnou frontu s žádostí o narození jsme nevystáli. Žádných sedm let jsem u vás sloužil, abych se mohl narodit. Nic. A při narození nebyl žádný nárok na dlouhý život který neubývá. Žádný nárok na život bez problémů, který mohu na chvíli zastavit jako obraz na videu, případně přetočit zpátky.

Mnohé v našem životě záleží na úhlu pohledu. Kde vidíme svůj život jako trhací kalendář, z něhož stále jen ubývá, tam přibývá neuspokojenosti a křeče. Tam voláme Boha k odpovědnosti, co že nám to vlastně dal, vždy?t to neodpovídá našim požadavkům. A také na něj křičíme, aby nám co možná nejrychleji vysvětlil, jak je to s tou jeho spravedlností.

Kde vidíme svůj život jako dar, který nám Bůh dal a darem dává každý další den, tam vnímáme více plnost, vršení, jak přibývá dobrého. Můžeme se dovolit se otočit, vidět události které byly. Smí to být krásný život.

Stále ovšem visí ve vzduchu povzdech, no dobrá. Beru život jako neobvyklý kalendář. Nekřičím na Boha, že mám nárok na lepší život. Přeji druhým dobré a proto celkem klidně přijímám, když se druhým daří dobře. Dokonce mne to někdy těší a přeji jim to. Ale co když ten nový den, který přibude na mém neobvyklém kalendáři nestojí za nic? Co když je v něm obsažena bolest? Zklamání? Nemoc a smrt?

Pak, pak je to těžké. Ano. Ale. Pak nám Bůh jako první pomoc dává ruce abychom něco dělali. Rozum, abychom poznávali druhé lidi abychom nebyli sami. Lásku, aby nás to k druhým táhlo a ne od nich odpuzovalo. Paměť, abychom viděli tu hromadu dnů a co v nich bylo. Vzpomínky, na ty kdo zde s námi byli a už nejsou. Příběhy druhých, asi to není úplně dokonalá pomoc, ale vždyť tolik lidí na světě trpělo a trpí, nejsem sám, to není nějaká zlomyslná hříčka osudu.

A tam kde nestačí ani naše ruce, ani náš rozum, ani naše láska, ani paměť ani vzpomínky ani příběhy těch, kdo trpěli a trpí, tam zbývá jediné. Příběh toho, který trpěl až na kříž. Až do smrti kříže. Příběh Boha. Kde už nemáme co brát, kde už nic nezabírá, tam smíme přijímat toho, který se za nás vydal, aby nás vysvobodil od smrti a k životu přivedl.

Takový je to Bůh. Dal nám v čase našeho narození první den jako dar. A pak další a další dny. A jeho spravedlnost v tomto světě? Dává sám sebe svému stvoření. Dává sám sebe za své stvoření. On sám se vydal. Odvaha a touha křičet na něj, jak je to s tou tvou spravedlností podivný Bože slábne. V cestě stojí kříž a na něm Kristus. Tušíme, tak to je s tou Boží spravedlností. Ten Vzkříšený a Ukřižovaný nás bere za ruku a jde s námi. Až a konec. Až k životu. Amen

257

přímluvná

Pane Ježíši Kriste, s tebou jde náš život od pěti k desíti. Přibývá dnů a dalších let, a my nemusíme čekat na konec to nejhorší.

Prosíme, uč nás dívat se na náš život jako na nezasloužený dar, který někam spěje, má svůj dobrý cíl. Zbavuj nás pohledu který vede k smutku a beznaději, že všeho ubývá a nic nemá cenu. Proč bys potom vstával z mrtvých, proč bys byl s námi?

A tak prosíme za všechny, kdo vrší své dny na této zemi. A bojí se až odtud půjdou zpět domů k tobě. Posiluj je.

Prosíme za všechny, kdo se rodí na tento den a dostávají od tebe krásný dar, první nový den a pak další a další.

Prosíme za ty, kterým je těžko. Uprchlíky na pákistánských hranicích. Prchající před přírodní katastrofou v Kongu. Hladové a nemocné bez jídla a bez léků. Potěšuj je a nám ukazuj, jak můžeme pomoci.

Prosíme za ty, kdo trpí kousek vedle nás a my nic nevidíme. Už jsme si zvykli jak vypadají a žijí a jejich sevření ani nevnímáme.

Prosíme a přimlouváme se, potěšuj nemocné. Dávej trpělivost a naději jim i těm, kdo se o ně starají.

Spol. voláme: Otče náš, který jsi v nebesích, posvěť se jméno tvé,

přijď království tvé, buď vůle tvá, jako v nebi, tak i na zemi, chléb náš vezdejší dej nám dnes,

a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům a neuvoď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého,

neboť tvé jest království i moc i sláva na věky

Jako vyvolení svatí, Boží a milovaní, oblecte milosrdný soucit, dobrotu, skromnost pokoru a trpělivost.

Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému. Jako Pán odpustil vám, odpouštějte i vy. Především však mějte lásku, která všechno spojuje k dokonalosti. A ve vašem srdci ať vládne mír Kristův, k němuž jste byli povoláni v jedno společné tělo.

Nechť ve vás přebývá slovo Kristovo v celém svém bohatství.

636