Kázání na text Mt 5,3: „Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské.“

Dobré ráno, dopoledne, dobrý den, buďte zdrávi. Ta slova „blaze vám“, nebo „blahoslavení“ (Μακάριοi), podle některých znalců byla také pozdravem. Tedy není to (jen) oznámení, přemlouvání a vemlouvání: podívej se, to, že na tom jsi špatně, na kontě i na duchu, je vlastně dobře.

A je to Ježíšův pozdrav a projev blízkosti. Slova, která patří někomu konkrétnímu, někomu, s kým jej svedly cesty dohromady, komu projevuje blízkost. S kým je rád. Kterého když vidí, jak stojí s napřaženou rukou, s rozbolavěným srdcem, s duší jak splasknutým balónem, tak se u něj zastaví a něco mu do ruky, srdce, nitra dá. Blahoslavenství je pozdrav – blaze tobě, vždyť jsi blahoslav, neboj, i když jsi chudý, milý slávku, já jsem s tebou, tobě a právě tobě jako prvnímu přináším boží království!

Komu je ten pozdrav, první pozdrav z kázání na hoře určen? „Chudým v duchu, na duchu“. To slovo chudý prý souvisí se slovem žebrák, s tím, kdo prosí, kdo je skloněný, který očekává, který ví, že si sám nevystačí a je odkázán na milost, na almužnu, na projev lásky někoho druhého.

To slovo „v duchu“ by se dalo přeložit a vyložit „pokud jde o ducha“. To, že nejde jen o chudé jaksi hmotně bývá občas bráno jako jakési zúžení, pro křesťanství typickou spiritualizaci. Ale souhlasím s učitelem Jiřím Mrázkem, který to vidí naopak jako prohloubení a rozšíření slova chudý. „Jsou to ti, kteří jsou na tom bídně i uvnitř, pokud jde o jejich duchovní svět, duchovní obzory či bohatství.“ (Jiří Mrázek, Kázání na hoře, str. 31)

Chudí duchem jsou přísně vzato ti, kteří nemají vlastní duchovní bohatství. Tečka. Ti, kdo se teď za Ježíšem vydali na horu jako za nějakou senzací. Nebo to mohou být duševně a mentálně chudí, kteří neznají ani své vlastní jméno a nepamatují si, co bylo včera. Nebo to můžou být ti, kteří vnitřně zkrachovali; kteří svůj život zpackali tak, že by raději neznali své vlastní jméno a raději zapomněli, co bylo včera. Nebo to mohou být ti, kteří vůbec nejsou mentálně zaostalí a vůbec nejsou povrchní ani „duchovně“ zaostalí, ale prostě už mají dospěli do stavu a poznání, že je toho na ně moc a že na svůj život nestačí. Všechno to spojuje, že není o co stát. A často si to nevyberete. Chudé děti, které se narodily rodičům, kteří je nechtěli a odložili. Chudí, kteří se narodili do neinspirujícího, nelaskavého prostředí a celý život se toho dědictví nezbaví, chudoba plodí chudobu dokládají i moudré knihy a výzkumy u nás (Prokop, Slepé skvrny).

Ale právě všem takovým tu Ježíš zaslibuje Boží království. Proto jsou šťastní a blahoslavení. A v tom je ta celá paradoxnost. Kdybych říkal, že blaze je zdravým a bohatým, nebyl by důvod sem chodit. Ale nejde ani tvrdit, že chudoba je nějaký ideál. A ani to není něco, zač by si člověk vysloužil odměnu, chudoba je stav, který si zaslouží pomoc.

A Ježíš ji zaslibuje, přináší, ztělesňuje. A nazývá ji království nebeské. I chudým, možná právě jim jako prvním, v něm svítá naděje, někdo si na ně vzpomněl. Už nejsou bez perspektivy, což mi přijde na chudobě nejhorší – dědí se okoukáním vzorců chování a životními zlozvyky, nechutí na sobě pracovat. Tady se otevírá šance a naděje na změnu, nečeká je jen exekutor a osobní bankrot, ale čeká je, už teď se před nimi otevírá v Kristu nebeské království. Jak to sdělit dneska chudým kolem nás, toť otázka za milion. Ale Ježíš právě takovým lidem, kteří ztrácejí perspektivu, jsou v očích světa odepsaní – nabízí výhled a dokonce nové občanství v nebesích!

Říká se, že postní čas to je modlitba, půst (rozumějme jisté odříkání si) a almužna (činům lásky). Ta slova o blahoslavení chudých myslím mohou být impulsem ve všech těch třech postních oblastech.

V modlitbě jsme vedeni k rozpoznání, že před Boží tváří stojíme s prázdnýma rukama a jsem vlastně nahý (jak nám to za chvíli připomene Komenského píseň). Nemáme čím se vykázat, za co skrýt. (A blaze tomu, kdo k tomu dojde, kdo to zjistí dřív než v poslední hodinu.)

V tom je, myslím, dobré se trénovat, cvičit. V rozpoznávání, že k životu zase tolik nepotřebuju a jsou věci, kterých se dokážu vzdát. To je půst, puštění se, odpuštění si něčeho.

A pak taky naše almužna, péče o druhé, chudé… Uvidět je, není jich kolem nás málo. A zkoušet pomoci - protože je to dobré a také proto, jak jsme slyšeli, právě jim je zaslíbeno království Boží jako prvním, občanství v nebesích. Nepodplatili hraniční kontrolu. Nepředběhli ve frontě na očkování. Nemají na to. Ale něco se před nimi přece jen otevírá. Protože Bůh takové přijímá. Protože právě k takovým přišel Ježíš.

Pane, není to úplně snadno k pochopení, že tobě milý a vlastně šťastný je ten, kdo si uvědomuje svou odkázanost, svou chudobu. Smíme však proto své štěstí očekávat od tebe. Abychom pak byli osvobozeni od toho, co by nás mohlo svazovat, třeba v podobě nepodstatných a zbytných věcí. Kéž nám to otevírá oči i srdce pro potřeby bližních. Amen