Marek 2,1 - 12

 Bratři a sestry,

            z toho evangelijního příběhu chci zdůraznit a rozvést několik momentů, které mohou naši víru pročistit a ujasnit.

            Především jednání těch čtyř, kteří nesou ochrnutého ke Kristu. Může nás inspirovat.

Jsou věci, na které skutečně nestačíme, s kterými si sami nevíme rady. Máme svoje meze. Pro toho, kdo počítá jenom sám se sebou, znamená tohle poznání konec a důvod k rezignaci. Proto před ním raději zavíráme oči. Věci, s kterými sami nemůžeme nic udělat, vypouštíme. Jenomže ono to není nic platné, ony se často přihlásí sami, sami nám vstupují do života. Třeba v nemoci, v ochromenosti blízkých.

            Kdo důvěřuje, není ani tehdy odsouzen k apatii. Kdo důvěřuje, nepočítá jen se svými možnostmi, a proto jeho úsilí nemusí být zbytečné, ani když sám věci vyřešit nemůže. Smí jednat v naději. Otvírá se před ním prostor pro aktivitu.

            Složit svoji naději v Bohu, neznamená složit ruce do klína. Důvěra v Krista není protikladem jednání, naopak potvrzuje jeho smysl, umožňuje chytit druhej dech. Je zdrojem aktivity, touhy, kuráže a vynalézavosti. Tam, kde by se člověk, spoléhající jen na své síly, zastavil a skončil, tam se důvěra nevzdává.

To neznamená zaťatost a urputný boj. Průvodci ochrnutého se nepustili s netečným zástupem Ježíšových posluchačů do křížku, hledali jinou cestu. Důvěra má fantazii. Evangelium nám ji představuje jako odvahu k bláznivým a riskantním kouskům. Kdo chce opravdu pomoci, ten se nemůže bát udělat rozruch.

            A pikantní na tom, bratři a sestry, je, že tou překážkou na cestě ke Kristu, jsou v tom příběhu jeho posluchači. Za zády mají člověka v nouzi, který Krista potřebuje, a ani se nehnou. Stačí jim, že sami slyší. Naštěstí cesta k Ježíšovi vede i mimo ně, tedy vlastně mimo nás. Kdo Krista opravdu hledá, pro toho ani natvrdlost zástupu jeho příznivců není překážkou. Prostě je obejde. A není třeba žárlit. Jde-li nám opravdu o věc Kristovu, můžeme říct jenom: Bohu díky!

            Další zvláštností toho příběhu je, že víra průvodců přichází nakonec k dobru ochrnutému. O jeho víře se z evangelia nedozvíme nic. Ale když Ježíš viděl jejich víru, pomohl jemu. Dneska se o víře mluví a uvažuje jako o záležitosti čistě osobní, pouze privátní, soukromé individuální. Jako by v ní šlo jen o nás samotné, o osobní spásu. To je hluboký omyl. Nevěříme sami pro sebe. Naše důvěra nebo nedůvěra podstatným způsobem ovlivňuje životy lidí, s kterými se potkáváme, s kterými žijeme. Díky ní se mohou setkat s boží pomocí. A to teď nemluvím přímo o misii, spíš o ovoci víry. Nemusí se přičíst nám, ale druhým. Bible to připouští. Jejím měřítkem není osobní prospěch, ani ten duchovní. Smysl víry můžeme postihnout, až když opustíme sebestředná a individualistická měřítka, až když ji nežijeme pro sebe.

            A teď k tomu, co je v příběhu nejdůležitější: Ježíšova odpověď není prostě splněním lidského očekávání. Ti čtyři tam toho pátého nepochybně donesli kvůli uzdravení, ale Ježíš mluví o odpuštění. Uzdravení je v tom příběhu jenom jakýsi vedlejší produkt. A podobně je tomu v bibli často.

Máme svoji představu o tom, co nám v životě schází, co bychom nejvíc potřebovali, co nás může učinit šťastné. Pokud chceme, aby nám Bůh splnil jen to, co sami pokládáme za nejdůležitější, budeme asi zklamaní a dospějeme možná k tomu, že Bůh není k ničemu.

            Pokud ovšem bude náš vztah k Bohu skutečně vztahem důvěry, která zůstává otevřená a je s to slyšet víc, než jen sebe, pak můžeme přijmout víc, než si vůbec dovedeme přát a objevit víc, než nač dovedeme pomyslet. Třeba to, že plnost života není jen a především otázkou zdraví. I pro zdravého člověka může být život hotové peklo. I ten, kdo je tělesně naprosto fit, může být úplně ochromen, neschopen svobodného kontaktu, oddělen od ostatních, neschopen hnout se z místa, neschopen stát na vlastních nohách. A možná i při uzdravení jde hlavně o ten stav vyřazenosti, jak ze smyslu života, tak ze společenství s ostatními.

            A třeba objevíme, jak i tělesné uzdravení opravdu závisí na odpuštění hříchů. Jistěže ne tak prvoplánově, že by nemoc byla trestem za individuální poklesky a prohřešky. Hřích také v bibli není v prvé řadě jednotlivý zlý skutek, ale oddělenost našeho světa od Boha, zásadní nedůvěra, která formuje náš přístup k životu tak, že je utvářen obavami a sebezajišťováním, soupeřením a sebeospravedlňováním. Kolik z toho přispívá k nemocem? A kolik z toho naprosto konkrétně odčerpává energii a prostředky potřebné k péči o nemocné a zápasu s nemocemi a jejich důsledky?

            „Odpouštějí se ti hříchy...“, tím to asi opravdu vše začíná.

Jo, jenomže odpuštění, to mohou být taky jenom prázdná slova, plané krasořečnění, které ve skutečnosti nic neznamená, zbožné fráze bez reálného obsahu. To známe a věděli to i zákoníci, písmáci Ježíšovy doby. Mluvit o odpuštění bez moci, která může opravdu něco změnit, to je skutečně rouhání. Bázeň před snadným a nezávazným žvaněním, je v tomhle případě víc než na místě.  

            Říct někomu: "Odpouštějí se ti hříchy" je opravdu snadné, příliš snadné, pokud zůstane jen u slov, pokud se něco reálně nezmění. Ovšem skutečně vyvést z moci hříchu, osvobodit někoho z jeho ochromenosti, dát někomu šanci, aby se zase postavil na vlastní nohy, vrátil se do života a mohl v něm být opravdu zase doma, to je náročné, to je nesmírně těžké. Tak těžké, že nám to pro nás připadá přímo nemožné. To snad může Bůh v nebi, ale že by to opravdu šlo tady na zemi, tomu už ani nevěříme.

            Ale právě k téhle důvěře Ježíš zákoníky, a ten příběh nás, zve. O odpuštění není třeba mlčet, nemusí to být jen planá, prázdná slova. V Kristu je tu moc, která reálně něco mění a vrací chromé do života. Díky ní nemusí být odpuštění rouháním. Kdo tu moc v důvěře přijme, ten může odpustit pravdivě, skutečně, činem, který překonává odcizení.

            Né snad, že bychom se ve víře měli a mohli stát lidovými léčiteli. Kdo se spoléhá na Kristovo odpuštění, ten může jeho pravdivost stvrzovat jinak. Třeba tak, jak to dělá Ježíš v následujícím příběhu o povolání celníka Lévího, totiž že spolu s ním a dalšími hříšníky zasedne k jednomu stolu, že těm, kdo se vlastní vinou vyřadili, nabídne společenství a solidaritu, že jim dá svou důvěrou skutečnou šanci začít znovu.  Amen.