Bystřice n.P., Nové Město na Moravě, 13. 12. 2009, Mk 1, 1-8
Sestry a bratři,
základem třetího adventního kázání bude 3. verš z 1. kapitoly Markova evangelia:
Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky!´

Připravujte cestu Páně, přímé čiňte stezky jeho! Bůh je tu ? tak ať se sem dostane! Ať neuvízne v blátě nebo v písku. Dělejme pro to něco! Narovnávejme stezky a srovnávejme hory! Odstraňujme zátarasy! Vyhlížejme a buďme trochu nervózní? jen aby dobře dojel! Připravujme silnici pro Boha! Anebo obráceně? Proboha, připravujme tu silnici!
Lidé, přímé čiňte stezky jeho! Celými dějinami zní tenhle Janův výkřik z pouště. Dodnes. Do budoucna. Velmi naléhavě!
Bůh přišel do lidského světa jako člověk ? narodil se! Nový příchod a nový začátek! Nový příběh! A všimněme si: narození předcházela cesta. Josef s Marií šli z Nazaretu do Betléma. Byl to čas námahy a útrap. Marie byla v devátém měsíci těhotenství? (zkusme si to představit). Museli mít oba strach, jak to všechno dopadne, kde bude Marie rodit a jestli to matka a dítě přežijí? Byli na cestě, a zřejmě ta cesta moc rovná nebyla! Ve stejnou dobu Jan, syn Alžběty a Zachariáše, nejspíš plakal před kojením nebo usínal po kojení? v horách, v městě Judově?
Bůh je tu ? tak ať se sem dostane! A jakou cestu že to máme připravovat? Izajáš, a po něm Jan, mluví o napřimování silnice? to je jejich básnická, obrazná řeč. Je to alegorický jazyk Bible. Tomu rozumíme, protože se blíží oklikou řeči našeho srdce.
Připravovat cestu Páně znamená stávat se jakýmsi ?cestářem ve svém vlastním srdci?. Pracovat k tomu, aby naše vlastní srdce bylo přicházejícímu Bohu přístupné, otevřené, aby v něm bylo dost místa. Aby si ten, kdo jde kolem našeho srdce a stojí o návštěvu, nemusel prohrabávat cestu, aby si nepolámal nohy, aby to nevzdal pro nepřístupnost terénu. Někdy je to Bůh, kdo jde kolem. Někdy je to člověk a někdy je to totéž! Aby taky ta přístupová cesta byla přímá a krátká, tedy aby naše srdce bylo ve své otevřenosti přímé a v rozhodování lásky ?krátké? ? abychom viděli člověka vedle sebe. Platí to myslím bez rozdílu věku, ať je nám patnáct, třicet nebo osmdesát. Srdce počítá roky jinak.
Bůh je tu ? tak ať se sem dostane!... Zastavme se u toho, kdo přišel a kam přišel! Evangelista Jan (to je jiný Jan než ten Křtitel z pouště) to vyjadřuje trochu mysticky: Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Bůh přišel ve slávě, jako jednorozený Syn, plný milosti a pravdy (Jan 1).
Tedy: Slovo ztělesněné v člověku. Syn sestupuje z výsostí, z nebes do zimy a neurvalosti lidského světa. Mezi nás. Často do bídy, do arogance, do pohrdání vším svatým. Do hlouposti a zášti. Do malověrnosti, do nevěrnosti, ale také do věrnosti. I do upřímné pokory mnohých svých služebníků a služebnic. Do jemné lásky srdce mnoha lidí, kteří se k němu vědomě ani nehlásí. Zkrátka, do lidskosti se vším všudy.
Máme s ním smlouvu, několikrát obnovenou. Nedodržujeme ji? snad toho ani nejsme schopni. A On jde nakonec zase za námi. Nelze to úplně pochopit, ale v tom to právě nakonec možná je! Milost nemá být pochopena. K milosti se přeci hodí spíše úžas než rozum!

Všimněme si také trochu Jeho stylu: jak k nám Bůh přichází! Jak se ten příchod děje. V tichosti a bez pompy. A přitom je to největší příchod všech dob! Příchod, budící pozornost!
I později budí Ježíš pozornost, ale nejspíš o ni nestojí. Přichází za Janem, za tím extatickým podivínem, aby se od něj nechal pokřtít. ? Ježíš je dospělý. O jeho cestě k dospělosti nic nevíme. Z evangelií se dozvídáme pouze několik okolností jeho narození a dětství: potupná cesta rodičů do Betléma, provizorium chlíva pro těhotnou maminku, potom emigrace rodiny do Egypta, Herodova genocida na dětech! Spíše drsné drama než malebné jesličky. To drama ? světe div se! Nakonec (nebo od počátku) ? přináší pokoj, tichost a radost! V radosti a pokoji připravujeme cestu pro neokázalého Boha. Tak ji připravujme tiše a neokázale!
Bůh je tu ? tak ať se sem dostane!... Ano, slyšíme, chápeme? tak rozmístíme dopravní značky, dáme nový asfalt, uvedeme do pohotovosti Policii? prostě si to důkladně pojistíme, nic neponecháme náhodě ? a pak si, před televizí, vychutnáme triumfální příchod!...
Tohle pokušení v tom je! Pokušení, že to je všechno na nás! Že to všechno závisí na naší bdělosti a připravenosti. Na naší pracovitosti! ? Jenomže, Bůh může přijít jinudy! Jinou cestou ? ne tou narovnanou, vyasfaltovanou silnicí, podle které jsme rozmístili svaté obrázky, kde jsme poházeli olivové ratolesti nebo pověsili transparenty.
Může přijít úplně jinudy, jindy a jinak. Postranní, zablácenou, špatně průchodnou pěšinou. Vždyť v Betlémě přišel nenápadně! Skoro nikdo o tom nevěděl, skoro nikdo to nebral vážně. Dneska bychom v Josefově rodině viděli nejspíš bezdomovce, a ty rádi nemáme!
Evangelium prostě není jednoduché. Pořád nás nutí přemýšlet, co to vlastně všechno znamená. Ano, připravujte cestu Páně a čiňte přímé stezky jeho! Ale přitom zůstaňte ostražití, jako ostříži. Hlídejte si význam! Co se tu opravdu říká!
Při tom cestaření se možná nemáme tolik dívat na obzor, kde by se měl co nevidět objevit kočár? Možná že se máme spíše dívat do tváří cestářek a cestářů, pracujících pár metrů od nás. Musíme se učit neohrnovat nos nad jejich špínou! Nad jejich divným názorem a nad jejich zlobou. To je těžké! Dívat na své blízké okolí? ZNOVU! Uvidět ten příchod vedle sobe, doma, ve společném domě, za humny. Znovu poslouchat, co jsme již stokrát slyšeli? A překvapivě uvidět nebo uslyšet nové věci ? nechat se Bohem překvapit, z nečekané strany!
Bůh je tu ? tak ať se sem dostane! Připravovat Jemu cestu znamená očekávat, že On přijde. Vyhlížet Boha znamená vyhlížet Naději. To vyhlížení je víra. Vyhlížení je namířené do budoucnosti. Víra počítá s budoucností. Cestaření je pokukování po věčnosti! Naklonění se k věčnosti?
Zdá se mi, že tahle schopnost a touha takhle pokukovat a takhle se naklánět je něco, co nám spíše ubývá, schází, někde chybí. Očekávat s nadějí dobrou budoucnost, příchod Boha, to nám dnes nesedí? To nám moc nejde! V očích světa je to bláznovství a kdo by chtěl být blázen. Příčí se nám to v krku. Jako ta vánoční rybí kost.
Chtělo by to zlepšit! Připravujeme se totiž o úběžník času. Něco podstatného vyprazdňujeme. Do vyprázdněného prostoru se pak tlačí někdy obavy, jindy lhostejnost, jindy spekulace o konci světa. Na uvolněné místo se plíživě natahuje chaos.
Bůh přišel do lidského světa jako člověk ? narodil se v Betlémě! A hle!, o třicet let později Bůh svůj život dobrovolně ztratil!... za člověka ? Ježíš byl ukřižován, umřel a byl vzkříšen! Nedaleko od místa narození, v Jeruzalémě.
Celý jeho život byl vlastně příchod za námi. Ponížil se, vzal na sebe všechno to neunesitelné, těžké, smrtelné ? co sami nejsme s to unést! Aby to nesl na kříž, aby to nechal na sebe přibít! A všimněme si: i Jeho ukřižování předcházela cesta, stejně jako předcházela Jeho narození. Ježíš chodil po Galileji a pak šel, vlastně jel do judského Jeruzaléma. A jak jel, na oslátku, zástupy mu prostírali své pláště na cestu. Vyrovnávali silnici pro přicházejícího Boha. Už zase? vyrovnávali silnici! A volali stejně jako v Betlémě: Sláva na výsostech! Ježíše čekala Golgota ? útrapy a smrt! V té době už byl Jan v nebi.
V krajině, kde se dobře hospodaří, kde se žije, kde se chce jeden k druhému dostat ? tam jsou upravené a schůdné cesty. Platí to v každé době, za Jana i dnes. Upravené cesty vždy čelí chaosu. Po schůdných cestách se ke zraněnému dostane záchranka a ke hříšnému spása.
Cesty však zarůstají. Chce to údržbu, práci? Takže, směle do cestářského obleku, nějaké hrábě nebo lopata se vždycky najdou?! Můžeme pracovat s jistotou, že to nejdůležitější není na nás, ale na Něm. My jenom připravujeme cestu? Bůh znovu přichází, i když už dávno přišel a je tu! Tak ať se sem dostane? A mysleme na Janovu naléhavost: Proboha!
Amen