Hladovíme po spravedlnosti? Cítíme hlad a žízeň po tom, aby se na světě prosadila spravedlnost? A jaká by to měla být spravedlnost?
Ta naše? Právo a soud, jak ty mně, tak já tobě. Oko za oko, zub za zub. Jestliže se proviníš, musíš být potrestán.

V žalmech čteme tolik úpěnlivého volání po spravedlnosti. Ať je nepřítel zastaven, ať se člověku vrátí prostor k životu. Ať je nasycen skutečný hlad, ať je uzdraveno bolavé tělo.
Tolik dalších písní po celé dějiny lidí zpívá o hladu a žízni po spravedlnosti. Známe černošské spirituály. Vznikaly z veliké touhy, aby se konečně prosadila spravedlnost, svoboda, aby platilo pro všechny stejné právo, aby nebyl hlad, žízeň a týrání. Když už člověk nemůže mluvit, protože se nedovolá zastání, často zpívá.

Ježíš říká: Blahoslavení, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni.
Co je na hladu a žízni po spravedlnosti tak zvláštního, že je Ježíš blahoslaví?

Obyčejný lidský hlad a žízeň pociťujeme denně. Vlastně jsou dobré, protože chrání náš život. Kdybychom necítili, že máme hlad a že nám chybí voda, zemřeli bychom. Potřebujeme hlad sytit a žízeň hasit, abychom žili dál.
V naší části světa nemáme asi z hladu a žízně strach, protože máme velmi mnoho co jíst. Bojím se ale, že nás naše sytost činí nepozornými, necitlivými k těm, kdo mají skutečný hlad a umírají.

Hlad nelze nasytit do zásoby. Stále se vrací. Tedy ani hlad po spravedlnosti nelze nasytit jednou provždy. Touhu po spravedlnosti není možné upokojit tak, aby se už nevracela. Nemůžeme si říct, už jsme pro spravedlnost udělali hodně, to stačí.
Ježíš blahoslaví hlad, který se stále vrací.

My jsme rádi, když máme konečně něco za sebou. Splnili jsme úkol, dokončili jsme práci. Můžeme si vydechnout. Ježíš ale neříká ?buďte konečně hotoví?. Ježíš blahoslaví ty, kdo nejsou nikdy hotovi. Kdo stále znovu cítí hlad po spravedlnosti, kdo jsou stále znovu vedeni neklidnou touhou, protože je ještě tolik co dělat. Možná jste včera také viděli dokument o matce Tereze. Sycená a vedená Boží láskou šla a dělala, co viděla jako potřebné. Je to obdivuhodné. Možná mnoho podobných lidí žije také kolem nás. Jen jsme si jich možná ještě nevšimli.
Tito lidé jsou Pánu Bohu milí, blahoslavení.

Nemůžeme se najíst do zásoby, aby hlad už nikdy nepřišel. Ale nemůžeme ani pověřit někoho jiného, aby najedl za nás. My se o svůj hlad nemůžeme přestat starat. Stejně tak nemůžeme předat odpovědnost za spravedlnost na tomto světě někomu jinému. Hlad se týká všech. Ani hlad po spravedlnosti nemůžeme přesunout na někoho jiného. Nikdo to za nás neudělá.
Ježíš blahoslaví ty, kdo hladoví po spravedlnosti, protože jejich hlad chrání život. Touha po spravedlnosti brání tomu, aby náš život a náš svět ničila nespravedlnost.
Nespravedlnost je jako plevel. Samozřejmě roste tam, kde se podporuje. Bují ale také všude, kde se jí jenom nechá prostor, kde včas nezasáhneme, kde nám to vlastně tolik nevadí, že roste.

Spravedlnost, o které mluví Ježíš, chrání život. Činí ho možným. Ta jeho spravedlnost je jiná než naše právo, povinnost, trest. Je to Boží spravedlnost. Je jiná, přesahuje běžná měřítka. Má v sobě něco navíc. Dělá víc, přesahuje rámec povinností. Nepočítá, na co máme právo. Ale přesahuje hranice práva a povinností směrem k druhému člověku. Je v ní milosrdné soucítění s tím druhým, který je na tom hůř než já. Dělá víc než musí, dává víc než je nezbytně nutné, místo trestu nabízí odpuštění. Místo lhostejnosti nabízí pozornost.
Taková spravedlnost vytváří prostor pro život, rozšiřuje ho.

Ježíš slibuje: Blahoslavení, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni.
Budoucí čas, ?budou nasyceni?, bolestně připomíná, že to konečné nasycení nepřijde v tomto našem čase. Budeme muset čekat, dokud Kristus nepřijde ještě jednou. To je naše realita, V tomto světě nikdy dokonalé spravedlnosti nedosáhneme. Hladoví budou nasyceni, u Boha je připravena bohatá hostina, ale ještě to nějaký čas bude trvat.

Tak co tím časem teď? Má cenu něco dělat? Na tolika místech světa žijí lidé v hladu, nemocní, mnohé země jsou chudé a zadlužené. Mnoha věcem prostě nerozumíme, jsou nám velmi vzdálené. Starost o vlastní živobytí nás často zaměstnává tak, že nezbývá čas promýšlet, kde a jak nasadit své chabé síly. Asi jsme se také v našem národě, na rozdíl od jiných zemí v Evropě, ještě nenaučili dívat se dál, než za hranice našeho města nebo státu.

A přesto do všech vlastních starostí a omezení slyšíme o spravedlnosti, která přesahuje to, co považujeme za běžné. Ta Ježíšova spravedlnost skutečně zasahuje do našeho života. Likviduje hřích, odpouští tomu, kdo se provinil. Nasycuje hlad po lásce, po blízkosti, po odpuštění. To jsme přece sami na sobě zažili, že Boží láska někdy, nějak vstoupila do našeho života a změnila ho. Tajemně, skrze druhé lidi, možná zprvu nepozorovaně?
Boží zvláštní spravedlnost si člověka podmaní. Ukáže možnosti, které nebyly dřív vidět. Vzbudí ten blahoslavený hlad a žízeň po tom, aby se tato nádherná přesahující spravedlnost projevovala mezi námi.
A současně dodá sílu, uschopní člověka k činu. Spravedlnost a láska se promění v čin. Možná nebude každý z nás umět pomoci na druhém konci světa. Ale máme lidi také kolem sebe. Doma. Máme děti, ženu, muže, rodiče. I tam může přijít ke slovu Kristova spravedlnost. Mezi sousedy, v domě, v práci, ve městě, ve vesnici. Je mnoho způsobů, kde a jak činit Boží spravedlnosti prostor.

Ježíš blahoslaví touhu po spravedlnosti na této zemi. Žízeň a hlad po tom, aby ustalo bezpráví. Blahoslaví ty, kdo se ptají, jaká je Boží spravedlnost.
To je ovšem celoživotní bolestný postoj. Stále nadějná důvěra, že Boží spravedlnost má větší sílu, než všechna nespravedlnost lidská. A touha dělat této spravedlnosti prostor. Nenechat náš život zarůst plevelem nespravedlnosti.
Blahoslavení, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni.
HP 19.10.2003