Ježíš říká, blahoslavení jsou ti, kdo pláčou.
Ti, kdo v sobě nesou utrpení, žal, bolest. Doslova ti, kdo svou ?bolest a žal vyjadřují hlasitým nářkem?. Ti jsou šťastní, požehnaní, Bohu milí.

Pláč je výraz bolesti. Těla nebo duše.
Nejsnadněji pláčou děti. Když je bolí tělo, když se jim stýská, když mají vztek. Nemají zábrany a tak pláčou tehdy, když to jejich duše nebo tělo potřebuje.
Dospělí už nepláčou tak snadno a spontánně jako děti. Zřídka na veřejnosti, mezi ostatními lidmi. Jako bychom se styděli dát najevo, že jsme dojatí nebo že nám něco působí bolest. Máme pocit, že se příliš vydáme všanc těm, kdo naši bolest nesdílejí. Že budeme směšní, protože se nedovedeme ovládat. A taky nás učili, že ?chlapi přece nebrečí? a ?nebreč, to bude dobrý?. A tak jsme někdy raději trochu protivní a úseční, jen abychom nemuseli plakat.

Blahoslavení, šťastní, Bohu milí jsou ti, kdo pláčou? Skoro se mi zdá, že to nemůžeme jen tak opakovat, že ta věta je příliš troufalá.
To přece znamená, že ten, kdo pláče v obavě o nemocného přítele, je blahoslavený.
Matka, která naříká nad dítětem, jež se jí ztratilo v jakémsi divokém neznámém světě, je blahoslavená.
Ti, kdo pláčou smutkem, protože ztratili někoho blízkého, jsou blahoslavení.

Žijeme v čase, kdy jsme odvykli projevovat hlasitě a bez zábran svůj zármutek tehdy, kdy ho prožíváme. Mnozí si odvykli plakat úplně. Ale zármutek se tím neodstranil. Jen se převtělil do jiných projevů a bolestí těla i duše.
Tak snad můžeme říct, že Ježíšovo blahoslavenství platí dnes nejen těm, kdo umí plakat, ale také právě těm, kdo plakat už neumí.
Blahoslavení jsou lidé, kteří se za slzy stydí, ale jejich bolest je možná o to větší.
Blahoslavení jsou ti, kdo své rány skrývají, protože prý musí být stateční.
Blahoslavení jsou ti, kdo své trápení schovávají za lehký úsměv, ale uvnitř jsou rozbití a smutní.

Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni.
Možná také cítíte, jak jsou ta slova odvážná, jak se vlastně těžko vyslovují, právě tváří v tvář těm, kdo pláčou a trpí. Můžeme je říct? Víme vůbec, o čem mluvíme?

To podstatné je, kdo ta slova říká. Může je říct jenom ten, kdo sám poznal utrpení a pláč. Evangelia ukazují Ježíše také jako toho, kdo plakal. Ježíš plakal nad svým zemřelým přítelem Lazarem, protože ho měl rád. Plakal nad Jeruzalémem. V getsemanské zahradě byla jeho duše smutná až k smrti. Vykřikl na kříži, když umíral. Epištola Židům píše o Ježíši, že ?za svého pozemského života přinesl s bolestným voláním a slzami oběť modliteb a úpěnlivých proseb Bohu?.
Slova o blahoslavených plačících neříká někdo, kdo nepoznal bolest a strach. Říká je Ježíš, který prošel utrpením až do smrti. To ukřižovaný Ježíš říká, blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni.

Budou potěšeni. Možná to zní neuvěřitelně, když pomyslíme na ty, kdo pláčou. Každý z nás ví o někom, kdo pláče strachem, bolestí, koho svírá zármutek. Také každý u sebe víme, jaké je naše vlastní trápení, z čeho máme obavy, co kde bolí, kde jsou všelijaká stará neléčená zranění. A nebo neodpuštěná selhání, která v člověku zůstanou někde viset.
Ježíš nezjišťuje, proč kdo pláče, nerozlišuje, který pláč mu stojí za pozornost a který už ne. Kdo může zvážit bolest druhého člověka? Ježíš vyhlašuje potěšení, utišení bolesti, a vyhlašuje je všem. Do všech domovů, nemocnic, kasáren a rozbitých měst. Ježíš to může udělat, protože zakusil Boží milost sám na sobě. Vzkříšený Ježíš může říct: blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni.

To je naděje, kterou máme v budoucnosti. Ježíš slibuje, že přijde potěšení, že přinese jednou pokoj do rozbitého světa. Jak o tom zpívá Janovo zjevení: ?Bůh bude s nimi, a setře jim každou slzu z očí. A smrti již nebude, ani žalu, ani nářku ani bolesti už nebude??

Dobře, a kdy to bude? Není to jen plané utěšování, teď to vydržte a pak, jednou, někdy bude lépe? Kde se ta naděje, že plačící budou potěšeni, ukazuje, projevuje?

Ježíš ve svém životě potěšení lidem přinášel. Však za ním šly zástupy lidí, kteří mnohdy dlouhá léta plakali. Ježíš jim vracel radost. Ale nejprve bral vážně jejich pláč, neříkal jim, neplač, však čas všechno zahojí. Bral vážně jejich bolest a léčil ji.

My nemáme Ježíšovu moc. Umíme lidem vracet zdraví jen do určité míry. Ale víme o bolesti, vidíme jí kolem sebe dost a dost. A zároveň máme naději, že potěšení přijde. Proto můžeme jedno ? nést bolesti druhých před Pána Boha. Stát se ústy, která budou prosit za ty, kdo možná prosit neumí, nechtějí, kdo o tom nikdy neslyšeli. To je přece také smysl přímluvných modliteb, ať se modlíme sami nebo společně. Vyslovit za druhé, co si možná netroufají ani říct nahlas. V modlitbě můžeme před Pána Boha přednést všechnu tu tíhu, o které víme nebo kterou tušíme, předložit ji v naději, že plačící budou potěšeni.

Ježíšovo blahoslavenství plačících také pravdivě přiznává, že pláč tady je. Pláč není nic, co by se mělo vymazat, definitivně potlačit, zrušit. Nemusíme budit dojem, že je všechno v pořádku. Tak svou bolest jenom zakonzervujeme někde v sobě a ona nás stravuje zevnitř.

Ježíš blahoslaví ty, kdo ? znova doslova přeloženo - svou ?bolest a žal vyjadřují hlasitým nářkem?. Kdo umí projevit svou bolest. Vždyť pláč je také léčivý, proráží přehrady zármutku, za kterými se dusíme. A umíme-li plakat, budeme se umět také smát.
Ježíš říká - je zbytečné tvářit se, že se nic neděje. Děje se. A když už nemůžeme trápení druhého člověka odstranit, můžeme s ním alespoň plakat. Sedět, držet za ruku, naslouchat. Dát mu možnost, aby svou bolest a strach vykřičel, aby s ní nebyl sám. I my sami potřebujeme někdy plakat a hlasitě křičet a také potěšit. Ježíš říká, plačte, nestyďte se za svou bolest, já vím, jaké to. A každý z nás může alespoň někdy plakat s plačícími i radovat se s těmi, kdo se smějí. Tak po troškách přinášíme do tohoto světa to veliké potěšení, které jistě přijde.

Ježíšovo slovo platí všem, kdo pláčou, kdo vidí před sebou svůj život pravdivě a jsou z toho smutní. Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni.
HP 7.10.2003