Mk 1,29-39
Sestry a bratři, Ježíš mluvil o tom, že se přiblížilo Boží království. Ale kdyby se někdo zeptal, ?a jak to vypadá, co to je, jak se to Boží království projevuje??, možná bychom najednou nevěděli, co přesně říct.

Jsme na začátku Ježíšovy cesty. Ježíš má zatím čtyři učedníky, uzdravil člověka posedlého zlým duchem. Stále se kolem něj něco děje. To je pro něj příznačné. Ježíš je stále v pohybu. Chodí, káže, uzdravuje, setkává se s lidmi. Jedině v pohybu se něco může nového dít. I v našem životě se něco stane jedině tehdy, když se odhodláme ke změně, zvedneme se z klidu svého pokoje, a někam se vydáme, někoho potkáme, s někým mluvíme, něco děláme.

Ježíš odešel ze synagogy a spolu s ostatními vstoupil do domu učedníka Šimona. Šimonova tchyně ležela v horečkách. Pověděli o ní Ježíšovi.
Ježíš k ní přistoupil. Slyšel o nemoci a to ho nenechalo lhostejným. Vzal nemocnou ženu za ruku. Nebál se jí dotknout, neměl strach, že se znečistí, nakazí, znemožní. Ježíš vidí nejdříve člověka, který je nemocný, bezmocný, nemůže nic dělat. To není v pořádku, to se musí změnit. Pozvedl ženu, horečka ji opustila a ona je obsluhovala.

Šimonova tchyně se setkala s Ježíšem a toto setkání ji z nemoci vrátilo zpátky do normálního života. Může dál dělat to, co umí, co dělá dobře, co prospívá druhým.

Ptáme se někdy, jak a kde se projevuje Boží království. Třeba tady. Boží moc skrze Ježíše pozvedá člověka z jeho nemoci a vrací ho tam, kde je potřebný, kde je jeho místo.

Jak se to stane? Je to zázrak? Můžeme to vůbec nějak vysvětlit? A musíme to vlastně vysvětlovat? Jaké možnosti má moc Božího království dnes, když Ježíš nechodí mezi námi? A přece jsou i dnes lidé uzdravováni, kolikrát žasneme nad možnostmi moderní medicíny. Ježíš dal nemocné ženě další čas, dny, a prostor, možnost k životu. Také býváme nemocní, my nebo naši blízcí, nemoc nám náhle a nevybíravě připomene vlastní konečnost. Ježíš docela jednoznačně chce, aby naše dny pokračovaly. Aby se náš život prodloužil o další čas a prostor, aby se naše vztahy k lidem a k Bohu mohly rozvíjet. Často najednou vidíme svůj život nově, když si musíme uvědomit, že je ohrožený nemocí i smrtí. Čas se stane vzácným, hledíme mnohem víc na to, jak ho naplníme. Zkoumáme, co má v životě opravdu hodnotu a co klidně můžeme opustit, čemu máme věnovat pozornost a čeho si nemusíme všímat.

Ježíš vnáší mezi lidi Boží království tak, že lidé dostávají navzdory nemoci čas a prostor k životu, k práci tam, kde jsou potřeba, dostávají také čas k lásce. K sobě i k Bohu.

Když se ztišíme, můžeme možná slyšet Ježíše, jak říká, ?dal jsem ti další den, co s ním uděláš? Jak a k čemu ho užiješ? Zůstaneš nehybně sedět nebo se dáš do pohybu?? Půjdeme vstříc setkání, rozhodování, možná bolesti, vstříc všemu riziku, který s sebou pohyb nese?

Šimonova tchyně vstala a postarala se o ty, kdo byli v jejím domě. Co my uděláme s časem, který nám je dán?

Ježíš se setkává s jednotlivými lidmi, ale bývá také obklopen zástupy. Končila sobota, sváteční den. Celé město Kafarnaum se shromáždilo u jeho dveří. Přinesli k němu všechny nemocné a trpící ze všech domů. Už se o Ježíšovi vědělo, že dokáže vrátit nemocným a posedlým normální, plný, čistý život. Kdo by po tom netoužil. A tak skoro každý z města táhne s sebou k Ježíšovi někoho, kdo potřebuje pomoc.

Přinesli všechny a Ježíš jich uzdravil mnoho. Vyhnal mnoho zlých duchů, zničil zlé moci, která lidi ovládá a mění jejich myšlení. Slyšíme dobře, přinesli všechny a on uzdravil mnoho.

Neuzdravil všechny. Někteří pravděpodobně zůstali ve svém utrpení. Asi i to musíme slyšet. Ježíš není kouzelník, který by mávnutím hůlky najednou zbavil celé město zla. Ježíš se setkává s jednotlivými lidmi, přistoupí ke každému, každého se dotkne. Ale není ani v jeho silách zvládnout všechno. Není manipulátor, nechce strhnout davy k sobě, nechce je získat pro svou slávu. Uzdravuje lidi pouze z nezištné lásky k člověku, který trpí.
V jeho uzdravování se ukazuje kousek Božího království tady na zemi. V něm vidíme, jak to tady asi Pán Bůh chce mít, na čem záleží, co je důležité. Jednotlivý člověk se svou bolestí. Bolest má být potřena a člověk zdravý. Bůh nechce nemoci, nechce, aby se lidé trápili a žili v zajetí zlých mocí. A když lidé trpí, věřím, že s nimi trpí i Pán Bůh a hledá možnosti, jak jejich utrpení zmírnit.

Časně ráno Ježíš vstal a vyšel z domu. Odešel na pusté místo, aby se modlil. Po pracném a namáhavém dni Ježíš odchází daleko od lidí, aby mohl být se svým Otcem.

K životu patří také chvíle samoty, soustředění, modlitby. Nemůžeme být bez lidí, ale nemůžeme být také stále mezi lidmi. Člověk potřebuje také sám jako Ježíš stát před Bohem, odložit všechno, co jej zaměstnává, děkovat a také nabrat sílu.
V modlitbě před Bohem shledáváme svoje nedostatky, prosíme o sílu, hledáme své úkoly, své místo, kam máme jít, kde je nás potřeba, prosíme o sílu. Jako Ježíš potřebujeme být ve spojení se svým Otcem. On nám dává život, dává nám k němu čas a prostor. K němu se obracíme v tichu, v soustředění. Modlitba v samotě a tichu znamená nabrat z pramene síly a odvahy k životu. Ježíš to potřeboval, my to děláme po něm.
Ale ostatní ho hledají. Šimon a ostatní ho přímo pronásledují. Lidé se po Ježíšovi ptají. Po tom, co zažili, jsou plni naděje, chybí jim, chtějí mu být nablízku. Postrádají ho. Ať se vrátí k nim, ať pokračuje v tom, co tak dobře začal. Vždyť ještě ani neuzdravil všechny z celého města.
Ježíš se nedá manipulovat těmi, kdo by mu chtěli určovat, co má dělat. Ze své samoty a soustředění vyšel rozhodnutý. ?Pojďme jinam, do okolních městeček.? Nemůžeme zůstat na jednom místě. Proto ho Bůh neposlal mezi lidi, aby se omezil jen na jednu skupinu lidí. ?Pojďme jinam, abych i tam kázal, neboť proto jsem od Boha vyšel.?

Modlitba, soustředění, právě často v čas zkoušky, krize a rozhodování je často také chvíle, kdy se ptáme, co máme dělat. Rozvzpomínáme se na důvod, proč jsme se vydali právě na tu cestu, na které jsme. Je to dobře, že na ní jsme? Ptáme se, proč jsme se kdysi rozhodli, proč jsme byli vysláni, jaký jsem to vlastně a od koho dostali úkol. Možná, že jako Ježíš poznáme, že máme jít ještě někam jinam, možná budeme ujištěni, že patříme právě tam, kde jsme. V modlitbě se tak znova ptáme a rozvzpomínáme na to, proč, k čemu tady vlastně jsme.

Ježíš nás táhne za sebou. Dává nám nahlédnout do svého života. Když se necháme, vede nás na cestu. Na jeho cestě nás čeká setkání s člověkem, s lidmi. Setkáme se i s nemocí a ukráceným časem, ale také shledáme, co je v životě opravdu důležité. Ježíš jde, káže, zvěstuje Boží království, působí Boží láskou tak, že se lidé uzdravují a narovnávají svoje životy. V modlitbě nabírá sílu od svého Otce. Ježíšova cesta je těžká, ale plná života. K tomuto životu v lásce, pomoci a setkání nás Ježíš zve. Amen.