Micheáš 7,18-20
Byla jsem nedávno přítomna rozhovoru o situaci v podnikatelské sféře. Zazněla tam věta: ?musíš bejt tvrdej, jak nejseš tvrdej, končíš, neobstojíš.? Ta věta je vytržená ze souvislosti, pravda, ale zazněla tam a v jiných obměnách ji čas od času asi slýcháme mnozí.
A jinou větu jsem četla den předtím. V té knize šlo o odpuštění: ?jakákoli nesnášenlivost a neochota odpustit je výsměchem Bohu, na jehož neskonale větší odpuštění jsme všichni odkázáni.?

Tak mi to obojí vrtá hlavou. Jak to spolu souvisí. Tvrdost na sebe i na druhé a život z odpuštění. Patří to k sobě nebo je to každé z jiného světa?
Jsou dva světy? Jeden svět, o kterém se mluví v kostele, svět lásky, Boží milosti a odpuštění, a druhý, tvrdý a nelítostný svět, který začíná za vraty kostela či za dveřmi sborového domu?
Jak a kde se ty dva světy prolínají?

Nebo žádné dva oddělené světy neexistují?
A je to jeden svět, jeden život, který má ovšem mnoho tváří, mnoho podob. A my do něj vstupujeme každý se svou výbavou, s tím, co umíme, neumíme, co jsme přijali, naučili se, co máme v sobě, jak vnímáme sebe, druhé, život, svět, vztahy.

Je to jeden svět. My přece jdeme na bohoslužby takoví jací jsme, jak jsme od dětství ustrojeni, vychováni, vedeni, jak nás život omlel i odřel, sem s sebou neseme svoje starosti z práce, z rodiny, svoje nemoci, bolesti. Nejde to všechno odložit za dveřmi kostela a jít sem s dokonale vyčištěnou myslí, prostou jakýchkoli myšlenek na život, jaký žijeme. A je to tak naprosto v pořádku. Jestli tady něco slyšíme, o něčem zpíváme a něco spolu s ostatními
prožijeme, pak to přece musí dál souviset s tím, co žijeme doma, v práci, se sousedy. Jedno druhé ovlivňuje.

To nejsou dva světy. To je jeden svět, kde neustále něco přijímáme. Setkáváme se v něm s tvrdostí i laskavostí, s proviněním i odpuštěním. A můžeme se rozhodnout, co pro nás v tomto světě, v tomto životě bude mít hlavní a první platnost, co přijmeme jako základ, co bude pro nás ten stavební kámen, z něhož stavíme svůj život.

Ne s tvrdostí, ale s odpuštěním začíná nový život pro člověka, který se odcizil Bohu i sobě samému.

Už lidé Starého zákona věděli, co je to vláčet s sebou v životě vinu. Jaké to je schovávat se před Bohem, protože se stydím, odcizit se, sám o sobě nevědět, kdo vlastně jsem, skrývat se před svým bližním. Jákob byl jat strachem před svým bratrem Ezauem, když se s ním měl po desetiletích setkat, protože se proti němu kdysi nesmírně provinil.
V prvním čtení z Izaiáše jsme slyšeli zvláštní, až bolestivý obraz zmateného Božího lidu. Je přirovnán k ženě, která je sama, nikdo ji nevede, žádný ze synů, které porodila a vychovala, ji neuchopí za ruku. Taková je osamělost, opuštěnost člověka, jenž se odcizil lidem, možná nese vinu jiných, odvrátil se od Boha. Kolik lidí nese na sobě podobný úděl, někdy snad vlastním zaviněním, někdy smutnou shodou událostí, někdy docela nezaviněně,? kdo to může rozplést, co se vlastně v životě člověka odehrává?

A už tady zní od Hospodina, už dost, už nebudeš pít z kalicha rozhořčení. Už musí přijít konec trápení, bylo dost osamělosti, dost pláče, dost otázek proč a k čemu to všechno je.

A také prorok Micheáš jásá a v údivu se ptá: kdo je Bůh jako ty, který snímá vinu, promíjí nevěrnost, nesetrvává v hněvu, stále znovu se slitovává?

Je to podivuhodný Bůh, jiný než cokoli si dovedeme představit, není mu podobného. Je to Bůh, který se slitovává, je mu líto, že si člověk komplikuje život. Neshlíží ze svých výšin s odstupem na lidské pády, nehledí se jako pobavený divák, co to ten nebohý člověk zase vyvádí. Ale je mu líto pokřivených cest, hněvá se nad zlým jednáním, svůj hněv dá pocítit, může se na čas odmlčet.
Slyší ale také lidské prosby, vidí pláč člověka zkroušeného vinou.

A zase se slitovává, promíjí a snímá viny. Bolest člověka je bolestí Boží.
Bůh je jako matka, která nese na sobě provinění svých synů. Klopýtá sama svými dětmi nepodepřená, a přece se tváří v tvář svým synům zase rozhoduje pro milost. Je jako marnotratný otec, který odpustil synu dřív než ten stačil vyslovit své přiznání. Bůh snímá viny, odpouští, škrtá minulost, zapomíná na křivdy, na nedůvěru svého lidu, na jeho útěky od něho.
Do mořských hlubin vhodí všechny jejich hříchy. Do moře je vrhne, už je nenajdeš. Je jich tam jak ryb a všelijaké havěti, už se v tom nevyznáš. Kdybys tam chtěl znova hledat, která vina je tvoje, která toho druhého, která je větší a kdo byl dál od Boha i od člověka, nezjistíš to. Jsou pryč. Bůh je rozšlapal a vhodil do bezedné propasti a už jich není.

Člověk soudný, odpovědný, svobodný ví, že se proviňuje, že se svým jednáním často vzdaluje Bohu i druhým lidem. Jako lidé dospělí víme, že svoje vlastní pády nemůžeme házet na druhé, nejsme bezmocné oběti druhých lidí. K naší důstojnosti patří, že svou vinu dokážeme vyznat. Že s ní umíme předstoupit před toho, komu jsme ublížili, i před Pána Boha. A zažíváme, že je nám odpuštěno od lidí, a tušíme, že je to asi bolí. A přijímáme docela nezaslouženě odpuštění také od Pána Boha, a slyšeli jsme, že jej to také bolí. Krista na kříži to bolelo.
Odpuštění je bolestivé, stojí sílu, odvahu, odhodlání už nevzpomenout.

?Odpustit? v obou řečech bible totiž znamená ?pustit pryč, navždy odložit?, zcela zapomenout, jednat tak, jakoby mě ten druhý nikdy neublížil, neponížil, nezranil.
Tady pozor. Nemůžeme lacině odpouštět za druhé, nesmíme zapomenout, že se děly zlé a strašné věci druhým lidem My máme dělat co umíme, abychom zastavili zlo, které se děje nevinným.

Ale na provinění vůči nám samým můžeme zapomenout. Sám Bůh nám to ukazuje, on to umí. Rozšlapat je, hodit je do mořských hlubin, jako by se nikdy nestalo. Je to těžké, víme, že v některých vztazích to jde snadno a s radostí, ale v některých jenom velmi těžce. Ale takové odpuštění obnovuje a upevňuje vztahy, brání dalšímu zlu. Odpuštění je dokonce nakažlivé, má velikou moc, protože má schopnost se množit, vytváří řetězy odpuštění.

Ptala jsem se na začátku, jestli snad nežijeme ve dvou různých, oddělených světech. A znovu mi vychází, že ne. Náš život nelze dělit na různé oblasti, které by spolu nesouvisely. Nad celým naším světem, nad našimi životy se totiž rozprostírá možnost odpuštění jako zásadní naděje pro člověka kdekoli, kdykoli a s kýmkoli. Protože všichni žijeme z Božího odpuštění, které je neskonale větší a bolelo mnohem více než si dokážeme představit. To je základ, na kterém můžeme postavit svůj život. Amen

5. ledna 2003, HP