Lukáš 5,1-11, zvl. verš 5: ?Mistře, namáhali jsme se celou noc a nic jsme nechytili. Ale na tvé slovo spustím sítě.?

Ježíš káže na břehu Genezaretského jezera. Je tam veliký zástup lidí. Poslouchají, tlačí se na něho. Chtějí slyšet Boží slovo. Nějak tuší, že tady jsou u zdroje. Tady se mohou s Božím slovem setkat.

Nevíme, o čem Ježíš mluvil. Víme jen to, že se před tlakem zástupu musel uchýlit na loďku, kterou si půjčil od rybáře Šimona.
Na břehu jezera potom dojde k setkání. Ty opravdu důležité věci, které mění život, se nedějí obvykle ve velikém davu. Ani při kázání pro zástup lidí. To podstatné se odehraje později, když se setká Ježíš a konkrétní člověk.

Šimon dělá svou práci. Čistí sítě. Celou noc chytali ryby, ale neměli úspěch. Je den, pro dnešek konec s rybolovem. V Palestině se ryby loví v noci, ve dne se před horkem ukryjí ke dnu jezera, a pak už není možné chytit nic.
Ježíš řekne Šimonovi: ?zajeď na hlubinu a spusťte své sítě k lovu!? Možná zvedne Šimon nevěřícně hlavu od svých sítí. Co to ten člověk říká? Každý ví, že chytat ve dne nemá smysl. Že je to marné. To je zkušenost mnoha rybářů před Šimonem.

To je situace, do které vchází Ježíš.
Člověk má nějakou zkušenost. Stokrát jsme za tuhle noc spustili sítě, a nic jsme nechytili. Proč bychom to měli zkoušet po sto jedné, když to nemůže fungovat? To je Šimon.
A my. Kolikrát jsme sbírali odvahu a pokoušeli se něco začít, a vždycky jsme ztroskotali. Kolikrát jsme se snažili navázat zpřetrhané spojení s člověkem, s kterým jsme se odcizili, a zase jsme narazili na zeď. Kolikrát jsme cosi vysvětlovali, a stejně jsme nebyli pochopeni. Kolikrát jsme se modlili, a přece jsme nenašli odpověď na své prosby. Kolikrát jsme slyšeli větu ?nech to být, nemá to cenu?.
Šimon má za sebou ?noc prázdných sítí?. Je unavený, rezignovaný, nemá chuť se o nic pokoušet. A Ježíš říká ?zajeď na hlubinu a spusťte sítě k lovu??

Teď se stane jeden z těch zázraků, co vlastně nejsou vidět. Dějí se v skrytu, uvnitř člověka. Šimon nezačne vysvětlovat, proč to nemá smysl. Ale řekne: Mistře, namáhali jsme se celou noc a nic jsme nechytili. Ale na tvé slovo spustím sítě.? Pane, všechny moje zkušenosti mluví proti tomu, co po mně chceš. Ale když to říkáš ty, poslechnu tě.
Děje se cosi nového. Dosud neznámá důvěra překračuje veškerou zkušenost. Zkušenost je dobrá, chrání člověka před zbytečnými chybami. Ale mnohem víc je důvěra, která dokáže najednou zkušenost odložit, překročit, jako by nebyla. A čistý pohled, nesvázaný špatnými zkušenostmi, náhle zahlédne docela jinou možnost. Ta jiná možnost odporuje všemu, co zatím víme a známe. Ale proč by měla být méně skutečná?

Šimon našel odvahu osvobodit se od všech dosavadních zkušeností. Ježíšovo slovo v něm vzbudilo důvěru, otevřelo novou možnost.

*
Rybáři vhodili sítě do vody a chytili takové množství ryb, že se jim sítě trhaly. Zavolali na pomoc další rybáře. Naplnili rybami dvě lodi tak, až se potápěly.

Šimon v tom není sám. On sám udělal ten první krok ? důvěřoval Ježíšovu slovu. Ale všechno ostatní sdílí se svými přáteli. Společně celou noc marně pracovali. Společně dnes už nic dobrého nečekali. Ale teď díky Šimonově důvěře ještě jednou hodili sítě. A spolu zažili, že důvěra nese plody.
To je další, úplně nová zkušenost. Důvěra v Ježíšovo slovo nese plody. Mění výhled, dává odvahu, přináší naději, že věci mohou být jinak.
Když se ptáme, co má v tomto světě naději, pak je to toto: s důvěrou a spolu s druhými ještě jednou vyhodit sítě. I když se to zdá absurdní a směšné. Má smysl zkoušet věci, které se zdají předem ztracené, hledat nové cesty, pořád znova se učit důvěřovat.

Určitě i potom přijdou noci a dny marné práce, ty Šimonovy ?noci prázdných sítí?. Budeme je prožívat jako jednotliví lidé, jako sbor a církev, jako společnost. Tomu nemůžeme zabránit. Ale vedle všech těžkých zkušeností jsme také slyšeli a možná zažili, že má cenu ještě jednou to zkusit. Ještě jednou vyjet na moře a hodit sítě.

*
Tady ale Šimonův příběh ještě nemá konec. Sítě praskají pod tíhou ryb, lodi se skoro potápějí. A Šimonovi to najednou dojde. To je příliš velký dar. On ho nemůže přijmout. Vždyť je jenom normální, pochybující, hříšný člověk. Brání se jako se bránili proroci ve Starém zákoně, když jim Hospodin uložil úkol. Nemohu, neumím, jsem takový obyčejný, bezvýznamný. Nemám, co bych sám nabídl, mám prázdné ruce. Nemohu přijmout tolik milosti. ?Odejdi ode mne, Pane.? Nech mě být, jdi pryč. Neunesu to.

A přijde další zázrak tohoto příběhu. Ježíš zůstane. Neposlechne. Nejde pryč. Zůstane u Petra a dodává mu odvahu. ?Neboj se!? Neměj strach. Potřebuji tě, Šimone. Právě takového, pochybujícího, unaveného, a přece schopného důvěřovat. Už nebudeš lovit ryby. Budeš lovit lidi.
Ježíš potřebuje lidi, kteří vědí, že nemají co nabídnout, že nemohou spoléhat sami na sebe a svoje úžasné schopnosti. Tito lidé mohou dál nést důvěru, protože vědí, že si ji nemohou dát sami. Ježíš hledá a oslovuje lidi, kteří vědí, co to je celou noc pracovat a stejně nic nemít. Kteří mají za sebou mnoho takových Šimonových ?nocí prázdných sítí?.
Ježíš nehledá společenství lidí, kteří všechno vědí, na všechno stačí, všemu rozumí. Takoví lidi nemají chuť riskovat, protože by mohli ztratit, co si pracně vybudovali. Ježíš hledá lidi, kteří sami hledají, ptají se, váhají a tápou. A zároveň vědí, komu mohou důvěřovat v životě i smrti.

Šimon zažil, že právě do bezvýchodné situace může proniknout důvěra, která dodá odvahu k ještě jednomu pokusu. A důvěra nese plody. Nejen pro Šimona, ale pro všechny, kdo jsou s ním.
Šimon se leká, protože se zdráhá přijmout tolik milosti. Ale Ježíš od něj neodejde. Důvěru a naději ostatním ponese právě Šimon. On a ti, kteří až příliš dobře vědí, co to je, nic nemít a být odkázán na Boží milost. Amen
HP 20.7.2003