Hana Pfannová

P: 549,1

Introit: K tobě Hospodine, pozvedám svou duši, v tebe doufám, Bože můj, kéž nejsem zahanben. Hospodine, pamatuj na svoje slitování, na své milosrdenství, které je od věčnosti. Ž 25,1-2.6

P: 92 Jak dobré slavit Pána

M: Pane, přicházíme k tobě často jako ztracení synové a dcery. Vzdalujeme se a zase se přibližujeme, ty nás necháš chodit po všelijakých cestách a trpělivě nás vyhlížíš, kdy najdeme tvůj dům. Děkujeme ti, že nás neodmítáš, i když jdeme zvláštními cestami, když jako slepí tápeme. Důvěřujeme ti, obracíme se k tobě se vším, co nás bolí, dělíme se s tebou i o radost. Děkujeme za prožité dny, za všechno, co stálo námahu a práci, i za to, co jsme přijali jako nečekaný a nezasloužený dar.

Prosíme, pro tvého Syna Ježíše Krista, otevírej nám oči a uši. Chceme naslouchat tvému slovu, chceme ti vyzpívat vděčnost. A prosíme o tvého Ducha, ať nás spojí s těmi na světě, kdo tě chválí, i s těmi, kdo tě neznají. Amen.

1. čtení: Ž 51,1-6.11-14

P: By 637 Díky Bohu vzdejme, NM 681 Buď Bohu sláva

Kázání: L 18,9-14

Ježíš vypráví podobenství. Dva muži stojí v chrámu. Jeden stojí vpředu, druhý zůstal vzadu. Jeden děkuje, druhý prosí.

Jen jeden odešel domů ospravedlněn, vyslyšen, osvobozen. Jen jednoho se dotkla Boží milost.

Ten, který děkuje, je farizeus. Je to dobrý, zbožný muž. Jeho život je neposkvrněný, nikdy neudělal žádnou zásadní chybu, nepodvádí, nekrade, rodinu má v pořádku, děti dobře vedené. Postí se tak, jak to činí jen ti nejzbožnější. Ze všech svých příjmů odevzdává desátky. Dělá mnohem víc než žádají platné předpisy. Podobá se žalmistovi, který dodržuje všechna Hospodinova přikázání (Ž 26). Tak teď v chrámu děkuje Pánu Bohu za to, že je ho cesta je takhle krásně přímá a rovná.

Ten, který vzadu prosí, je celník. Veřejně známý úředník ve službách cizí moci, kolaborant. Člověk, který zahodil morální zásady, svým chováním zradil svůj národ i své náboženství. Měl dobré bydlo, spolehlivé a výnosné místo. Kdyby měl ovšem i s úroky vrátit všechno, co v práci nakradl, asi by se nikdy nedoplatil. Odstrašující příklad vnitřně rozbitého a pokaženého člověka. Je to vlastně div, že se vůbec odváží přijít do kostela.

Tak tedy tito dva naprosto rozdílní muži vstoupili do chrámu. Do stejného prostoru a dokonce s podobným úmyslem. Oba se modlili. Ale jen jednoho se dotkla Boží milost.

Na konci podobenství říká Ježíš: ?Pravím vám, že ten celník se vrátil ospravedlněn do svého domu, a ne farizeus.?

Myslím, že ti, kdo tehdy Ježíšovi naslouchali, museli být otřeseni. Vždyť ten příběh byl tak jasný a logický! Jak? Celník ospravedlněn?

Naše logika a naše schopnost vidět věci jednoduše a jasně dostává pěknou ránu. Bůh vidí a myslí opravdu naprosto jinak než člověk.

Farizeus opravdu nepodváděl, nevydíral, naopak dělal víc, než bylo třeba, takže si mohl právem myslet, že je lepší než ti ostatní? Modlí se: ?Bože, děkuji, že nejsem jako ostatní?, třeba jako tenhle celník?.

Ale tady je to bolavé místo. Jakmile si začnu myslet, že jsem z nějakého důvodu lepší než ostatní, přestanu ty ostatní potřebovat. Anebo ne, potřebuji je, ale jen jako zrcadlo, ve kterém se ukáže, jak vysoko a pěkně si stojím já a jak zle jsou na tom druzí lidé.

Farizeus potřebuje ty druhé, toho zlodějského celníka, aby se s nimi porovnal a z tohoto porovnání vyšel lépe. Jinak ho ti lidé nezajímají, pohrdá těmi méně dokonalými. Nemá je rád. Slouží mu jenom jako měřítko jeho vlastní kvality. Jistě pak může děkovat. Děkuje Bohu, že není jako oni. A nic jiného už nechce, nežádá, neprosí. Proč by prosil, když je spokojený? Věří sám sobě, svým výkonům. Je soběstačný. Nepotřebuje prosit. Kraličtí v poznámkách píší: ?za nic nežádaje, nic neobdržel.?

Farizeův problém je, že skutečně, on sám jako člověk, uvnitř sebe nepotřebuje ani Pána Boha ani druhé lidi.

Nic nežádá, nic nedostal. Odešel neospravedlněn. Odešel stejný jako přišel, spokojený, sám.

Celník stojí v chrámu vzadu, oči sklopené k zemi, neodvažuje se je pozvednout, protože ví, že stojí před živým Bohem. Ví, že se neschová, jeho vina je zřejmá, nemá, jak by před Bohem ukázal, že přece za něco stojí. Nemá co nabídnout. Nic nehraje a nepředstírá. Rukama se bije do prsou jako ten, kdo ví, že se provinil, a prosí: ?Bože, slituj se nade mnou hříšným.?

Celník potřebuje někoho, kdo ho vyslechne. Sám ze sebe se lepší neudělá. Proto volá k Bohu, prosí, spoléhá na jeho milost. Vydává se mu v důvěře, že ho Bůh snad uslyší. Potřebuje milost. Slitování, odpuštění. On to ví.

A tento celník odešel z chrámu ospravedlněn. Prosil a dostal, tloukl a byly mu otevřeny dveře k Boží milosti. Bůh mu nenaměřil trest podle hloubky jeho vin, ale pohlédl k jeho srdci a uviděl tam něco, co ve farizeově srdci nebylo. Uviděl bezelstnou důvěru a skutečnou touhu po novém životě.

To je to, co rozhoduje. Ne množství slov, která znamenají, že si vystačím sám. Před Bohem má váhu upřímné a bolestné poznání, že jsme klesli velmi hluboko, že se z toho sami nedostaneme a potřebujeme pomoc.

Co je na tom špatného? Ježíš přece neříká, chovejte se všichni jako celník, ani nekritizuje farizeje za to, že žije slušný život. Co tedy máme dělat? Asi by bylo ideální obojí spojit. Žít poctivý, spravedlivý život jako farizeus, a zároveň žít s vědomím, že k plnému a opravdovému přece potřebuji druhé lidi i Pána Boha, jejich lásku a odpuštění.

To nebezpečí spravedlivého života vzniká tam, kde začnu mít pocit, že jsem tak dobrý, že nemohu zakopnout, a už nikoho nepotřebuji. Ostatní jsou jen doplněk, který mi ukazuje, jak vysoko nad ně vyčnívám. A vztahy k lidem i k Bohu vysychají a chřadnou.

To je krok do samoty, prázdnoty bez lidí a bez Boha. Ale dlouhodobě také krok ke strachu a nenávisti. Co když se náhodou objeví někdo, kdo mě v mé pozici může konkurovat? Ze strachu se bráníme a útočíme, a to přece není k životu.

Ježíš farizeje neodmítá navždy, neříká, že pro něj není šance. Jen mu to ještě asi dá práci, než pochopí, co život činí pravým životem.

Co tedy slouží životu? Nepatří k pravému životu naopak právě to, že pokorně přiznáme svou chybu a vinu? Sami před sebou, před Pánem Bohem, před svým bližním? Jistě riskujeme, že budeme zranitelní, že se vydáme všanc, možná budeme potrestáni. Zároveň doufáme, že budeme přijati a milováni i jako slabí, že nám bude odpuštěno.

Vyznání vlastní slabosti a prosba o slitování otevírá cestu k Bohu i k lidem. Není to možnost, jak vnášet do našeho světa změnu? Co kdybychom si přestali hrát na silné a neporazitelné a začali žít v hluboké solidaritě hříšníků? Pak bychom přece museli přestat na sebe vzájemně útočit, vždyť bychom byli směšní. Pak by národy musely sklapnout zbraně a přestat se vzájemně ničit.

Pokora a vědomí viny není něco, co by člověka ponižovalo. Křesťanská pokora není sebeponižování. Je to jasné rozpoznání, kde jsem, co jsem zač, co mám za sebou, na čem opravdu záleží a co je mi potřebí. Kam mají vést moje kroky, co mají říkat moje ústa. Je to respekt k druhým, kteří mají v srdci možná jiné bolesti než já, ale nejsou ani horší ani lepší. Nejsou tu proto, abychom se s nimi poměřovali. Jsme tu společně proto, abychom spolu nesli bolesti tohoto života.

V této solidaritě hříšníků nás drží při životě důvěra a naděje, že můžeme přicházet k Bohu a volat: ?Pane slituj se nade mnou hříšným.? A smíme doufat, že budeme vyslyšeni a náš život bude proměněn. Amen.

P: 500 Já chtěl bych Bože můj

Ohlášení

M: Pane Bože, děkujeme, že nás tvé slovo povzbuzuje i varuje, pomoz nám pohledět pravdivě na naše životy.

Prosíme o odvahu přiznat selhání, prosíme o odvahu víry, odvahu modlitby. Prosíme o tvoji posilu, když se povyšujeme. Veď nás, Pane, nepusť nás a nezatracuj, když padáme.

Slyš nás, když se přimlouváme za ty, kteří se nechtějí smířit s tím, jak žijí, a také za ty, kteří nechtějí slyšet vůbec nic. Prosíme za celníky a publikány všech dob, za nás.

Pane, přicházej za všemi, za každým člověkem, za pokornými, utrápenými, zoufalými, smutnými, přicházej k pyšným, tvrdým a sebejistým lidem.

Posiluj, prosíme, a vyzbrojuj ty, kteří se zasazují o dobro, prosíme za lásku, ať přemáhá nelásku, lhostejnost i nenávist.

Dávej naději, že v tomto pokaženém světě není nic úplně ztraceno.

Prosíme za lidi, kteří trpí nemocemi, rodinnými tragédiemi, válkami, pronásledováním, hladem. Za ty, kdo musí nést následky přírodních katastrof i za ty, kdo jim pomáhají v jejich nouzi.

Nakonec pak prosíme, ať mírnost, důvěra a pokoj proniká do lidských vztahů a radost do lidských srdcí.

Učiň Pane víc, než my dovedeme vyslovit a vyslyš naše společné volání, Otče náš? Amen

Poslání: 2 Te 2,16n

Požehnání: 2 Tes 3,16.17b

P: 550 Až potud nám pomáhal