Jaký je Bůh, v něhož věříme?
Někdy si lidé přestavují Pána Boha jako rameno spravedlnosti. Jako někoho, kdo by měl udělat na světě pořádek. Spravit to, co jsme zkazili. Hledat zlé lidi, dopadnout je a po zásluze potrestat.

Bůh, jak ho poznáváme v Ježíšově životě, skutečně hledá a pátrá. Hledá, dokud nenajde. Ale co přijde potom?
Zjistíme, že Boha nevede k hledání člověka touha po trestu a odplatě. Bůh hledá člověka, protože je plný laskavosti a solidarity.

Ježíš k sobě přitahoval všelijaké i pochybné lidi. Chodili za ním celníci, kteří zneužívali svého postavení, aby se obohacovali. A další hříšníci. Nedozvíme se tady přesně, co dělali, jak žili. Ale není to podstatné. Byli to prostě lidé, kterým se život nepovedl, zamotali si ho, pokazili.

Přicházeli za ním, aby ho slyšeli. Aby ho slyšeli, ne aby mu sami něco povídali, aby ho poučili, sdělili mu svůj názor. Chtěli slyšet jeho. Neměli sami moc co říct. Neměli se čím chlubit.
Ježíš je přijímal, seděl s nimi u jednoho stolu, jedl s nimi, mluvil, uzdravoval je. A tito ubozí lidé žili z jeho lásky a solidarity, naslouchali mu? a měnili se.

A pak tu byli ještě jiní lidé, kteří také přicházeli, ale mluvili. Nechtěli naslouchat, ale reptali, pohoršovali se, byli naštvaní a uražení. Byli to lidé spravedliví, kterým se život nezamotal, žili dobře, v životě se vyznali, věděli, co mají dělat. Jenom nerozuměli Ježíšovi. Proč ne, přijmout hříšníky ano, ale ať se sebou nejdříve něco udělají! Ať se nejprve napraví, přestanou krást a podvádět. Pak ať přijdou. Ale ne dřív!

Ježíš ví, že člověk se může změnit jen tehdy, když zakusí lásku. Člověk žije z lásky, které se mu dostává. Proto stojí pro Ježíše na prvním místě solidarita a pomoc a ne kladení podmínek.

Ježíš vypráví podobenství, aby všichni, kdo nerozumí, pochopili, jaký je Boží úhel pohledu.

Pastýř má sto ovcí. Jedna z nich se ztratí. Pastýř nechá těch devadesát devět neztracených na pustém místě a jde hledat jednu ztracenou.

Ztracená ovce v Ježíšově podobenství je hříšník.
To je zvláštní slovo, asi zanesené různými představami, co takový člověk asi dělá, trochu to zní pikantně, trochu odpudivě, nechtěli bychom být v kůži takového hříšníka? nebo snad jsme?
Kdo to tedy je, ten hříšník?

Snad to lze říci jinak. Hříšník je člověk, který se ztratil. Člověk, který z nějakého důvodu vypadl ze vztahů. Ztratil se lidem kolem sebe, ztratil se Pánu Bohu. Neodpovídá, nechce být nikomu odpovědný, nekomunikuje, odvrací tvář, jako Kain na začátku bible. Je zmatený sám v sobě, obstoupený a zajatý něčím zlým, samotou, odcizením.

Znáte ty situace, kdy člověka popadne cosi, snad zloba, vztek, ukřivděnost, vytvoří podivný obal, který nedovolí nikomu a k nikomu se přiblížit. Jak těžko se odstraňuje ten obal, který na sebe navlékneme. Jak těžko se bourají zdi, které si postavíme, aby se nás někdo nedotkl, abychom se chránili před zraněním. A jak ztracení jsme ve své samotě, když utečeme od lidí, když se skrýváme před Pánem Bohem, nechceme s ním nic mít. Cítíme se jak loďka na rozbouřeném moři, jako ovečka, která se zaběhla.

Pastýř tu zaběhlou ovci hledá. Záleží mu na ní. Neřekne si, ale co, mám jich ještě devadesát devět, to je dost, však s nějakými ztrátami se musí počítat.
Pastýř je poután láskou ke svému stádu. A přece ho nechá stát a jde za tou jednou, která právě teď potřebuje daleko větší pozornost a péči než těch devadesát devět. Ta ztracená má teď přednost. Pastýř ví, jakou hodnotu má každý jednotlivý život. On zná své ovce a zná je jménem. Nechce připustit, aby jedno z těch jmen zmizelo, aby se jeden člověk ztratil.
Kolik lidí se v dějinách lidstva ztratilo, kolik jmen bylo beze stopy vymazáno. Ježíšovo podobenství je protestem proti tomu, aby byť jeden jediný člověk zmizel.

Jaký je ještě pastýř? Hledá, pátrá, nelituje námahy. Ale nevynakládá svou energii na to, aby ovci dopadl a potrestal. Nevyčítá, kolik ho to hledání stálo času a přemýšlení a sil. Nezavrhuje ji, nevykazuje ji pryč ze společenství ostatních. Všechno by asi mohl, protože ovce se skutečně provinila. Překročila pravidla, opustila mantinely. Ztratila se. Ale on ji nehledá proto, aby ji zase hned zavrhl.
Pastýř hledá ovci, a když ji zmatenou a vyčerpanou najde, bez řečí a výčitek ji vyzvedne na svá ramena a nese ji domů. To není slabost. Je v tom veliká síla. Síla lásky, které ztraceného dokáže přijmout a nepotřebuje vypočítávat, čím vším se provinil. Síla lásky, která ví, že obrat v životě nenastane tehdy, když druhého zhodnotíme, vyhodnotíme jeho schopnosti a neschopnosti, jeho šance na úspěch a pak ho odmítneme. Nejprve se naprav a pak přijď.

Pastýřova láska nevyslýchá, nezkoumá míru provinění, ale nastavuje vlastní ramena, nese ztracenou ovci. Tam teprve vzniká možnost, že ztracená ovce bude toužit po tom, aby přetrhané vztahy byly znovu čisté, aby v nich nebyla cizota a samota. Přijetí a solidarita s hříšníkem dokáže mnohem víc než odmítnutí a trest. Odmítnutí jenom zvyšuje hranice mezi lidmi. Přijetí je boří, umožňuje nový začátek ve vztazích k lidem i k Bohu.

Pastýř s ovcí se vrátí a raduje se. Svolá přátele a sousedy, protože nechce být se svou radostí sám. Radost je záležitost celého společenství. Sdílená radost se násobí, přesvědčuje ty, kdo pochybují, že hledání má smysl, že i ztracený může být nalezen.

Ježíšovo podobenství o hledajícím pastýři vrcholí radostí. Pastýř svou radostí nakazí i sousedy a všichni se kolem jednoho stolu veselí nad tím, že se zase jeden člověk nechal najít. Že se nechal nést, že měl sílu přiznat si, že byl slabý, že by sám nedošel a cestu domů nenašel.

Církev je společenství ztracených a nalezených, kteří poznali, že si nevystačí sami. Někdy potřebujeme držet se někoho za ruku nebo nechat se nést na ramenou. Jsme spojeni pastýřovou láskou, která nás hledá, když se ztrácíme. Boží láska nevyčítá, neklade podmínky, ale raduje se z našeho návratu. A my se radujeme jeden z druhého. Někdy spravedliví, někdy ztracení, ale vždycky spojeni pastýřovou hledající láskou. Amen.
25.5.2003