P: 98,1

Introit: Ž 66,1-2.4

P: By 66, NM 9

M: Pane, Bože věrný, obracíme se k tobě ve víře jako k našemu Pánu. Stojíme tu s díky za to, co jsme mohli přijmout od tebe i od svých bližních. Stojíme tu také s očekáváním, že Tvá blízkost bude s námi při všech příštích krocích.

Děkujeme ti, že jsi nám dal dnešní den, že nám dáváš sdílet radost i víru a naději spolu s ostatními bratry a sestrami, že tu nejsme sami, děkujeme ti za přátelství a lásku, která nás podpírá.

Do tvých rukou chceme složit také své starosti a těžkosti, protože u tebe - jak věříme - jsou na tom nejlepším místě. A vyznáváme, že přes všechnu touhu neubližovat ubližujeme, vyznáváme, že toužíme po odpuštění a přece nesnadno odpouštíme.

Provázej prosíme naše lidské úsilí svým Duchem, aby sloužilo Tobě k slávě a nám k dobrému. Čekáme Pane na tebe a na tvé slovo.

1. čtení: Mt 6,25-34

P: 667

Kázání: L 10, 38-41

Sestry a bratři, setkání s Ježíšem může přinést konflikt. Nedorozumění a střet. Osvědčené věci jsou najednou zpochybněny, už si nejsme jisti tím, co jsme vždycky považovali za správné. To je těžké.

Příběh dvou žen, Marie a Marty, ukazuje, že tváří v tvář Ježíšovi se člověk musí stále znovu rozhodovat. Musí volit, co dělat. Protože jsou v životě chvíle, které se neopakují. A my o ně můžeme vlastní nepozorností přijít.

Ježíš přišel s učedníky do jedné vesnice. (Jak často Ježíš vchází do vesnic, jak různě tam bývá přijímán!) Tady jej do svého domu přijala žena jménem Marta, doma je také její sestra Marie.

Marie si sedla k Ježíšovým nohám. Tak se sedává k tomu, o kom víme, že má co říct. Naslouchá, obličej obrácený k Ježíšovi. Tuší, že od něj uslyší slova, která jí třeba už nikdy nikdo neřekne, a nechce o ně přijít. Všechno jde stranou, Marie sedí na zemi u Ježíšových nohou a naslouchá.

Marta vidí, že přišla návštěva, a jedná tak, jak bychom asi jednali také. Chystá pohoštění. Možná by si také ráda sedla a poslouchala, ale nikdo za ni její práci neudělá. A tak běhá po domě, chystá jídlo, trochu ji to štve, ale přece jen má pocit, že takhle je to správně.

Asi jí rozumíme, cítíme s ní. Její příběh bolí, protože tne do živého. Také si vážíme hostů, také chceme, aby se u nás cítili dobře, vážíme si práce, kterou děláme z lásky a úcty k druhému člověku. A přitom už tušíme, že tady je to najednou nějak vedle.

Marta přišla za Ježíšem a říká: ?Pane, tobě to nevadí, že mě Marie nechala ve štychu? Že jsem na všechnu práci sama? Tak jí něco řekni!? Jako bychom to neznali. Dřeme se a pracujeme a druhý si užívá. A tak mu to vyčteme. Jak to, že já se tady snažím a ty si čteš? Jak to, že mi nepomůžeš? Jenže - přiznejme si to - často děláme práci, o kterou nás nikdo nežádal, kterou sami z nějakých důvodů máme za nutné udělat, a pak těžce neseme, když se nám někdo řekne, ?a proč to vlastně děláš? Vždyť o to nikdo nestojí.? Ta se Marta ani neobrací k Marii, ale útočí rovnou na hosta. ?Pane, je ti to jedno??

Ježíš jí odpověděl: ?Marto, poslouchej, Marto, staráš se, znepokojuješ, jsi roztěkaná, unavená, nesoustředěná. Zastav se. Teď není důležité, jestli dostanu něco k jídlu. Důležité je jen jedno. A Marie na to přišla. A už jí to také nikdo nevezme.?

To je tvrdé. Asi je nám Marty líto. Vždyť to nemyslela zle.

Ale tak to často je. Nemyslíme to zle, a přece jsme úplně jinde než bychom mohli být. Ježíš Martu nekritizuje, neponižuje ji, nevysmívá se jí. Bere ji vážně. Láskyplně a naléhavě ji oslovuje. Marto, poslouchej. Teď je tady chvíle, která se nebude opakovat. Je tady host, jaký nepřichází každý den. A ustaraná Marta to nevidí. Její neklidná mysl jí nedovolí vidět víc než svoji vlastní odpovědnost.

Marta neprovedla nic špatného. Jenom neudělala ten krok navíc, který dokázala Marie. Marta vězí v pocitu (který dobře známe), že je všechno na ní, ona je tady ten, kdo má něco nabídnout, od koho se něco čeká, kdo má dávat.

Marie pochopila, že teď není na ní, aby ona něco dávala. Pochopila, že smí přijímat to, co nabízí Ježíš. Poměry se otočily. Z Ježíše hosta se stal Ježíš hostitel, který má připravené ty nejdůležitější dary.

Marie chápe, že teď čas naslouchat, otevřít se Ježíšovu slovu, přijímat. Na práci a dávání bude čas jindy. Teď chvíle, která se nevrátí, když ji propásne.

Není to lehké, vystoupit z obvyklých povinností, na chvíli je odložit a jít přijímat. Znamená to nechat všechno ležet, vystavit se riziku, že nám někdo řekne, jak to, že není včas hotový nedělní oběd a co v tom kostele hledáš. Je to věc rozhodnutí. Co je právě v této chvíli důležitější. A někdy to skutečně může být nedělní oběd, u kterého po týdnu plném práce jsme všichni doma pohromadě, jindy to budou bohoslužby. Jednou je to návštěva u člověka, který je sám, jindy večer s vlastními dětmi. Víra v Ježíše Krista s sebou nese to, že se musíme rozhodovat. A s tím je ovšem spojeno i riziko, že se někdy rozhodneme špatně.

?Hledejte nejprve Boží království,? říká Ježíš. Na nás je volit a rozhodovat se v jedinečných situacích, jak toto hledání vypadá. Marta je tady přičinlivá a slouží. Tentokrát to nebylo dobře. Ale kdyby Samařan v podobenství těsně před naším příběhem proběhl kolem zraněného s tím, že spěchá poslouchat kázání, asi bychom vůbec toto podobenství neznali. K čemu by nám bylo? Až najdeme na zemi zbitého člověka, asi nebude čas poslouchat řeči, ale budeme shánět pomoc. A bude to přesně ono, co od nás Ježíš čeká.

Ale když přichází Ježíš a chce nám něco povědět, dodat naději a sílu, podržet nás, když vyčerpaně padáme, pak je čas všechno odložit, ztišit se, naslouchat a přijímat. Nemusíme přitom nic říkat, smíme se osvobodit od pocitu, že se od nás stále něco čeká, můžeme mlčet a jenom čistě a otevřeně brát. Pak teprve budeme vyzbrojeni pro všechnu práci, které jsme pro tu chvíli odložili. A budeme zase dávat, už bez hořkosti a sebelítosti.

V tom je život s vírou náročný, že volíme a hledáme, co je v dané chvíli důležité, o co v dané chvíli jde. Jistě riskujeme, že se rozhodneme chybně, že o něco přijdeme, něco ztratíme. Ale možná přitom najdeme vzácný poklad. V tom je život těžký, ale také napínavý a barevný. Marie nezůstala nejspíš navždy tou tichou ženou u Ježíšových nohou a Marta nebyla navěky tou, která nic nechápe.. Neplatí, že naslouchání je vždycky dobře a starost o hosta vždycky špatně. To by to bylo příliš jednoduché a nespravedlivé.

My se v životě v určité chvíli nějak rozhodujeme. A stále znovu hledáme: jsme to teď my, kdo má něco přinést? Nebo k nám přichází někdo, komu smíme mlčky a pozorně naslouchat, chytit se ho za ruku a jít kus cesty s ním?

Kéž umíme jako Marie poznat, kdy máme tiše naslouchat, protože je u nás na návštěvě Ježíš. A kéž máme odhodlanost Marty, až bude potřeba něco pořádného dělat. Amen.

P: 191

Ohlášení

M: Pane Ježíši Kriste, přicházíš mezi nás jako host, neměl jsi, kde bys hlavu složil, byl jsi odmítán a mnohokrát nepochopen. Prosíme tě, dej nám tu milost být při tom, když se přes to

všechno stáváš hostitelem a dárcem života.

Prosíme tě za nenavštívené, daruj každému z nás schopnost překonávat bariéry, neporozumění a nenaslouchání, dej nám odvahu překračovat práh domů osamělých, dej nám ochotu přijímat druhé ve svém domě.

Prosíme tě za lidí, které žijí s trápením, s bolestí duše nebo těla, prosíme ne jako ti, kteří mají nad nimi na vrch, ale jako ti, kteří jsou pozváni s nimi ke stejné hostině života.

Prosíme tě také za pokoj ve světě a za všechna úsilí, která jdou tímto směrem.

Přijímáme od tebe i dar společné modlitby Páně: MP

Poslání: Kol 3,12-15

Požehnání: Kol 3,16-17

P: 637