Čtení:    Jeremjáš 7,1 – 11

Text: Matouš 21,1 - 17

Bratři a sestry,

                dopravní prostředek je znamením prestiže, moci a postavení. Bylo tomu tak dřív a je to tak dodnes. Pana presidenta přes jeho na odiv vystavované plebejství stěží uvidíte v tramvaji nebo v linkovém autobusu. Kdepak, postavení si žádá své. Dnes černé limuzíny s vlaječkami, prestižní značku automobilu, anebo alespoň pořádně veliký off-road, aby dal člověk najevo svou převahu. V biblické době zase ztepilého oře nebo alespoň karavanu velbloudů.

                Kontrast, v jakém je k tomu Ježíšovo oslátko, nelze přehlédnout. Bije do očí. Je to zkrátka taková parodie na všechny potentáty. Jasně signalizuje: tenhle s jásotem vítaný král je jiný. Reprezentuje jinou moc a jeho pokora není jenom reklamní tah. Odnepaměti tak věřící Ježíšův vjezd na oslátku chápali: jako protiklad vnější moci, pompy, hrubé síly a triumfalismu; jako distanci od všech nabubřených hrdinů a hlavounů; jako proklamaci tichosti, skromnosti, pokory, pokoje a nenásilí.

                V tomto tradičním výkladu je jistě mnoho pravdy. K pokoře a tichosti zve Ježíš v evangeliu i jinde, například: „Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce a naleznete odpočinutí svým duším.“ Všimněte si ale způsobu, jakým to v našem příběhu dělá – je na hony vzdálený mentorské důstojnosti a umravňující vážnosti. Je to spíš parodie, veselý happening, který provází uvolněná atmosféra pouličního divadla.

                Škoda, že se u nás evangelíků neujal ten hezký zvyk zdobit na dnešní neděli kostel zelenými ratolestmi. Snad by se díky nim něco z té veselé a svobodné atmosféry vjezdu do Jeruzaléma přeneslo i sem.

                Možná jste ale nad takové laciné vnější efekty povznesení. My evangelíci přece nedáme na to, co je pro oko, my si zakládáme na střízlivém výkladu Písma, na kázání. Jenomže kázat se dá i obrazem, i divadlem, i oslíkem a ratolestmi. Právě tak to přece Ježíš dělá. Moc toho v té dnešní epizodě nenamluví. Vlastně jen zrežíruje ten veselý průvod do Jeruzaléma. A celý zástup, včetně dětí, ihned pochopí, a taky se přidá, aniž by ho musel někdo pobízet nebo instruovat.

                V tom, co je pro oko, totiž nejde jenom o laciný vnější efekt, ale právě o tu hlubokou znalost Písma. Symbol funguje jenom díky ní. Možná, že pro něj ztrácíme pochopení, protože jsme i s tím pověstným evangelickým písmáctvím na štíru. Tomu, kdo bibli důkladně zná, stačí dát impulz třeba jen oslíkem, aby byl v obraze.  Zatímco bez té znalosti můžeme být i ve svých výkladech úplně vedle. Možná je to tak i s tou pokorou a tichostí, ve kterých bychom si s Ježíšem rádi notovali. Copak se Ježíš v tom příběhu opravdu chová tiše a pokorně podle našich představ?

                Tak hned na začátku - ještě než na oslátko usedne, když pro ně učedníky posílá – jak mluví? „Jděte…, odvažte…, přiveďte… A kdyby vám někdo něco říkal, odpovězte, Pán je potřebuje.“  A basta! To stačí. Žádné vysvětlování, žádné dovolování. To je tedy nebývalá suverenita. To je řeč někoho, kdo se ze svých činů nikomu zpovídat nemusí, a také nemíní.  Jeho slovo je prostě rozkazem. To je tedy zvláštní pokora.

                A snad ještě zvláštnější je, že ono to funguje. Stane se. Všichni ten rozkaz respektují. Oslátko je tu hned a bez řečí. A jen se na ně Ježíš usadí, celý zástup se dává do pohybu. Pláště dolů, ratolesti prší na cestu a ozývá se sborové Hosana. Jak je to možné? A proč?

                Inu proto, že oslík není jenom znamením pokory, ale zároveň moci. Jenže to se právě vybaví jen tomu, kdo bibli zná. Podle biblického proroctví na něm přijíždí král. A ne ledajaký, přímo mesiášský, boží. Ježíš si oslátkem o tenhle královský post vlastně řekl, nepokrytě se o něj přihlásil a s touto pravomocí také jednal. Jeho pokora a tichost není jen protikladem vnější moci, ona jí konkuruje, vznáší nároky na autoritu úplně nejvyšší.

                Tak si asi skromnost sotva představujeme a pokoj od takového jednání nečekáme. To je přece evidentně konfliktní.  Však také Ježíšův vjezd způsobil v Jeruzalémě, kde všechny zavedené autority sídlily, pořádný poprask. Podle původního textu doslova hotové zemětřesení.

A nejen v Jeruzalémě. Hned vzápětí i v chrámě. Převržené stoly penězoměnců, zbořené stánky prodavačů holubů, prchající prodavači i kupující. Jak jinak byste to nazvali, než výtržnost? A ještě k tomu v kostele! No prostě hotový skandál!

                To je tedy pěkně hlučná tichost a značně sebevědomá pokora, hodně razantní nenásilí a velice zvláštní cesta pokoje!

                Jak to jde vůbec dohromady?  Jak skloubit tichého krále na oslátku a výtržníka v chrámě? Na to naše představy zkrátka nestačí. Asi je třeba z nich vystoupit, nebo spíš nechat se z nich vyvést. Místo abychom z evangelia dělali potvrzení a posvěcení naší ochočené pokory a mirumilovnosti, která bývá někdy jen výmluvou, abychom se nemuseli o něco s rizikem zasadit, a jindy jen příležitostí, jak s druhými manipulovat, je asi třeba přiznat Ježíšovi právo, aby náš život i naši zbožnost radikálně přeoral a zpřevracel. Místo abychom zdánlivě pokorně mlčeli k okázalým demonstracím moci, je asi třeba se ozvat a svobodně jim veselou parodií nastavit zrcadlo i za cenu poprasku. Kristovská pokora a tichost totiž není prostě opakem pozdvižení a sebevědomí. Spíš jde o to, z čeho rostou a kdy je máme za možné. Zda jenom tehdy, když jsme na koni a máme vnější moc v zádech, nebo i když přicházíme jen ve jménu Hospodinově, kdy spoléháme jen na věrnost, na moc pravdy a lásky a jednáme z úcty k nim. A na tu skutečnou úctu a důvěru neexistuje žádná obecná zaručená šablona. Té jednou odpovídá prostota a skromnost a jindy zase razantní výtržnost – prostota a skromnost tehdy, když si všichni myslí, že bez úlitbě moci ničeho nedosáhnou, a výtržnost tehdy, když pokoj konzervuje jenom lhostejnost a zpovrchnění. A to, jak je vidět, se nevyhýbá ani kostelu, ani bohoslužbě.

                Nás možná trochu zavádí, že se v evangeliu mluví o prodavačích a nákupech v chrámě. Jakoby šlo jen o to, že komerce nepatří do kostela. To nám přijde tak jasné, až se divíme, že to vzbudí pohoršení. Jenomže ty komerční aktivity měly tehdy v chrámě své dobré místo a účel. Umožňovaly splnit to, co ukládal boží zákon. Poutníci ze vzdálených míst by jen stěží mohli putovat už z domova s obětními zvířaty. Proto tam ti prodavači byli. Jako pomoc, aby vše potřebné k bohoslužbám bylo po ruce. I pomoc, která slouží naplnění božího zákona, se ale může zvrtnout. A ne snad v nějaké kramaření,  ale když díky ní vznikne dojem, že jde jen o plnění náboženských povinností. Při něm ovšem člověk srdcem vůbec nemusí být. Může jim učinit za dost, aniž by ve svém životě cokoli měnil. Tak se z kostela stává doupě lupičů. Když místo vztahu a rozhovoru s Bohem, při kterém se člověk mění, nastoupí jen plnění povinností. To je úskalí všech biblických pravidel a nařízení. Někdy je třeba je demonstrativně nabourat, aby se dostalo ke slovu skutečné milosrdenství a věrnost.

                To ovšem samozřejmě narazí. Zvláště u zbožných, kteří díky těm pravidlům mají za to, že přesně vědí, co a jak má být. Je s tím zkrátka kříž. Tomu ale právě jede ten král na oslátku vstříc. Jestli si to ještě neuvědomovali zástupy, co tehdy volali „Hosana“, tak nám, čtenářům evangelia, to už musí být jasné. My se k jejich oslavě můžeme připojit jen s vědomím, že je cesta toho tichého krále takhle riskantní a konfliktní.

A nejde přitom o omyl naivních děcek. Ježíš jim dává za pravdu. Možná že jenom nemluvňátka, která ještě nemohou spoléhat na svoji sílu a moudrost, dovedou Bohu opravdu chválu vzdát. Ale není nic pravdivějšího a důležitějšího, než se před Ježíšem na oslátku i na kříži sklonit, slavit ho a vítat, jak kdo umí – ratolestní, květy, hudbou, zpěvem, divadlem a celým životem. Jen tak máme šanci, abychom nedělali uvítací špalír těm, kdo vsadili na vlastní sílu a moc, a nenaletěli těm, kdo domnělou tichostí a pokorou jenom konzervují lhostejnost a zlé pořádky. Amen.