Čtení:                   Římanům 8,1 – 9

Titovi 3,4 - 7

Bratři a sestry,

v naší víře jde o cosi úžasného, obrovského a naprosto převratného. A právě při křtu nemluvňátek to jasně vychází najevo. Jsem vděčný za to, že ho naše církev v zájmu o odpovědnost neopustila. Rozumím sice upřímnému úmyslu těch, kdo kladou důraz na křest dospělých na základě vědomého osobního rozhodnutí. Vede je odpovědnost za to, aby křest neztratil svoji závažnost, aby se z něho nestal jenom samovolný zvyk bez osobní účasti, s kterým se potom spojují různé magické představy. Takové nebezpečí určitě existuje. Ale v té upřímné snaze se, myslím, něco z toho úžasného a převratného neúmyslně vytrácí. Bezděky se při něm totiž přesouvá důraz na naše jednání. Jde o naše rozhodnutí, o naše vyznání, o náš slib a závazek.

                Při křtu nemluvňátek je ale tohle všechno jaksi mimo hru. Ničeho z toho nejsou schopná. Nejspíš ani pořádně nevědí, co se s nimi děje, natož aby mohla cokoli vědomě vyznat, odpovědně slíbit nebo se k čemukoli zavázat. Vždyť ještě ani mluvit neumí a sama toho také, kromě spaní, jedení, pláče a počůraných plínek, ještě moc neudělala.

                A přesto nad nimi při křtu znějí ta vůbec největší a nejzásadnější slova, která jim zaslibují a přiřknou spravedlnost, lásku a věčnou naději.

                Zní to skoro absurdně. Jak by se jich mohla týkat? Ale v tom to právě je. To je to, co by nás mělo vést k zamyšlení, co nám může odhalit převratnost křesťanského poselství a vyvést nás ze zaběhaných představ.

                My jsme totiž zvyklí spojovat vše, o čem je při křtu řeč, s naším úsilím, s naší uvědomělostí, s naším jednáním. Svoje úsilí obecně považujeme za prostředek k tomu, abychom něčeho dosáhli. Tak tomu v životě běžně je a my tak automaticky vnímáme i víru. Šlo by to vyjádřit obecným vzorcem: nejdřív je zadání-úkol, potom náš výkon, kterým je splníme a následuje odměna, mzda či úspěch, zkrátka ten kýžený cíl.

                Máme to tak zažité odmalička. Dítě se učí chodit na nočník, udělá bobek do něj a ne do plínek a obličej maminky se rozzáří: „Šikulka!“ Učitelka zadá dětem úkoly, ony je vypracují a dostanou dobrou známku, popřípadě na konci školního roku návštěvu cukrárny či vysněného pejska. V zaměstnání má každý z nás stanovenou náplň práce, a když ji řádně vykonáváme, dostaneme mzdu. Máme to tak zažité, že tak samozřejmě chápeme i víru. Čteme přikázání jako zadání, snažíme se je plnit, být poslušní a věrní a podle toho pak očekáváme boží přízeň, ochranu a spásu.

                Jenomže autor, který psal dopis Titovi, to celé vidí úplně jinak. Když odkazuje na základ naší víry a význam křtu, obrátí ten vzorec úplně naruby. Jednoznačně popře, že by byla boží láska a dobrota odměnou nebo důsledkem našeho spravedlivého jednání. Nestaví ji nakonec jako mzdu, ale na začátek. Není závislá na tom, co děláme my, je dílem svobodného božího rozhodnutí, jeho slitování, jeho milosrdenství. Není výsledkem našeho úsilí, plnění nebo vzornosti, ale je naopak předpokladem a zdrojem nového života.

                „On nás zachránil ne pro spravedlivé skutky, které my jsme konali, nýbrž ze svého slitování; zachránil nás obmytím, jímž jsme se znovu zrodili k novému životu skrze Ducha svatého.“

                Nový dobrý život není zadání nebo úkol, jehož plněním máme něco získat, dopracovat se boží odměny. Nový dobrý život je dar, který umožňuje a tvoří Bůh tím, že nám napřed, jenom ze své dobroty, dal svoji přízeň, že nás předem ujistil, že pro naši naději už všechno sám udělal. Ten vzorec, který máme tak zažitý, postavil na hlavu. Odměnu z konce předřadil všemu. Jako kdyby nám náš zaměstnavatel dal v důvěře mzdu předem, abychom už nemuseli pracovat z nutnosti, ale pro radost. Někteří ekonomové a sociologové o takovém modelu dnes uvažují. Ale co se práce týče, je to asi velké riziko. Bůh to ovšem, co se týče celého života, risknul v důvěře, že právě tahle projevená dobrota život opravdu mění, že ho očišťuje a posvěcuje.

                Však my také tenhle převrácený vzorec a jeho sílu ze života známe. Když nám někdo něco dobrého nečekaně a nezištně prokáže, je to síla a něco to s námi dělá. Život se rozsvítí. Cítíme vděčnost. Máme najednou chuť být také dobří, a to nejen z povinnosti, ale spontánně, a nejen vůči tomu, kdo nám to dobro prokázal, ale obecně ke každému, s kým se potkáme. Sami najednou neodměřujeme dobrotu jen podle toho, jak si ji kdo zaslouží. Jsme vlídní nejen na oplátku.

                Jenomže si téhle zkušenosti asi málo všímáme a možná nás o ni připravuje právě to, co považujeme za svůj klad, totiž naše kvality. Čím jsme totiž lepší, odpovědnější a schopnější, tím spíš uvěříme tomu, že si tu dobrotu, která nás potkala, vlastně zasloužíme, že je to přirozená odměna za to, jací jsme. Utvrzujeme se v tom zaběhaném schématu a možnost nového života se nám vzdaluje.

A to je veliká škoda. Rozdíl mezi životem, který zakládá naději na vlastním úsilí a životem z boží dobroty je totiž zásadní a veliký. Stačí si přečíst, co píše apoštol Titovi v předcházejících řádcích: „Vždyť i my jsme byli kdysi nerozumní, neposlušní, zbloudilí, byli jsme otroky všelijakých vášní a rozkoší, žili jsme ve zlobě a závisti, byli jsme hodni opovržení a navzájem jsme se nenáviděli.“

                Rozumějte dobře, tohle není vyznání bývalých mimořádných gaunerů a prostopášníků. Ty, o nichž autor píše, bychom nejspíš i před tím, než se stali křesťany, považovali za normální slušné lidi. Oni sami ale vidí svůj dosavadní život ve světle boží lásky a dobroty jinak, ostřeji, jasněji. Došlo jim, co s ním ta naděje založená na vlastním jednání dělá. Pokud ji odečítáme od vlastních skutků, pak se o jejich kvalitě samozřejmě potřebujeme ujistit. A to přirozeně děláme tak, že se srovnáváme s druhými. Přitom zákonitě dochází k soupeření. Z druhých se stávají konkurenti. A v takových vztazích vzniká napětí, rodí se závist a nenávist. Nemusí mít hned vyhrocené podoby, ale určuje nás. Abychom uspěli musíme zkrátka dokázat, že jsme lepší. Dostáváme se také do zajetí svých přání a své touhy. Pokud je jejich naplnění závislé na našem úsilí, tak se z nich stává diktát, který nám vládne. A i naše dobré skutky ta potřeba sebepotvrzení deformuje. Namísto druhých se v nich stává cílem potvrzení naší dobroty. V podstatě jde jen o ušlechtilou formu sobectví.

Takový život se může jevit jako naprosto vzorný a poslušný, ale skutečná poslušnost nezávisí na množství vykonaných dobrých skutků. Právě při nich může být člověk zaměřený jenom sám na sebe a s láskou se totálně míjet. Však to apoštol v jiném listě píše naprosto jasně: „Ti, kdo žijí jen z vlastních sil, nemohou se líbit Bohu. Soustředění na sebe je Bohu nepřátelské, neboť se nechce ani nemůže podřídit Božímu zákonu.“ Jeho smyslem totiž není naše bezúhonnost, ale láska – vztah k druhým lidem, život, který nemá ve svém středu sebe, ani svoji ušlechtilost.

A ten se rodí z vděčnosti. Jeho předpokladem je boží dobrota, která předchází každé naše konání. Ona nás zachraňuje a vysvobozuje, abychom ve svém jednání nemuseli vidět jenom prostředek k dosažení sebeušlechtilejšího úspěchu, oprošťuje ho od té potřeby sebepotvrzení, která život zanáší a soustřeďuje na sebe.

Proto buďme vděční za křest nemluvňátek, který všechny sliby, závazky a dobré skutky vyřazuje ze hry. Buďme vděční, že jsme byli pokřtění dřív, než jsme sami mohli něco udělat. Berme křest spíš než jako závazek, jako zjevení boží dobroty a lásky. Nebojme se, že tak ztratí závažnost. Naopak. Právě díky té převratné změně, kdy nám Bůh dopředu vystavil bianko šek, se rodí skutečně nový život. Amen.