Čtení: Jeremiáš 31,31 ? 34
Text: Skutky 2,1 - 18

Bratři a sestry,
dnešní svátek nám jako klíč k pochopení naší situace nabízí ten příběh o seslání Ducha svatého. Vybízí nás, abychom se skrze něj podívali na to, co žijeme, a dobře se v tom zorientovali.
Biblické vyprávění líčí změnu, která se stala s Ježíšovými následovníky, když nadešel čas jejich samostatnosti ? pořádnou změnu, hotové boží dopuštění. Ale v čem ta změna vlastně vězí? Co je její podstatou? Odkud se to převratné bere?
Vždyť vlastně všechno, o čem tu Ježíšovi stoupenci najednou tak otevřeně mluví, předtím přece, jako my, už dobře znali. Dokonce to v posledních týdnech sami prožili. Ježíš Nazaretský byl ukřižován, ale oni směli poznat, že se jeho porážka proměnila ve vítězství. Kristovský život neskončil v hrobě. Ani zloba, lhostejnost, ani pieta na něj nestačily. Otevřela se před nimi neskonalá naděje a perspektiva. Opakovaně také slyšeli, že se netýká jen jich, že je to moc pro život v tomhle světě, kterou v něm mají dosvědčit.
Jenomže, když si čtete, jak s celým tímhle převratným poselstvím až doposud společenství Ježíšových stoupenců jedná, máte chuť říct: ?No a co?! Vždyť se nic neděje.? To, co vědí, s nimi nijak zvlášť nehne. Vypadá to jen jako setrvačnost. Scházejí se dál, to ano, ale jen sami mezi sebou. Restaurují to, co bylo ? doplní kruh dvanácti -, ale z toho kruhu nevykročí. Jakoby jim chyběl dech, jakoby to všechno byl jen blednoucí odkaz, který se snaží udržet a ochránit alespoň sami mezi sebou. Žádná další perspektiva v tom není.
Až teď najednou jakoby se z těch informací, které znají, stal opravdu zdroj života. Až teď jakoby z nich skutečně začali žít. Vyjdou ven, jsou tu pro ostatní se vším rizikem a nezajištěností. A mluví až bláznivě otevřeně a přitom srozumitelně. A Lukáš jasně ukazuje, tohle není věc lidské uvědomělosti, entuziasmu a pravé věrouky, tohle začíná tím impulsem z nebe, to je dílo boží. Právě za tímhle okamžikem, kdy se z informací ? z toho, co jsme slyšeli a poznali o Bohu ? stává živoucí síla, zdroj jednání, vidí bible Ducha svatého, Boha při díle.
Když jako křesťané vyznáváme Ducha svatého, nevyznáváme nějakou větší nebo speciální duchovnost. Vyznáváme, že víra nezačíná u nás, že na ní ani se vším tím, co o Bohu víme a známe, nestačíme. Tu proměnu informací ve zdroj života nemáme ve své moci. Ta je darem a dílem božím.
Všimněme si nejdřív, co se při ní děje, jaký má charakter.
Především končí ona uzavřenost, ve které si lidé se svou vírou vystačí sami. Ať už je jejím motivem strach z okolí, snaha uchovat to, co je nám drahé, alespoň v chráněné rezervaci mezi sebou, nebo přikrčená spokojenost, které stačí, že je jí dobře mezi svými, teď je s tou uzavřeností díky Bohu konec. Věřícím najednou nejsou ostatní lhostejní. Chtějí s nimi sdílet svou naději, přejí jim ji a něco pro to také dělají.
A mluví najednou jinak. Jednak i v té řeči vycházejí vstříc druhým. Nejde o žádné zázračné zbožné esperanto, ani o žádný svatý jazyk zasvěcenců ? ať už by to byla hebrejština, latina či kraličtina . Každý je slyší mluvit svým přirozeným jazykem. A jednak ? a to je možná ještě důležitější ? oni nemluví o sobě, nedávají se za vzor, nejedná se o nábor do vlastního houfu, o agitaci pro sebe. Odkazují jinak. Mluví o velikých skutcích božích.
Kdo zná příběh o stavbě bábelské věže, ten si může uvědomit, že tohle je vlastně jeho protiklad. Tam se lidé sami chtěli dostat do nebe, všichni v tom byli zajedno, chtěli si udělat jméno. Sami si byli středem i cílem. A výsledek? Totální zmatek, blábol, naprosté nedorozumění. Tady je to obráceně ? učedníci mluví různě, ale ne o sobě, ne o své velikosti a lidé rozumějí, i když je to pěkná mela.
Samozřejmě, že ji lze vykládat různě. Však se to tu také ozve: ?Jsou opilí!? Ta událost jistě měla blíž k výstřední bláznivé výtržnosti než k serióznímu důstojnému shromáždění. A ono to zase není jen zde. Celou biblí se vine ta niť božího bláznovství a pohoršení. Kde Bůh jedná, kde lidi uchvátí, tam se to objeví.
Mám za to, bratři a sestry, že když my věřící a církve chceme být jen seriózní a důstojní a jako čert kříži se vyhýbáme každé možnosti osudy a směšnosti, prokazujeme tím Bohu ? i svým bližním ? medvědí službu. Nebráníme Boha, jak si namlouváme, spíš bráníme Bohu v jeho díle. On jedná právě v těch, kdo dovedou vážnost a důstojnost nechat plavat, kdo se pustí do něčeho bláznivého a nerozumného. Ono je to také navýsost potřebné.
Albert Schweitzer o tom píše: Všichni přece hledáme jeden u druhého ono bláznovství, jež dosvědčuje, že se v nás hlásí ke slovu vyšší odpovědnost. Jen pokud se všichni stáváme méně rozumnými ve smyslu obvyklé vypočítavosti, panuje mezi námi etické smýšlení a činí řešitelnými problémy, které byly před tím neřešitelné.
Měl-li bych to shrnout ? to díky Bohu, který jedná, který v nás svým Duchem pracuje, se z článků víry, které často jen setrvačně opakujeme, stává síla, která život skutečně mění, otevírá pro druhé, zbavuje soběstřednosti a tak obdarovává porozuměním a svobodou od důstojnosti, ve které se rodí solidarita, odpuštění, věrnost i skutečná odpovědnost.
A teď se tímhle klíčem pokusím pootevřít to, co právě žijeme. Slavíme dnes konfirmaci. Dva roky jsme se na ní, Marcelo, Eliško, Johanko, Žaneto, Josefe, Matouši, Matěji a Pavle, společně připravovali. A možná to pro vás byla nuda, otrava a jenom kupa nezáživných informací, které jste si sice opakovali, ale přitom jste si říkali: ?No a co?! Co má být?? A přiznám se, že mě zase někdy štvalo, že jsem to z vás cítil a připadal si pak jen jako takovej zbožnej setrvačník. A někdy jsem jím taky určitě byl. Nebudu to vám ani sobě vymlouvat.
My totiž to nejdůležitější ? ten přerod slov, znalostí a zvyku ve skutečnou sílu, která život inspiruje, formuje a mění ? opravdu
nemáme ve své moci. A pokaždé, když za ně chceme to, co sami svedeme vydávat, je to jen karikatura. Pokud jsme to viděli a pocítili, není to chyba. Naopak je dobře vědět, že to ještě není ono. Ale byla by chyba, kdybychom u toho skončili ? já i vy. Protože je tu víc, než co sami zmůžeme. Je tu Bůh, který jedná, který i tu naši naučenou, bezduše opakovanou, přikrčenou a neduživou víru může proměnit v hukot, že jeden nestačí žasnout ? kdy je nám dáno překročit svůj stín /kdy starší nedávají k dobru jen své zkušené rady a nevzpomínají na staré zlaté časy, ale dokážou snít;
kdy mladíci a slečny nežijí jen přítomností, ale cítí a ctí odpovědnost před pravdou; kdy se podřízení nechtějí jen zalíbit, ale dovedou pozvednout hlas ne kvůli svým jistotám, ale kvůli spravedlnosti a církev už není zahleděna jen do minulosti nebo do sebe./ Až v téhle důvěře má to, co děláme smysl. A kdo to ví, ten může vzít na milost i při konfirmaci všechnu člověčinu, včetně té vlastní. Nemusí žít ani věřit odkázán jen na své vlastní síly. A v tom je svoboda, sláva i naděje. Amen.